Olomoucký Duoslam. Básníci bojovali za papírového Masaryka

Na exhibicích účinkují pořád ti samí aktéři. Nikdo nikomu nebrání, aby si uspořádal vlastní akci a pozval své favority, ale jistá osvícenost by pořadatelům slušela. Občas někoho přiberou do party, ale jen když odpovídá stereotypu, tedy aby rychle, ostře a chytře mlel pantem. Je to pak spíš exhibice paměti než básnění naživo. Dalším problémem je slamová komunita. Jako byste byli součástí divadelního souboru, ale básníci a herci, to je skoro protimluv. Právě tenhle oxymóron možná definuje slam poetry. Nechodí do ní básníci ani herci, ale zvláštní sorta bláznů, mix obojího — slameři. Výhoda slamu oproti poetry je nesporná: nikdo se tam nebere moc vážně.

První říjnový čtvrtek znamená v olomouckém Jazz Tibet Clubu slam poetry párů. Pod Buddha-lustry si tu můžete dát hamburger a v zamyšlení nad Free Tibetem prohlédnout galerii slavných osobností na stěnách. „Pátý ročník mistrovství ČR v deblu dvojic,“ říká plakát. Jde spíš o exhibici než o mistrovství — přihlášená (indivi)dua neprošla vyřazovacím pavoukem, jen výběrovým řízením pořadatele a moderátora Boba Hýska. Ten má pro vítěze kromě patnácti minut slávy i bankovku s tatíčkem — pětitisícovku.   „Bez textu, ale boss!“

Akce má začínat v osm, ale ještě je poloprázdno. O půl hodiny později už se to tu hemží lidmi. Na poetry slamy chodí ti, kteří si rádi povídají. Ti, kteří rádi naslouchají, i ti, kteří raději sami baví. Slamer je člověk, který chce vidět a být viděn. Chce mluvit, ale nemusí ani chodit na pódium. Může to dělat jen pro sebe a nechat jiné, aby byli tím médiem. Musí si to rozmyslet — když jednou vyleze na pódium, už z něj nesleze jako stejný člověk. Můžete se přesvědčit, správný čas se blíží.

Regionální kola se odehrávají v říjnu a listopadu v jedenácti městech po celé zemi, počínaje 13. říjnem v Uherském Hradišti. Vítězové předstoupí před porotu ve finále, jehož vítěz zkasíruje třicet tisíc. Letošní vrchol sezóny moderuje Martin Vasquez 1. prosince na brněnské Flédě, kam se přesune z pražské MeetFactory. Výběr Vasqueze někteří nevidí rádi, nebrává si totiž servítky. Říká slamerům na rovinu, co si o nich myslí, žádné shovívavé nálepkování. Ale o tom to právě je.

K úvodnímu losování se v Jazzu o půl deváté staví na pódium i stálice line-upů českých poetry slamů Anatol Svahilec. Běžně bývá na akci slamerů osm, dnes je jich devět — ale párů. Melu zahájí Daniel Kunz s Alexandrem Dvořákem, olomoučtí matadoři improvizačního divadla. Základ je tvářit se, že víte, co děláte. Vymýšlejí příběh, ten ale není důležitý. Prim hraje legrace, která vzniká z různých nedorozumění. Občas sklouznou k bezduchému rýmování, lidi to baví. Když už opravdu neví, ze šlamastyky se vylížou opakováním refrénu: „...ví matka samoživitelka, VÍ!“ Časový limit je na Duoslamu šest minut, dvakrát víc než na mistrovství jednotlivců. „Daniel Kunz odejde bez bot,“ zní druhý refrén. „Bez textu a bos? Bez textu, ale boss!“ hodnotí Hýsek. Kunz s Dvořákem už běží k baru na pivo.

Switcher a Vykejmi, foto: Petra Kožušníková

Na uvolněné pódium nastupují Vykejmi s Mr. Switcherem. Ona čte básničku, on jí do toho skáče. Nemůžu se soustředit, možná proto, že není moc na co. Switcher blouzní, nedá se to ani nazvat surrealismem. „Seš jak Feri, máš velký prsa.“ Příští účinkující Jirka Juráň nepřítomně popochází sem a tam, memoruje svůj part. Ten šprťácký zombie výraz mě vždycky dovádí k šílenství. „Jsem marmeláda, máš mě ráda?“ zkouší to Switcher. „Ne.“ „Tak běž do prdele.“ Switcher odpovídá Bukowského popisu typického mladého básníka. Napíše něco dobrého a oni mu to otisknou. Pak už píše jen proto, aby mu to zase otiskli.   Old school slam nováčků Nahoru míří dobře připravení Jirka Juráň a Pan Fenek. „Na začátku bylo číslo a to číslo bylo Bohem.“ Fenek je matfyzák, Juráň specialista na dvojsmysly. „Dvakrát měř, jednou řež. Ve dvou se to lépe táhne,“ kalkuluje. Na pódiu prodává precizní slovní a smyslové hříčky, mimo něj rakve. Do toho dělá psychoterapeuta. Lidi se pobaveně usmívají a občas se jejich pohledy nevyzpytatelně setkají. Je to trochu jako v kostele, když přijde pasáž „podejte si ruce“. Poetry slam je takové imerzivní divadlo, divák je v něm součástí představení. Publikum je na slam poetry nepostradatelným hráčem. Nejen proto, že se z něj rekrutuje samozvaný tribunál porotců. „Sexteto. Sex, teto?“ Slameři na rozdíl od básníků berou všechno, co dává i nedává smysl. „Dávno nemám 90-60-90, jen tlak 90 na 60. Nula od nuly pojde a všechno může začít nanovo. Tak s tím se dá počítat,“ pointuje Juráň za časovým zenitem. Hýsek ho hlásí vždycky deset vteřin před koncem, pak i v čas vypršení. Dalších deset vteřin se toleruje, za další rozvláčnost už přicházejí sankce. Za slam o číslech strhne Juráňovi s Fenkem osmnáct bodů. Na Masaryka si můžou nechat zajít chuť, ale získávají sympatie publika. Mezi výstupy hraje DJ Klaviq. Jeho produkce ostře kontrastuje se vším, co jsem kdy na poetry slamech slyšel. Místo obvyklých euforizujících fláků na udržení dobré nálady pouští neurotické beta beaty. Olomoucké kavárně se to líbí. Do jeho skrečů nastupují Tom Pucholt s Empathicem. Vidím je poprvé. Jsou to nováčci, ale paradoxně představují slam, jak vypadal deset let zpátky. Tón outsiderů, pohyb po pódiu tak akorát, žádné přemety.

Tom Pucholt, foto: Petra Kožušníková

Popocházejí, bijí o neviditelné mříže dramatickou dikcí a hlasy mladých sympatických moderátorů disko rádia, které hned přeladíte. „Jsme obklopeni lesem, zvěří, nezbývá než věřit.“ Je to moc rychlé, zato málo důrazné, to je častý neduh nováčků. „Budeš dělat ramena? Jsi nějaká zmámená.“ „Božskej Áda celej den mě honí po Ráji a žádá — mačkej mi hada.“ „Další pár se zabývá stále přítomným odkazem židokřesťanské kultury,“ zušlechťuje jejich show Bob, milosrdný pastýř moravského slamu, „vážíme si úsilí mladých borců.“ Nízké body, Bob iniciuje „bů“.

  „Lidské sémě stéká ze mě, rozevírám své paraple“

Luka Leonardi a Caledon jsou taky hodně mladí, ale už zajetí. „Proč mě nechce?“ „Protože jsi šovinistický prase.“ „Já to vzdávám. Proč se vůbec namáhám? Fakt si vyliž,“ spílá bezradně zamilovaný Leonardi cynicky mudrujícímu Caledonovi. „Lepší by snad bylo ticho, než lichotit té, která mě nechce.“ Shakespeare? „Nic jako osobnost není, seš jenom proud vědomí.“ Sartre. Hádají se. „Jednou jsi dole, jednou ještě níž.“ Začínají přehrávat, přeřvávat. „Jen stav dál, jen tak můžeš dojít k většímu zisku, i kdybys měl začít od jediného zrnka písku!“ káže Caledon a zpět v útrobách sálu se spokojeně kření pod vousy. Porota je k nim štědrá.

Následují loňští vítězové Tukan s Dr. Filipitchem — úřadující vicemistr a mistr v „unoslamu“. „Bez práce nejsou doláče.“ Relokují se na festival Živá ulice, pro který byl kus nejspíš napsaný. Tukan žádá o džob. „Čistá dlažba, náš cíl.“ Slam napsaný pro jinou akci je trochu plivnutím do tváře high-profile poetry slamu, jako je Duoslam, ale potlesk mají veliký a body zatím nejvyšší. Proč? Netuším, asi aura alfa samců.

Medard Capek a Pítr Murín, olomoucká, Bobova škola, jsou moc zrychlení a já zpocený. Postrádám pocit ceny, vlastní i jejich. „Zase další noc, co se ti změní v ráno.“ Anatol dnes s L’Leviathanem razí stejný fígl jako předloni se Shylockem. Od jejich tehdejšího výstupu se vžil i u jiných duoslamerů — oba aktéři mluví zároveň, jeden přes druhého. „A všichni vypadněte ven, není nic horšího než slam,“ opakuje L’Leviathan dokola, Anatol to komentuje chladným hlasem režiséra. Nakonec se oba rozohní a přidá se i publikum. Jsou z toho samé desítky.

Lef L’Leviatan a Anatol Svahilec, foto: Petra Kožušníková

Přichází bílá Adeladla s rudými rty a její Oscar Wilde — Honza Dibitanzl. Jediný skutečný pár večera — milují se a zároveň slamují. Mluví taky pospolu, dramaticky dohromady, až Dibi razantně zavelí: „Dost!“ Pokračují po vášovsku: „Pa-ra-pa-ra-pa-ra-pa-ra-pa-ra-ple.“ Adeladla se z cyklu vymaní a začne folklórním hlasem zpívat: „Kdo mi může dát víc než paraple?“ „Pa-ra-pa-ra-pa-ra-pa-ra-pa-ra-ple,“ pokračuje partner. „Kdo mi může dát víc než ty, snad ne nějaký deštník? Lidské sémě stéká ze mě, rozevírám své paraple,“ oznamuje sexbomba. „Paráplé.“ „Potuluje se tady po podniku pár z Prahy. Nedávejte jim slova, prosím vás. Nedávejte jim slova!“ varuje obecenstvo Hýsek. Sklízejí dobré body, ale zůstávají pod stropem. Předloni vyhráli, když se svlékli do naha. Dnes jen do dada.

„O přestávce si můžete číst poezii, kdybyste neměli co dělat. Od Dr. Filipitche nebo Anatola Svahilce, akorát jim za to musíte zaplatit,“ rozpřáhne náruč Hýsek na úvod přestávky. V každé ruce jedna bílá kniha — Svahilcovo Přece se to nevyhodí a Filipitchův Test tvojí trpělivosti.

  „Poezie a čísla, to jde krásné dohromady“ Lidi proudí ven na vzduch nebo cigaretu. Kupují nápoje. „To paraple byla improvizace?“ ptá se někdo ve skupince přede mnou. „Však se na začátku zeptali na slovo paraple!“ odpovídá jiný. Improvizace diváky fascinuje, jako by byla něčím nadpozemským. Ve skutečnosti je to snadnější než říkat text. Jde jen o to, mít na ni náladu.

Dibiadla, foto: Petra Kožušníková

Pořadí účinkujících se ve druhém kole obrací, jako by nastavovalo zrcadlo tomu prvnímu. Zahajují ho ti, které má publikum v nejčerstvější paměti. Navzdory Bobovu alarmu tahají z diváků slova o sto šest, pak se v nich doslova koupou. „... pak bychom vskutku měli pachtit se po progresu.“ Dibiadla dává do placu svou démonickou propojenost, ale když člověk improvizaci dělá moc dobře, dělá ji vlastně špatně. Přetéká a míjí podstatu. S tím názorem zůstávám osamocený, diváci kvantitu cení. „Totálně si nás podmanili, jsme vůči poezii bezmocní,“ vyvolává kamelot Hýsek.

Náruživý dráhař Anatol přednáší starý slam o vlaku. On o voze, L’Leviathan o koze. Konektují se násilnými oslími můstky. „Celer a jitrocel, to je celé. Odstraň svého charakteru pihu, zase jsi v lihu. Kdo z vás to neví, vláda teď dává studentům parádní slevy,“ hlásí Svahilec svým smart hlasem. „Anatol a jeho klon,“ cejchuje je Hýsek. Dostávají jednu čtverku. To je docela útok, protože předchozí kolo vyhráli. Někdo je potopil, sál zabučí.

Capek se omlouvá, že bude číst, protože v prvním kole měl „ne okno, ale úplnou výlohu“.

„V prvním kole šestí,“ uvádí pak Hýsek Tukana s Dr. Filipitchem. „Cesta z maloměsta. Vyrostl jsem ve městě, odkud prchá ve velkym inteligence.“ Vzdávají hold rodnému Sokolovu, ale koho to v Olomouci zajímá? Dobrým zvykem bývávalo připravit si něco blízkého domorodému publiku. „Vyrostl jsem ve městě, kde těžební průmysl těží z toho, že lidi doma leží po zátěži,“ váží slova Tukan. „Přírodní skvost, co brzy bude minulost. Smyslem dneška je taška,“ lamentuje. „Jen řekni Sokolov, to znamená pěst. Jen řekni Sokolov, dám ti jich třeba šest,“ zpívají dvojhlas. Kromě souběžného žvanění je dnes zpěv druhý opakující se jev. „A hodnotíme. Poezie a čísla, to jde krásně dohromady,“ bahní se Bob.

Luka Leonardi a Caledon dávají další konfliktní pokec. Sluníčkář a tmář, židobolševici, chemtrails. „Mám tě rád, ale nemůžem furt všem všechno dát!“ U Pucholta a Empathica už trochu („když položíš mi hlavu do klína...“) vypínám. „Když hejtuješ moje zkratky a radši vyhledáváš Google trasy...“ Juráň a Fenek parodují sportovce. „Tak určitě...“ Holky ve vedlejším boxu spí, lidi se smějí. „Deset, deset, desét,“ odříkává Hýsek, sklouzne do Filipitchovy dikce. Vykejmi a Switcher provozují další improvizaci. „Tak to bychom měli, Břeclaváci zase vystoupili. Přísná porota, akademická v Olomouci,“ kvituje nízká čísla Bob. Kunz s Dvořákem hulákají: „Na sny má právo každý, dokonce i ten, kdo se dopustil vraždy! Dokonce i ten, kdo je úplně blbý! Je důležité vědět, že kdo sní, ten spí a taky trochu žije. Sněte si, o čem chcete!“ „Viděli jste právě olomoucké rodinné stříbro,“ uzavírá Bob.

Dr. Filipitch a Tukan, foto: Petra Kožušníková

V závěrečné scéně slameři tančí na ryčný hiphop z Klaviqova archivu. Chytnou se za ramena à la Nagano, zrzavý moderátor přichází s největší českou bankovkou. Kunz s Dvořákem jsou opravdu stříbrní, loňský titul obhajují Tukan s Dr. Filipitchem. Fanfáry, šampáňo. Tukan jím zatřepe, výstřik lízne strop. Slamer Kvído Lotrek vedle zvětralého piva líbá stůl, probudí ho až definitivní aplaus. Křiví tvář, mhouří oči, ublíženě tleská. Loká si moku bez pěny.