Smysl české existence

Význam Masarykovy České otázky pro porozumění smyslu nynějších českých, evropských a světových dějin Dnešní stav našeho státu, Evropy a světa se v první řadě vyznačuje nápadnou absencí hodnověrné filosofické koncepce, jež by inspirovala jednání občanů a států. Odtud zjevně pramení převažující bezradnost, jak rozumět naléhavým výzvám naší doby a jak jim adekvátně čelit. Tyto výzvy každopádně vedou k důkladnému zamyšlení nad smyslem lidské existence. A právě proto vytvářejí prostor pro oživení a uplatnění masarykovské odpovědi na českou otázku jako otázku „po osudech člověčenstva“. Otázku, jež je „otázkou svědomí“. Podmínky k plnohodnotné ucelené obnově, reformulaci a reálnému politickému uplatnění tradice české státní ideje a s ní spjaté Masarykovy koncepce české otázky nastaly až po porážce totalitního komunistického Sovětského svazu a následné spontánní obnově československé státní samostatnosti v podobě demokratického státu. Dosud stále přetrvává zatím poměrně značně vágní, nicméně stále rozhodující, přestože matné povědomí české veřejnosti a politické scény o platném smyslu tradice české a československé státnosti pro současnou orientaci České republiky a její politiky. Myšlenkové vytříbení a oslovující výklad tohoto názorového trendu jsou nezbytné a naléhavé hlavně v kontextu poměrně nedávného a nyní právem nepříznivě vnímaného začlenění České republiky do Evropské unie. Zejména kvůli současnému pojetí francouzsko-belgicko-německého kontinentálního liberalismu, s nímž právem důrazně polemizovali tvůrci moderní podoby české státní ideje, tedy František Palacký, Karel Havlíček a Tomáš Garrigue Masaryk. Právě ono totiž spolu s direktivně centralizujícím socialismem a politickým klerikalismem vytváří od padesátých let minulého století s povahou Evropy neslučitelnou superstátní ideologickou koncepci Evropských společenství, nyní Evropské unie, a takto teoretický základ hlavního federalizačního politického směru EU. I proto je na místě usilovat o obnovu ústředního místa Masarykem a Patočkou myšlenkově vytříbené filosofické podstaty české státní ideje v České republice. Takovou nezbytnost dobře ukazuje provokativně konfliktní povaha Masarykova pojetí české otázky a její odpovědi na ni, jež v sobě zrcadlí mravní myšlenkové jádro české státní ideje. Vlastní příčinou bytostné konfliktnosti Masarykovy odpovědi na českou otázku je, jak jsme již uvedli, její ryze filosofická, přesněji mravně filosofická podstata. Je jí totiž trvalé riziko svobody a odpovědnosti rozhodování mezi příklonem k životu podle opravdovosti individuálního mravního svědomí, anebo způsobem života vedeným užitkovou prospěšností, danou právě se naskýtajícími okolnostmi. Toto zásadní dilema našeho svědomí je stálým zdrojem bytostného a trvalého konfliktu existenciálního rázu. Zde pak je hlavní, rozhodující příčina setrvalé konfliktní odezvy Masarykovy České otázky v českém prostředí od jejího zveřejnění před 123 lety po dnešek. A přitom se jedná o konflikt, jehož podstata vyvěrá z vlastní povahy filosofického smyslu tradice české státní ideje.

Propagandistické zneužívání klíčových dějinných událostí zejména totalitními diktaturami a jím silně poznamenané, plytce obranné reakce zákonitě vytvářejí bludný kruh pseudoargumentů. Ten účinně zakrývá skutečný smysl dějinných událostí. Obětí takové povrchní a silně agresivní rétoriky se u nás v případě české státní ideje stalo po odstranění komunistického totalitního režimu nejen husitství jako její dobové vyvrcholení, a zároveň první etapa reformace, ale i filosoficky založený, rozhodující demokratický proud českého národního obrození 19. století či na něj souvisle navazující masarykovská první Československá republika. Sem nepochybně patří i duchovně politický význam cyrilometodějské misie ve Velkomoravské říši, jehož svým smyslem trvale oslovující výzva se stala v kontextu Kristiánovy legendy výchozím myšlenkovým jádrem české státní ideje. V tomto kontextu se v poslední době mezi žurnalisty objevuje časté ahistorické a věcně absurdní tvrzení, že působení Konstantina a Metoděje na území Velké Moravy znamenalo, že se zde „prosadil vliv Východu na úkor Západu“. Takový pohled na evropské dějiny ignoruje nepopiratelný fakt, že církevní rozpolcení Evropy na pravoslavný Východ a katolický Západ tou dobou, tedy kolem roku 863, neexistovalo. Došlo k němu až téměř po dvou stech letech v roce 1054. Konstantin a Metoděj proto nad sebou jako křesťanští církevní hodnostáři v zásadě uznávali svrchovanou autoritu papeže jako hlavy jediné křesťanské církve tehdejší Evropy. A byl to proto římský papež, jak připomíná i Kristiánova legenda, kdo na základě hlavně Konstantinových, filosoficky podložených argumentů rozhodl v jejich, a tedy velkomoravský prospěch závažný spor s východofranckou církevní organizací o přípustnosti oběma bratry zavedené křesťanské bohoslužby v obecně srozumitelném slovanském jazyce. Ba co víc. V důsledku takto průlomového církevního rozhodnutí, jehož smysl se stal filosoficko-politickým ohniskem, a tak významovým místem zrodu české státní ideje, došlo k zásadnímu prohloubení smyslu evropanství, tedy, jak se po právu říká, Západu. Stvrdil se tím nezastupitelný smysl existence individuality národa a státu z hlediska jejich vztahu k věčnosti na základě principiální nezastupitelnosti individua jako takového. Smysl jeho úspěšné obhajoby Konstantinem a Metodějem před tehdejší nejvyšší duchovní autoritou křesťanstva, tedy Evropy, si i následně osvojil, souvisle udržoval, dále prohluboval a rozvíjel český stát jako výchozí duchovní základ své státní ideje. To ostatně předznamenává již její první autoritativní formulace v Kristiánově legendě, vypracované podle většiny novodobých badatelů koncem 10. století v prostředí české státní elity, a to na již výše zmíněný popud biskupa Vojtěcha bratrem knížete Boleslava II. Kristiánem. Odtud pramení charakteristická souvislá přízeň českých panovníků k reformně, tedy na autoritu individuálního křesťanského svědomí orientovaným křesťanským hnutím. A husitství tedy jako první evropská reformace proto nikoli náhodou vzniklo právě na českém státním území s charakteristicky význačnou státně institucionální podporou. Působení Konstantina a Metoděje tedy v žádném případě neznamenalo prosazení vlivu Východu na úkor Západu, jak zní často opakovaná ahistorická floskule, nýbrž přesně naopak hlubší, preciznější myšlenkové ukotvení, a tak významné zpevnění západního ducha a na něm se zakládající politické filosofie. Tuto spojitost v podobě myšlenkového zdroje státní ideje a jejího pozoruhodného dějinného vývoje průkazně a výslovně dokládá právě české duchovně politické prostředí. Přítomný stav České republiky se v první řadě vyznačuje absencí na Masarykovo pojetí české otázky navazující, anebo s ním slučitelné, hodnověrné filosoficky založené koncepce, jež by principiálně ukotvovala a motivovala občanská společenství a státní orientaci. A právě zde je vlastní zdroj a příčina převažující ustrašené neschopnosti skutečně pochopit a podle toho aktivně zvládnout přirozeně vznikající naléhavé hrozby, výzvy, svody a nebezpečí současnosti. Taková životně nezbytná schopnost nemůže vyrůstat z ničeho jiného než z mravně filosofického ujasnění smyslu naší existence. A ten nás nezbytně vede k obnově původního filosofického smyslu dramatického dějinného pohybu tradice české státní ideje. Sem rozhodně patří oživení masarykovského ducha uchopení a zodpovězení české otázky, tedy otázky po smyslu českých dějin jako otázky po smyslu a poslání dějin lidstva, jež je svou podstatou otázkou svědomí. To však v dnešní dramaticky vyhrocené situaci nejen České republiky a Evropy v první řadě znamená, že nemůžeme být sami sebou, jestliže nejsme věrni svému bytostnému dědictví. Stručně řečeno, pokud takto znovu kriticky a pokorně nenahlédneme, co je v jádře naší existence velké a čisté, nelze přežít.   Vychází v nakladatelství Academia.