Vyšlapaná čára

Králík Teď je vidím. Na samém konci babiččiny zahrady. Ty králíky. Na trávě u živého plotu mezi rybízovými keři je někdy zahlédnu ve dne, ale nejčastěji jsou vidět buď časně po ránu, nebo pozdě k večeru, kdy světlo je kalné a teprve přichází nebo už odchází. Překvapí mě, když se dozvím, že králíci jsou živočichové soumrační, krepuskulární. Hupka, Dupka, Bambulka a Petr. Uvědomím si, jak málo toho vlastně vím o životě skutečných králíků. Ukládají se k zimnímu spánku? Párujou se na celý život? Jedí kromě zeleně třeba i hmyz? A jak je to s tím svítáním a soumrakem? Jak poznají, že je dost světla, aby viděli na cestu, a přitom dost šero, aby je těžko zpozoroval někdo jiný? Ať už je vede jakákoliv králičí logika, vynořujou se teď zpod živého plotu, hopkají a pasou se. Rodinka hnědých skvrn mezi přerostlou trávou a prořídlými keři. Až na jednoho, který je úplně černý. Jak se to stane, že jeden divoký králík mezi samými hnědými je najednou černý? Ihned si vzpomenu na kreslený film Daleká cesta za domovem; a pomyslím si, jestli ten černý může být Smrt. „Bright eyes…“ zní mi v hlavě, lálalá lála, dál už nevím. Když jsem toho neobyčejného králíka viděla poprvé, zmínila jsem se o něm mamince po telefonu a ona mi řekla, že to ani tak neobyčejné není. „Buď někomu utek z králíkárny, nebo je to potomek takového uprchlíka, který pořád ještě má v sobě ten černý gen.“ Moje maminka ví všechno. Myslívala jsem si, že to platí o všech maminkách, ale v posledních letech jsem přišla na to, že to platí jenom o té mojí. Jedině moje maminka ví, že když se to tak vezme, nic vlastně není neobyčejné.   Jako malá jsem měla kamarádku jménem Georgina, která bydlela asi půl kilometru od nás. K šestým narozeninám dostala bílou králičí holčičku a pojmenovala ji Sněhulka. Asi dva týdny žila Sněhulka na trávníku u nich za domem v hezounkém dřevěném kotci, opevněném ještě pletivovým výběhem. Pak jednoho rána Georgina našla v pletivu díru a králička byla pryč. Její maminka ji utěšovala, že to není taková strašná tragédie, jak se to jeví; Sněhulka se prostě rozhodla, že chce radši žít se svými divokými kamarádkami venku v polích. Georgina mi to všechno líčila na hřišti a já to pak řekla svojí sestře, která se tomu smála a prohlásila to za pěknou pitomost. No vida, a teď se ukazuje, že neměla být v útlém věku tak cynická.   V noci na dnešek jsem nespala v žádné z babiččiných postelí. Vrátila jsem se na gauč v obýváku, že se podívám na zbytek The Late Late Show. Nějak jsem u toho zdřímla, a když jsem se probudila, běžela tam The Afternoon Show, tak jsem musela vstát a vykouknout škvírou mezi záclonami, jestli už je opravdu odpoledne. Ale obloha venku byla stále černočerná, krávy se pořád choulily u živého plotu a turbíně ještě svítily oči. A tak jsem s údivem objevila, že denní vysílání se v televizi opakuje přes celou noc, takže si celý svůj denní život můžete prožít znovu po tmě.

Díla s námětem postel, zkouším se. Tracey Eminová, 1998. Nazvala své výtvarné dílo My Bed (Moje postel), ale nebyl to prostě neuspořádaný kus nábytku, na kterém spala, a nebylo to jen o nábytku či spaní nebo o neuspořádanosti. Byly tam nedopalky cigaret a znečištěné spodní kalhotky. Zmačkané punčocháče a prázdné láhve od vodky. Mokasíny a noviny a bílý plyšový pudlík, který pěkně poslušně sedí a všechno pozoruje. Bylo to o tom, jak se člověk ráno probudí a je mu nanic. Jak se převaluje pod dekou a nechce se mu vstávat a přitom všechno jen zhoršuje tím, že nevstává. Bylo to o obyčejném, každodenním zoufalství. Přitom ta postel tolik lidí rozzuřila; neuvědomovali si, že právě s tímhle dílem se člověk ztotožní úplně nejsnáz.   Tu poslední noc, kterou jsem strávila ve své velkoměstské garsonce, jsem nespala na svojí matraci kolonizované prachovými roztoči. Nespala jsem nikde; nespala jsem. Než jsem všechno s maminkou dojednala, ta zoufalá potřeba brečet mě přešla. Teď, když už jsem dospěla k rozhodnutí, jsem se cítila klidnější, povzbuzená. A tak jsem zavolala své domácí a řekla jí, že z vážných rodinných důvodů jsem bohužel nucena vypovědět nájemní smlouvu. Nijak pečlivě jsem nebalila. Nezáleželo mi na tom. Strhala jsem ze zdí všechny fotky, pohlednice a výstřižky, kaktusy jsem zabalila do alobalu, oblečení jsem naházela do černého plastového pytle, knihy jsem dala do krabic společně s obsahem zásuvky na ponožky, boty s obsahem lednice. Jakmile jsem měla veškeré oblečení, výzdobu a kuchyňské náčiní z očí, pěkně zabalené do pytlů, balíků a krabic, odtahala jsem všechno ven na chodbu.   Když mi zazvonil telefon, bylo už pozdě. Nevím, jak pozdě to bylo, ale buňky na pouličních lampách už dávno poznaly, že je čas svítit, a sousedé v okolních garsonkách dávno ztichli. Byla to zase Jess, a protože jsem v sobě dosud měla trochu klidu a odvahy, ten hovor jsem přijala. Řekla jsem jí, že jsem nějaká špatná a že si pro mě maminka ráno přijede, a Jess za necelou půlhodinku dorazila na kole, vzadu na nosiči měla přidělanou červenou koženou aktovku se dvěma láhvemi červeného vína a s bonboniérou Black Magic. Jess je moje vysoká, blonďatá kamarádka. Elegantní, s velkým poprsím a úžasnou hřívou jemných zlatavých vlasů. Společenská a tak oblíbená, že jsem nikdy nechápala, proč ztrácí čas s takovou neatraktivní, stydlivou, samotářskou a nepopulární osobou, jako jsem já. Ale Jess zářila a bouřila jenom ve společnosti. Jakmile jsme spolu byly o samotě, stáhla se a dala průchod svým vnitřním chmurám. Dlouhodobě brala nízké dávky antidepresiv a neměla je míchat s alkoholem, ale dost často to dělala. „Když se nebudu moct ani napít, budu mít depku tak jako tak,“ říkala vždycky. Ty prášky na ni nepřestaly působit, jen zapříčinily, že se dřív opila. Což mně vyhovovalo, protože já se rychle opiju z alkoholu samotného. „Z těch pilulek je akorát jinej druh smutku,“ říkala mi. „Tišší, záludnější.“ Tu poslední noc, kterou jsem strávila ve své velkoměstské garsonce, jsme s Jess udělaly to, co jsme udělaly už několikrát předtím za podobných, i když ne tak symbolických okolností. Zapily jsme celou krabici Black Magic dvěma láhvemi Cabernet Sauvignonu. Zmateně jsme se pokoušely uvést svůj chaotický svět do pořádku. Malinový parfait, pomerančový zážitek, karamelové pohlazení, a pak, v nějakou nekřesťansky časnou hodinu, se Jess rozpomněla: „Řeklas to Benovi, že odjíždíš?“ A tak jsem mu s poslední mandlovou krokantkou zpomaleným palcem poslala ukňouranou esemesku, kterou jsem si už dávno z mobilu znechuceně vymazala.   Ben, Jess a já jsme spolu pracovali v galerii, ale protože tam na částečný úvazek nikoho nezaměstnali na víc než dvanáct měsíců, tak už nám všem dohoda vypršela a neměli jsme vlastně důvod se dál přátelit, ani si přesně nevzpomínám, proč jsme se o to dál snažili. Ben odpověděl rychle. Jen se tak esemeskou zeptal, jestli bych chtěla pomoc se stěhováním věcí do auta. Přijala jsem. Domluvili jsme si čas na ráno a zdvořile si navzájem popřáli dobrou noc. Referovala jsem o tom Jess, ale ta už jenom kývla a dál cucala víno. Už jenom tak koukala, opile, zdrogovaně a unaveně. Když jsme víno dopily, bonbóny dojedly a svět uvedly do pořádku, rozkolísala se k odchodu. Moje vysoká, blonďatá kamarádka šlapala opuštěnými ulicemi na dámském retro kole. Stála jsem v domovních dveřích a dívala se, jak projíždí z jednoho kužele světla pouliční lampy do druhého a dalšího, až dojela na roh a ještě mi trhaně zamávala. Tu poslední noc ve velkoměstě jsem nespala. Vyzvracela jsem kbelík burgundského. Hodinu jsem se letargicky převalovala na koberci. Zvedla jsem se, že uklidím. Zametala jsem a drhla. Odrhla jsem modrou plíseň z parapetu okna a černou ze zdi za hlavou postele, vyčesala měkkou horu vypelichaných vlasů z jantarového koberce, ometla pavučiny a tupým kuchyňským nožem jsem seškrabala blu-tack z broskvové barvy na zdi. Konečně byla garsonka tak prázdná a čistá, jak jsem ji prvně viděla. Tak neosobní a studená. A venku na chodbě ležely zavinuté kusy mé výstroje pro samostatný život jako mrtvá těla po vražedném tajfunu.   Teď ho vidím, toho černého. Dneska ráno se nesprchuju ani nepřevlíkám. Dokonce si ani nevyčistím zuby. Lidi to v dnešní době s čistotou přehánějí, myslím si. Jsme přehnaně čistotní, bereme příliš mnoho antibiotik, a když pak udeří ptačí chřipka nebo prasečí nebo netopýří, dobře nám tak. Ale mně ne, já už taková nejsem. Uklidím talíř a vinnou sklenku od včerejší večeře. Udělám si kávu a odnesu ji do zimní zahrady. A vida, tamhle je, na dolním konci zahrady. Králíček Smrt a kolem něj jeho světlejší bratříčkové. Překlad Alice Hyrmanová McElveen   Vychází v nakladatelství Odeon.