Nuda s mluvící kočkou Romy
Jiří Kamen je autor s pozoruhodným záběrem. Poté co v roce 2011 vyšel jeho rozsáhlý román Kinžál, publikoval například Báječný svět hub, esejistickou knihu, v níž se pokouší přiblížit fenomén houbaření, či koláž složenou z dopisů a deníků českých vojáků bojujících v první světové válce Přišel befel od císaře pána, jejíž spoluautorkou je spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková. Posledním Kamenovým literárním počinem je sbírka čtyřiadvaceti povídek s názvem Elvis ze Záluží.
Ta je pozoruhodná už svou grafickou úpravou. Knihu, jež vychází s podtitulem Povídky, horory a etudy pro jeden a dva hlasy, doprovodil četnými zdařilými a přiléhavými ilustracemi Jan Macúch.
Je-li něco, co nejnovější Kamenovou knihou všudypřítomně prostupuje, pak je to groteskní vyznění většiny povídek. Postavy, které se často pohybují v reálných lokálních, ale i dějinných kulisách, zažívají či vyvolávají nevšední situace, jež jsou nepochopitelné buď jim, čtenáři, anebo oběma stranám. Mnohé povídky jsou vystavěny kolem postav, jejichž zálibou je pohrávat si s lidmi kolem sebe — muž nutí milenku, aby se oblékala jako jeho manželka; jiný oznámí bývalému spolužákovi, že se jej rozhodl unést; vdova po významném historikovi a jeho milenka si z postele do postele posílají mladého studenta, který zesnulého profesora obdivoval. Některé postavy z knihy Elvis ze Záluží jsou do absurdní situace vrženy kvůli politickým mechanismům bývalého režimu, prim však v rámci knihy hrají manželské nevěry, partnerské zálety, lásky staré či nešťastné. V několika případech se Kamen uchýlí k fantaskním motivům, jež mohou — v kombinaci s ironickým tónem vyprávění — čtenářům připomenout například Bubáky pro všední den Karla Michala. V povídce „Romy Schneider“ se kupříkladu objeví mluvící kočka, jež po svém majiteli požaduje, aby jí neříkal Romy, nýbrž Micko.
Kamen je obratným vypravěčem, na malém prostoru dovede odvyprávět takřka rodinnou ságu, vnést do hry množství zajímavých a neobvyklých motivů, které zároveň nevyznívají strojeně či nevěrohodně. Do povídek se však autorovi zároveň vměstná neuvěřitelné množství postav, přičemž tyto povětšinou výstřední figury nepůsobí zaměnitelně jak v rámci jednotlivých textů, tak v rámci celé knihy.
Přesto když na text nahlédneme jako na celek čtyřiadvaceti povídek, zjistíme, že Kamen je v Elvisi ze Záluží trochu jednostrunný. Pokud jde například o překvapivé pointy, které slibuje i nakladatelská anotace, spočívají v tom, že naznačí čtenáři, že situace je nakonec ještě divnější, než jak se zdálo, či že na ničem z toho, o čem četl, vlastně nezáleží. Mnohým textům z Elvise ze Záluží podráží nohy také to, že se v nich lze jen stěží zorientovat. Kamenův vypravěč mění perspektivy, opouští postavy, ale i prostředí, aniž by dopověděl to, co začal, aniž by alespoň poodhalil, co popisované příběhové peripetie motivovalo. To vše může být zajímavé třikrát čtyřikrát, z čtenářských pocitů však nakonec zvítězí rezignace nad všemi těmi neukočírovanými podivíny, kteří by jiným autorům vystačili na román.
Jiří Kamen: Elvis ze Záluží, Argo, Praha 2018