Velká láska

Za dveřmi kanceláře sebou sekl.

Lékař zkonstatoval, že šlo o běžnou slabost. To se stává, nikdo neví, kdy a proč.

Náhodou?

Smutně se na lékaře podíval:

„Myslím, že mě řídí na dálku. Neumím to dobře popsat, oni nechtějí být dobře popsaní. Kdykoliv mě vypnou a není vyloučené, že mě po příštím vypnutí už nezapnou. Někdy vůbec necítíme, že jsme řízeni zvenčí, ani já to necítím pokaždé, ale to, že něco necítím, mě neoklame! Dokud tamti potřebují moji mysl, pokyny přicházejí, ale potom otočí vypínačem a vy to nazvete alzheimer, demence a co já vím jak ještě. Tělo, které patřilo k mysli, uklidí do země, na to jsou rituály. Tradice! Pane doktore, včera jsem viděl film Stoker, hlavní postava v jedné scéně, nevím, proč to bylo v kuchyni, četla Encyklopedii pohřebních rituálů. Povím vám, užitečná četba!“

Lékař mu poklepal na rameno:

„Říkáte, že s vámi manipulují, ale ve skutečnosti si jen strašně moc přejete, aby s vámi manipulovali. Bojíte se prázdnoty, do které se propadáte, když si uvědomíte, že nad vámi nikdo není. Jak zoufale si přejeme, aby nad námi někdo byl! Aby se ukázalo, že celý ateismus je humbuk! Strach a bludy křečovitě vydáváme za ctnost, za projev pokory, úcty k tradicím, za pravé poznání. Bůh, Bach, luteránství, katolicismus, hodnoty, láry fáry!“

„Opravdu mě používají. A netýká se to jen mysli. Když se jim zachce, vyndají mi orgány a pošlou je do Albánie. Anebo spíš do Kosova.

Proto naše vláda neuznává Kosovo. Tak mě chce ochránit. Dělá, co může. Bojí se o moje komponenty, například o játra, ale musí to tajit, v rámci mezinárodně-právní korektnosti, proto někdy na těch tiskovkách vzniká dojem, že vláda lže, že pan premiér je zlý, ale on je dobrý, on mě chrání, chápejte, jako občana!“

„Vyšetříme vás, dobře? Zavolám sestřičku. Potom nasadíme léky.“

Když uviděl Lauru poprvé, byla právě v šoku po havárii a na krku měla sádrový korzet. On žil v šoku po celý život a vyděšený byl už preventivně: jednou přinutil lékaře, aby mu dali na nohu dlahu dřív, než se zlomila, jindy stál na ulici a dělal divné pohyby, v předklonu natahoval ruku a vzápětí ohýbal loket, jako by k sobě cosi přitahoval, skláněl se stále níž a zároveň zvedal levou nohu, skoro spadl, a to se několikrát opakovalo, dokud se soused, který ho sledoval ze zahrady — vždycky se najde divák —, nezeptal, co vyvádí.

„Kolega má pro mě přijet autem. Procvičuju si otevírání dveří, aby se mi při nastupování něco nestalo.“

Soused pochopil a dnes chodí na chemoterapii a předoperační vyšetření, třebaže mu ještě žádnou nemoc nezjistili.

Skeptik musí být vždycky připravený.

Vladimír Balla, foto: Větrné mlýny

„Zastavím tady,“ ukázal řidič, „u brány.“

Za branou byl malý dvůr, za ním další brána a za ní cesta, která vedla na asfaltku k hotelu.

Andrič si na zadním sedadle osahával kotník. Najednou se škrábl nehtem do kůže.

Nevěděl, zda úmyslně — prostě se to stalo.

Vzniklá rána začala krvácet, ale cítil jen jakési divné mrazení, jako by mu tam chtěla vyrůst tráva, kořínky už svrběly pod kůží.

Přestal se věnovat noze a soustředil se na řidičovu širokou tvář: řidič poslouchal, co mu říká jeho dcera Laura, a nelíbilo se mu to. Z neznámých příčin mu vysvětlovala, že dnes už se nedávají dětem jména po rodičích, mladí vyjadřují zásadní odpor vůči předkům, kteří jim přidělili jména tradičním způsobem, synovi po otci, dceři po mámě, tak se od svých rodičů odstřihávají, chtějí být úplně samostatní, je to forma protestu. Její otec chápal, kam Laura směřuje: vždyť ani ona nepojmenovala svoji dcerku po sobě a tak se jistým způsobem distancovala i od něj.

„No prosím,“ rozčiloval se a udeřil do volantu, „já tě přece nemusím vozit sem tam!“

„Je to protest, jenže nedokonalý,“ zapletl se do debaty Andrič. „Dokonalé by bylo, kdyby mladí lidé vůbec neměli děti. Když je mají, jsou navzdory protestu stejní jako jejich rodiče, kteří rovněž mají děti. To by vás mohlo uklidnit,“ dráždil řidiče. „Potom už marně čachrují se jmény, to není rebelie! Děti by měly být úplně beze jmen. Jména a příjmení nás spojují s lidmi, se kterými nechceme být spojeni. Jména a příjmení jsou rodiči poskvrněné, jsou to balvany na krku. K tomu si přičtěme křest! Ale někdy se člověk do rodičů přímo zamiluje, to jsou však patologické případy.“

Vystoupil, rozloučil se s Laurou a jejím otcem a chodil sem tam po Starém Smokovci. Panovala smokovecká zima. V nádražním bufetu ho už znali. Dřevěná bouda byla překvapivě útulná, i když v ní neměli stoly ani židle, pouze vysoké pulty. Dostal chuť seznámit se s jakýmsi chlapem, zalíbil se mu jeho huňatý svetr.

„Pán je jistě lyžař,“ oslovil ho.

Z rozhovoru ale nebylo nic, protože se ukázalo, že pán je Němec, což vyvolalo v Andričovi nepříjemné asociace, Lauřin bývalý manžel byl totiž z Bamberku. Andričovi se navíc nechtělo mluvit německy, zpočátku radši stál osamoceně u pultu a přemýšlel, anebo se mu spíš jen vynořovaly určité obrazy: Laura s dcerou sáňkují. Laura staví s dcerou sněhuláka, Laura s dcerou se vezou na vleku.

Zkrátka, malá má pěkné, zasněžené dětství.

V jeho dětství na dolňácích — toto označení jihoslovenské roviny se mu hnusilo — určitě pocházelo od horňáků — toto označení se mu také hnusilo —, v jeho dětství dole na jihu bývalo sněhu sotva po jeho čtyřletá kolena. Když si vzpomněl na dětská kolena, vybavila se mu babička z otcovy strany. Na jedné fotografii, na které je čtyřletý a brodí se po kolena v jihoslovenském sněhu, je vidět stará žena, malá a celá v černém. Připomínala vránu, ale měl ji velmi rád, navzdory intenzivní štvavé kampani jeho matky, která chtěla, aby babičku z otcovy strany nenáviděl a aby si všechny pozitivní city šetřil pro babičku z její strany — pro její mámu, kterou ona sama ráda neměla, protože ji proti ní popichoval její otec, Andričův děda. Andrič měl velmi rád i máminu matku, dokonce víc než malou černou vránu, protože otec ho proti babce z matčiny strany nepopichoval tak intenzivně, jako matka proti babce z otcovy strany, a Andrič měl velmi rád i popichovavšího dědu — mámina otce: v dětství měl prostě lásky na rozdávání. Otcovu matku si jako černou vránu představoval až v dospělosti, když už disponoval dostatečně jedovatým a cynickým myšlením, před tím by ho to nenapadlo, vrány byly v jeho dětském vnímání vždycky obrovské a strašně nebezpečné.

Němec ve svetru mu připomněl Lauřino vyprávění o Číňanech. V nedávné minulosti navštívila se svým německým manželem Čínu, ze Šanghaje byla nadšená, ale když se vrátila, manželův kamarád, vyšinutý rasistický sociolog, jí začal sugerovat, že obsazování světa Číňany je naplňováním dlouhodobého tajného plánu a společenské zřízení v Číně není kapitalismus, socialismus či feudalismus anebo otrokářství, ale živý organismus, který v zájmu zachování svých genů expanduje do celého světa.

„Drobné součásti tohoto nadindividuálního živočicha jsou všude kolem nás, vysvětloval mi vyšinutý sociolog,“ vysvětlovala Laura Andričovi, „zdánlivě tu obchodují s laciným haraburdím anebo s nezdravou potravou v restauracích, případně unášejí ženy a děti jako přísady do masových konzerv, ve skutečnosti ale realizují plány organismu, který žádné plány nemá, sám je plánem, dělají to jako mravenci na zídce restaurace v Balatonfüredu, ale toto o Balatonu mi neříkal sociolog, to jsme zažili my dva spolu, pokud si vzpomínáš,“ ne, nevzpomínal si, „mravenci okamžitě obklopili hranolek, kolona mravenců hranolek zvedla a nesla ho do svého mravenčího sídla, namísto toho, aby ho sobecky snědli v rámci okamžité, bezohledné konzumace, protože tak by se nasytili jen ti jedinci, kteří byli v té chvíli právě nejblíž k pasti, vlastně k hranolku, je ale ovládla vyšší organizace, vyšší mravenčí bytost, jistě si v této souvislosti vzpomeneš na teorii Rudolfa Steinera,“ ne, nevzpomněl si, „bezvědomě-vědomá cílenost konání mravenčího kolektivu svědčí proti mravenci individualistovi, třebaže mravenci v tomto vyprávění nejsou mravenci, mravenci jsou teď Japonci, vlastně Číňani, to znamená, že jsou na vyšším levelu než my, protože jde o přežití genu, o přežití principu mravence, mravenec tu však, opakuji, není mravencem, i Rusové by chtěli být na vyšším levelu, ale to nedopadne dobře, ruský organismus už to dávno zkouší, ale využil to jen na likvidaci milionů ruských jednotlivců, na nic vyššího nebo progresivnějšího, jenže právě pouze po těch zlikvidovaných jednotlivcích zůstaly hluboké ruské knihy a v nich hluboké ruské duše, máme jich doma plnou knihovnu, tak kdo ví, jak to teď dopadne s těmi mravenci, vlastně s těmi Japonci, teda s Číňany, my ostatní si celkem bezduše prožíráme budoucnost, ve které potom už nebudeme my, ani naše děti,“ uzavřela to a Andrič uznal, že Číňani nás mohou ještě pořádně mrzet, třebaže jinak nesnášel, když ženy rozumovaly. Neměl rád ani to, když rozumovali muži. Muži jsou v tomto smyslu svaly a chlupy maskované ženy. Laura naštěstí většinou nerozumovala, neměla na to čas, vychovávala dcerku a hledala pro ni nového otce.

Také takhle vypadá oběť. Všechno pro dítě.

Kdo by co mohl namítat?

Poslanec Poliačik jednou řekl, že vychovávat dítě je největší zázrak. Přitom zažil i šamanské zasvěcení. To si mohl ušetřit, stačilo hned oplodnit ženu, pustit se do výchovy potomka a už by měl největší zázrak. Jenže Poliačik by asi nebyl šťastný, kdyby šel přímo ke štěstí, protože by bez šamanského zasvěcení o štěstí příliš pochyboval a nakonec by to všechno zničil, kdyby nejdřív nevyzkoušel šamanskou cestu, bez šamanství by bylo jeho štěstí vratké a neustále podrývané, proto byl jeho postup správný.

Nechme Poliačikovi, co je Poliačikovo.

Také Andrič toužil po šamanství, ale bez nebezpečné cesty do Peru. Byl by rád zasvěcený a probuzený ve svém jednopokojovém bytě. Ale i skutečná láska by přišla vhod. Řekněme, i když to není podmínka, mezi mužem a ženou. Mezi ním a Laurou. Bylo by to dost tuctové a milionkrát vyzkoušené: mnohem originálnější by bylo ukrást hasičské auto anebo se vloupat pomocí dřevěné násady od smetáku do kostela, či unést letadlo v době, kdy je pilot na toaletě.

Poté, co ve smokoveckém bufetu vypil několik piv s neznámými příjemnými lidmi, znovu se setkal s Laurou, která už s sebou měla i dcerku, a za chvíli všichni tři společně tahali sáňky po zasněžené cestě, trochu shrbení, Laura se smála, on se také smál, ale přiškrceně, docházel mu dech. Zdálo se, že se každou chvíli může svalit do sněhu, pustit šňůrku od sáněk a ty s sebou strhnou dolů ze svahu i Lauru, ale svah naštěstí nebyl strmý, to jenom on nebyl trénovaný a navíc byl obutý v teniskách, které okamžitě provlhly a už mu v nich čvachtalo, zejména v té děravější, mokrá ponožka se mu svlékala z chodidla a hromadila se vepředu v tenisce, tím pádem se mu kromě jiného začalo zdát, že je obuv příliš malá, úsměv se mu na tváři rychle proměnil v grimasu, v plicích mu pískalo, ještě štěstí, že nemusel nic říkat, vyprávěla Lauřina dcera, nějaký magický dětský příběh z magického dětského světa, ve kterém nechyběla zvířata, vynořující se v ději ad hoc, tak, jako se právě míhala po reálném okolí, kachny, zkřehlá kočka a vrány, všechna hned účinkovala v pohádce. Malá strkala ruce do sněhu, což tahání sáněk ještě více komplikovalo, ale Andrič ji z ničeho neobviňoval, vzpomínal na malého Andriče, kterým byl před mnoha lety, čili dítěti odpouštěl proto, že odpouštěl zase jen sobě, každopádně disponoval jakous takous empatií, ale kdyby nikdy nebyl býval dítětem, Lauřinu dceru by vůbec nechápal, jenže na druhou stranu, měl slabou paměť a nepamatoval si ze svého dětství téměř nic, krom toho, co si občas připomněl prostřednictvím zažloutlých fotografií, i jeho pochopení pro to dítě bylo teda v podstatě nulové, nulový empatik teď už vlastně téměř vrčel namísto toho, aby se smál, a stále častěji se ohlížel, aby zjistil, co se děje na sáňkách, co tam to děcko vyvádí: právě se zapřelo botami do sněhu, chtělo vyrývat brázdy a neuvědomovalo si, jak se tím ztíží pohyb primitivního dopravního prostředku, jenže ani malý Andrič si svého času neuvědomoval, jak stejným vyrýváním brázd ztěžoval tahání sáněk svému otci, možná že při synově vyrývání brázd se otci poprvé mihl na tváři ten jeho mrzutý výraz. Malá se zarývá do sněhu botami a výská, to je taková dětská samozřejmost, zarývat se botami do sněhu a výskat, pochopil dusící se a kolabující Andrič a dál se vlekl vedle svěží a veselé Laury. Laura byla ve svém živlu, hory, zima, fujavice — protože to nepříliš husté sněžení, které se právě spustilo, Andrič vnímal jako fujavici —, to všechno je Lauřin živel, ale kde vlastně tato životaschopná mladá žena není ve svém živlu? Nakonec, většina lidí si přírodu užívá, v zimě, v létě, ale zejména na jaře, i když ani podzim není výjimkou. Laura si přála dostat se na dovolenou k moři, moře je příroda sama, esence přírody, a Laura velmi chtěla umožnit výlet k moři také své dcerce, a malá byla pro každou legraci, i pro cestu k moři, přirozeně, směrem na jih, ne směrem na sever, do Polska nebo do Německa, nemluvě o Švédsku nebo Finsku, kde by se ani jeden z nich nekoupal, takže by nehrozilo nebezpečí utopení a následných komplikací s převozem mrtvol do rodné země — pokud by se mrtvoly v moři vůbec našly —, na severu by se určitě neutopili, protože by se jen procházeli po pobřeží a z bezpečné vzdálenosti by pozorovali studené vlny a potom by si o studených vlnách a zimou zkrušených raccích na obzoru povídali při čaji anebo grogu v nějakém dobře vytopeném hotelovém pokoji. Jenže Laura toužila po jihu. Na severu je příroda chladná a umírá, zatímco na jihu kypí život. Laura považovala zmínky o dobře vytopeném hotelu za perverzní, člověk by měl toužit po slunci, ne po topení, slunce je přirozené, topení je perverzní.

Večer po krátkém sáňkování a dlouhé cestě do města mu bez jakékoliv souvislosti řekla, že on podle jejího názoru věci a události většinou nevnímá, ale že si je kompletně vymýšlí na základě špatně pochopených náznaků a pozorování povrchu, takovým způsobem se ale nedá proniknout k řádu světa, k jeho zákonitostem, a člověk, který nezná zákonitosti, zákonitě nezvládá základní věci, například výchovu dítěte. Cosi tím zřejmě chtěla naznačit. To ho natolik urazilo, že se s ní přestal bavit, sedl si mezi reproduktory a pustil si kompozici Giacinta Scelsiho. Když se ho smutně zeptala, co dělá, řekl, že poslouchá Scelsiho a že ho poslouchá z čiré zuřivosti, protože Scelsiho umí poslouchat jen v takovémto rozpoložení, a na tuto příležitost dlouho čekal. Zatímco jí to obšírně vysvětloval, pocítil k ní vděčnost za to, že může poslouchat hudbu, hněv ho opustil, a proto v té chvíli už Scelsiho dále poslouchat nemohl, a to ho tak roztrpčilo, že ho přece jen poslouchal a tušil, že to bude dělat až do rána, a čím déle to dělal, tím víc urážel a trápil Lauru, která na něj smutně čekala v posteli, takže cítil, že napětí se dá krájet, a díky tomu se mohl se stále větší rozkoší nořit do Scelsiho kompozice, proto ten večer hodnotil jako vydařený a na Lauřinu vážnou poznámku zapomněl.

Překlad Michal Šanda

Vychází v nakladatelství KK Bagala a Větrné mlýny.