Svět ve slovech

Kniha, kterou si Alexandr Veliký dával pod polštář 336 před naším letopočtem, Makedonie Alexandr Makedonský získal přízvisko Veliký, protože se mu podařilo sjednotit pyšné řecké městské státy, dobýt všechna království mezi Řeckem a Egyptem, porazit mocnou perskou armádu a vytvořit říši sahající až do Indie — a to vše za necelých třináct let. Od té doby se lidé nepřestávají podivovat, jak mohl něco takového dokázat vladař z malého řeckého království. Nabízí se však ještě druhá otázka, která je pro mě osobně zajímavější, totiž proč Alexandr Veliký vůbec chtěl Asii dobýt. Když jsem o této otázce přemýšlel, přistihl jsem se, že se zaměřuji na tři předměty, které s sebou tento panovník nosil na válečných taženích a které si každou noc dával pod polštář: tři předměty, jež vystihovaly způsob, jakým na tažení nahlížel. Prvním z nich byla dýka. Vedle dýky si pokládal schránku a ve schránce ležel nejvzácnější předmět, kopie jeho nejoblíbenějšího textu, Homérovy Íliady. Jak Alexandr Veliký k těmto třem předmětům přišel a co pro něj znamenaly? Alexandr Veliký spal s dýkou pod polštářem, protože nechtěl, aby ho stihl stejný osud jako jeho otce, který byl zavražděn. Schránku sebral Dareiovi, perskému rivalovi. A Íliadu si do Asie přivezl proto, že to byl příběh, skrze nějž nahlížel na svůj život i na své tažení, byl to ustavující text, který uchvátil mysl prince, jenž se později vydal dobýt svět. Homérův epos se stal ustavujícím textem pro celé generace Řeků. Pro Alexandra Velikého nabyl téměř posvátného statusu, a proto si ho Alexandr vezl s sebou i do války. Právě taková je úloha textů, zejména těch ustavujících: mění způsob, jakým nahlížíme na svět, a také naše jednání. U Alexandra Velikého tomu tak rozhodně bylo. Ílias ho přiměla příběh nejen číst a studovat, ale také podle něj jednat. Alexandr Veliký coby čtenář si do něj dosadil sám sebe a vlastní život a jeho průběh vnímal ve světle příběhu Homérova Achillea. Dnes je makedonský vladař považován za již legendárního krále. A nyní uvidíme, že byl i legendární čtenář.   Mladý Achilles Alexandr Veliký se ještě coby princ poučil o tom, co dokáže jedna dýka. Jeho otec, makedonský král Filip II., právě vdával dceru a pozvání na svatbu nikdo neodmítl. Z řeckých městských států byli vysláni emisaři a dorazili také hosté z nedávno dobytých území v Thrákii, kde se Dunaj vlévá do Černého moře. Možná se v davu tísnili i nějací Peršané, které přivábily královy nedávné vojenské úspěchy. Alexandrův otec se chystal podniknout velký útok na Malou Asii, aby zasel strach do srdce perského krále Dareia III. V tehdejším makedonském hlavním městě Aigai panovala bujará nálada, neboť král Filip byl známý okázalými oslavami. Všichni hosté se shromáždili ve velkém divadle a napjatě očekávali začátek obřadů. Alexandr přípravy sledoval nejspíše se smíšenými pocity. Odmala ho vychovávali k tomu, že se stane otcovým následníkem: musel absolvovat dlouhé pochody a vojenský výcvik. Proslul coby skvělý jezdec a ještě jako dospívající chlapec ohromil otce tím, že zkrotil nezvladatelného koně. Král Filip také zajistil, aby se synovi dostalo řečnického vzdělání a aby se kromě horského dialektu, jímž se hovořilo v Makedonii, naučil spisovnou řečtinu. (Kdykoliv se Alexandr rozzuřil, přecházel i v dospělosti do rodného dialektu.) Teď se však zdálo, že král Filip, který se synovi tak věnoval, možná změní plány ohledně následnictví. Vdával dceru za svého švagra, který se docela dobře mohl stát Alexandrovým rivalem. Pokud by se z manželství narodil syn, mohl by Alexandra nahradit úplně. Filip II. byl mistrem v uzavírání nových spojenectví a nejraději k nim využíval právě sňatky. Alexandr věděl, že otec by neváhal porušit slib, kdyby to mělo posloužit jeho cílům.

Na další úvahy už ovšem nebyl čas: Filip II. právě vstupoval do divadla. Přišel sám, bez obvyklých stráží, aby předvedl sebedůvěru a moc. Ještě nikdy v dějinách nebyla Makedonie tak mocnou a obávanou zemí. Pokud by se zdařilo tažení do Malé Asie, Filip II. by se proslavil jako první řecký vládce, který napadl a porazil perskou říši u jejích vlastních břehů. Náhle se ke králi rozběhl ozbrojený muž. Útočník vytasil dýku a král padl k zemi. Lidé mu vyrazili na pomoc. Kdo byl onen muž? Podařilo se mu utéct. Několik strážných ho zahlédlo venku před divadlem a pustili se za ním. Běžel směrem ke koni, ale jedna noha se mu zapletla do popínavých rostlin a atentátník zakopl a upadl. Pronásledovatelé ho dohonili a po krátkém souboji zemřel mečem. V divadle ležel mrtvý král v kaluži krve. Makedonie, řecká aliance i armáda shromážděná k útoku proti Peršanům — to vše bylo najednou bez vedení. Po zbytek života u sebe Alexandr nosil na obranu dýku, dokonce i v noci, aby se mu nestalo totéž co otci. Poslal Dareios nájemného vraha, aby Filipovi zabránil v útoku na Malou Asii? Pokud za vraždou skutečně stál perský vládce, rozhodně se přepočítal. Alexandr čin využil jako záminku, aby se zbavil potenciálních rivalů, zmocnil se trůnu a vyrazil na výpravu, která měla zajistit makedonské hranice na severu a loajalitu řeckých městských států na jihu. Byl připraven na Dareia zaútočit. S velkou armádou se přeplavil přes Dardanely — vydal se toutéž cestou jako před mnoha generacemi perská armáda při invazi do Řecka. Jeho dobyvatelské tažení Persií začalo. Ještě před střetem s Peršany si Alexandr zajel do Tróje. Zajížďku však nepodnikl z vojenských důvodů. Třebaže Trója měla výhodnou polohu poblíž úzké vodní cesty mezi Asií a Evropou, tou dobou už ztratila někdejší význam. Alexandr tam ani nejel polapit Dareia. Skutečnost, že se na svém tažení Asií zastavil napřed v Tróji, odhalila jiný popud pro dobytí Asie, a ten je třeba hledat v textu, který s sebou vojevůdce všude nosil: v Homérově Íliadě. Od dob, kdy se příběhy o trójské válce staly ustavujícím textem, si právě skrze Homéra našlo do Tróje cestu mnoho lidí. I já jsem se tam vydal právě kvůli Homérovi. Jako kluk jsem četl dětskou verzi Íliady a postupně jsem dorůstal k přesnějším překladům. Když jsem na univerzitě studoval řečtinu, dokonce jsem si s pomocí slovníku přečetl některé pasáže v originále. Slavné výjevy a postavy z tohoto textu se mi vryly do paměti, včetně úvodní scény, kdy řecká armáda již devět let obléhá Tróju a Achilles odchází z bitvy, protože Agamemnón si pro sebe zabral jeho oblíbenou zajatkyni Bríseovnu. Řekové přijdou o svého nejlepšího bojovníka a Trójané je zahánějí do kouta. Nicméně Achilles se do bitvy vrátí a zabije nejvýznamnějšího trójského reka Hektora a nechá jeho tělo vláčet kolem městských hradeb. (Podle jiných pramenů se Paridovi povede odvetný úder a zabije Achillea ranou šípem do paty.) Také si živě pamatuji válku mezi bohy, Athénu bojující po boku Řeků a Afrodíté na trójské straně. A nesmíme zapomenout na příběh, který těmto událostem předchází — Paris korunoval Afrodítu nejkrásnější bohyní, za odměnu získal Helenu, ženu krále Meneláa, což způsobilo vypuknutí trójské války. Nejvíce na mě samozřejmě zapůsobil trójský kůň, v jehož břiše se ukrývali řečtí vojáci, nicméně když jsem si přečetl přesnější překlady, ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že tato závěrečná část války není v Íliadě vůbec zahrnuta a Odyssea se o ní zmiňuje jen stručně. V paměti mi utkvěla zejména jedna scéna z příběhu o Tróji, jak je zaznamenán v Íliadě. Hektor se vrací z bitvy, která zuří pod městem, a hledá svou ženu Andromaché. Ta však není doma, protože vyběhla do města, aby o manželovi získala nějaké zprávy. Hektor ji nakonec najde poblíž městské brány. Manželka ho prosí, aby neriskoval život, ale Hektor jí vysvětluje, že musí do boje právě kvůli jejímu bezpečí. Uprostřed tohoto rozhovoru, v němž jde o všechno, přinese chůva jejich syna:

Domluvil slavný Hektór a po svém synovi sáhl.

Ten však chvatně se uhnul a s křikem se přitulil k ňadrům

pěstounky s krásným pasem, jsa polekán otcovým vzhledem:

zděsilť se bronzové přilby a na ní chocholu z žíní,

zhlédnuv, jak na jejím vrchu se strašným pohybem kývá.

Usmál se milý otec a s ním též vznešená matka.

Ihned s hlavy si sňal svou přilbici slavený Hektór,

vedle ji vložil na zem — ta jasným zářila třpytem.

A když robátko své již pohýčkal v rukou a zlíbal,

takto se modlil k Zévu i veškerým ostatním bohům.

Uprostřed brutální války, která zuří přímo před branami, a uprostřed vypjaté hádky mezi manželi o jejím smyslu, se náhle změní nálada a otec si se smíchem sundá helmu, ze které má dítě strach. Je to okamžik domácího smíru — pod helmou se objeví Hektorova rozesmátá tvář a válečník synka políbí. Ale helma nikam nezmizí, leží na zemi a celá se leskne a dítě možná stále vzlyká, což nám připomíná, že tato chvíle představuje jen dočasnou úlevu od války, která skončí Hektorovou smrtí a zničením vznešené Tróje. Překlad Petra Johana Poncarová   Vychází v nakladatelství Host.