Dám si na to prostě ještě deset let

Kniha O psaní je výběrem Bukowského korespondence z let 1945 až 1993 a mapuje tak téměř půlstoletí autorova života. Hned v prvním dopisu čteme reakci pětadvacetiletého spisovatele na odmítnutí rukopisu. Následuje ještě několik listů z tohoto období, po nichž se přesouváme o deset let později, do začátku jeho tvůrčího období, v němž se Bukowski začal věnovat poezii. Zajímavé je, že ve svých sedmadvaceti letech zmiňuje, že jednou napíše knihu, která

[…] Blahoslavený faktótum se bude jmenovat a bude o dělníkovi ze společenský spodiny, o fabrikách a městech a odvaze a ošklivosti a pijáctví. Ale myslím, že kdybych to napsal teď, nestálo by to za moc.

Už v té době věděl o románu, který se mu podaří napsat až po padesátce.

Adresáty jeho dopisů jsou především redaktoři malých časopisů, nakladatelé, přátelé a další, kterým Bukowski posílá své básně a povídky. Kultura malých časopisů je v našem kontextu (a v takovém rozsahu) poměrně neznámá. Bukowski na ně nadává, přesto jsou to povětšinou ony, komu adresuje své texty a své dopisy: „[…] ano, ‚malý‘ časopisy jsou všechno nezodpovědná banda řízená mladíky ještě dychtivými z vejšky, co doufají, že na té věci fakt něco trhnou.“ Dohaduje se s nimi o básně, které jim poslal a oni mu je neposlali zpět (jelikož průklepy si nedělal), o chyby, které v jeho přetištěných textech udělali, o honoráře. Zbylými adresáty jsou potom nakladatelští redaktoři a v našem kontextu neznámí nebo úplně zapomenutí básníci. Mezi adresáty ovšem najdeme i Lawrence Ferlinghettiho (který dle listů vydal v City Light Books dvě Bukowského knihy) nebo Henryho Millera, kterému je adresován asi nejdelší dopis z celého svazku. Rovněž několik dopisů poslal svému hrdinovi, autorovi románu Zeptej se prachu, který měl na jeho tvorbu velký vliv, Johnu Fanteovi.

I když se v této knize dostáváme za literární dílo, do autorova skutečného života, je to stále ten stejný Bukowski. Několikrát se stane, že dopis, který následuje ten, který jsme právě dočetli, vlastně říká to samé. V tomto jsou jeho dopisy podobné jeho povídkám. Stačí, když jich přečteme deset, a potom už čteme vlastně to samé neustále dokola.

Ve vybírání Bukowského návodů o psaní je možné nalézt pár základních pilířů: čekat, pracovat, psát, vytrvat. A hlavně potřeba psát. Bukowski i v několika svých básních hovoří o tom, že potřebuje psát, že bez psaní život nezvládá. A to je i jeho recept. Jak dokládá příklad s knihou Faktótum, je dobré si na některé věci počkat: „No, je mi 34. Jestli neprorazím do 60, dám si na to prostě ještě 10 let.“ Tím dává naději všem začínajícím autorům: stačí psát a psát a třeba to vyjde. A když ne, tak nevadí. Bukowski své texty prakticky neopravuje. Básně si neschovává, ale hned je odesílá do některého z časopisů. Jediný autor, kterého velebí skrze celý svazek, je Céline (jenž se mu nakonec i transformuje do jedné z postav románu Škvár) a zásluhy přiznává i Dostojevskému, Hemingwayovi či Saroyanovi.

Nejotravnější je však Bukowského pití, a tak číst jeho dopis Henrymu Millerovi je naprosto příšerné. Je přeplněný opakováními, překlepy, hořekováním a hloupostí. Bukowski o svém pití hovoří často, včetně příhody, kdy popisuje, jak na pití málem doplatil životem, když mu praskl žaludeční vřed. Také často píše o svém samotářství, které si vybral, aby se mohl věnovat své práci. Samotářství, které mu nedovolí přijmout ani Millerovo pozvání k návštěvě. Samotářství, které mu bylo vinou popularity narušeno, a tak je jedna skupina dopisů věnována nadávkám na všechny, kteří chodí bušit na jeho dveře, kteří jej zvou na literární festivaly či veřejná čtení nebo přednášky. Časté jsou také nadávky na akademiky, kterým vyčítá, že nepoznali skutečný život, a z jeho lamentací (asi v patnácti dopisech!) vyznívá, že pokud člověk nebyl nikdy na ulici nebo pod mostem a nevypil k tomu láhev whisky denně, tak neví, co je život.

Jako dokument kniha ukazuje, že Bukowski byl ve svých básních i prózách stejně autentický jako ve svých dopisech. Tak autentický, že je nakonec otravný. V rámci autoreflexivní literatury je to rozhodně slabší kus a o psaní v něm toho tolik nenajdete. Kdyby nakladatelé nazvali svazek „Hořekování jedovatého dědka“, bylo by to trefnější.

Charles Bukowski: O psaní, přeložil Vít Penkala, Argo, Praha 2017