Poslední svědci

Bál se ohlídnout… Žeňa Belkevičová, 6 let, dnes dělnice Psal se červen jedenačtyřicátého… Mám to v hlavě dodnes. Byla jsem tenkrát úplně malá, ale zapamatovala jsem si všechno… Poslední mou vzpomínkou z mírového života je pohádka, co mi mamka četla před spaním. Má milovaná, o zlatý rybce. Vždycky jsem si zlatý rybce taky o něco řekla: „Zlatá rybko… Milá moje zlatá rybko…“ Sestřička ji taky žádala, ale jinak: „Na mé přání, na štičí přikázání!“ Třeba abysme jeli na prázdniny k babičce, a taťka aby jel s náma. Býval vždycky tak veselej! Ráno jsem se vzbudila hrůzou, hrůzou z neznámých zvuků… Taťka s mamkou si mysleli, že spíme, ale já ležela vedle sestry a spánek jen předstírala. A tak jsem viděla, jak taťka mamku moc a moc líbá, jak jí líbá tváře i ruce, a hrozně jsem se tomu divila, protože takhle ji ještě nikdy nelíbal. Pak se vzali za ruce a vyšli ven: běžela jsem k oknu a viděla, jak se mamka taťkovi pověsila kolem krku a nechtěla ho pustit. On ji odstrčil a rozběhl se, jenže ona ho dohnala, zase se na něj pověsila a něco volala. Tak jsem se taky rozkřičela: „Tati! Tati!“ Pak se probudila sestřička a bráška Vasja; když sestra zjistila, že brečím, taky začala křičet: „Tati!“ Všichni jsme vyběhli před dům a zaječeli: „Tatínku!“ Jakmile nás uslyšel — to si pamatuju jako dneska —, zakryl si obličej rukama a spěchal dál, vlastně spíš utíkal. Bál se ohlídnout. Slunce mi svítilo do tváře. Bylo tak teplo… Ještě dnes nemůžu uvěřit, že otec ten den odcházel do války. Byla jsem úplně malinká, ale řekla bych, že jsem si jasně uvědomovala, že ho vidím naposled. Že se s ním už nikdy nesetkám. Byla jsem úplně malinká, úplně… A v paměti se mi navždycky uhnízdilo, že válka — to je, když najednou zmizí tatínek… Dál si pamatuju černou oblohu a černý letadlo. Hned vedle silnice ležela naše maminka s rozhozenýma rukama. Prosili jsme ji, aby vstala, jenže ona nic. Vojáci maminku zabalili do celty a hned na místě pochovali do písku. My stáli kolem a křičeli: „Nezahrabávejte naši mamku do jámy. Za chvilku vstane a půjde dál.“ Po tom písku lezli velký brouci… Vůbec jsem si neuměla představit, že maminka teď bude žít v podzemí s nima. Jak ji pak najdem, jak se s ní setkáme? A kdo to napíše našemu taťkovi?

Kdosi z vojáků se mě zeptal: „Jak se jmenuješ, holčičko?“ Jenže já to najednou zapomněla. „A čí jsi, holčičko? Jak se jmenuje maminka?“ To jsem si taky nedokázala vybavit… Vedle mamčina kopečku hlíny jsme seděli až do noci, dokud se nás někdo neujal a neposadil nás na povoz. Na tom už bylo plno dětí. Vezl nás nějakej děda, co cestou nakládal všechny děti. Nakonec jsme přijeli do vesnice, kde si nás rozebrali cizí lidi a vzali si nás k sobě domů. Dlouho jsem vůbec nemluvila. Jen jsem se dívala kolem. Pak si vybavuju léto. Horko. Cizí paní mě hladí. Začala jsem plakat. A taky mluvit… Vyprávět o mamince a tatínkovi. Jak od nás tatínek utíkal a ani se neohlídnul… A jak maminka ležela… Jak po písku lezli brouci… Ta paní mě hladila po vlasech — a já si uvědomila, jak je podobná mamince…   Má první a poslední cigareta… Gena Juškevič, 12 let, dnes novinář Bylo ráno prvního dne války… Všude slunečno. A nezvyklé ticho. Nepochopitelné mlčení. Naše sousedka, která měla za manžela vojáka, vyšla na dvůr celá uslzená. Něco šeptla mamince, ale gestem naznačila, aby si to nechala pro sebe. O tom, co se stalo, nikdo nechtěl mluvit — báli se to říct dokonce i tehdy, když to přesně věděli, protože jim to někdo stačil sdělit. Jenže oni se báli, aby nevypadali jako provokatéři. Jako panikáři. Protože to bylo ještě děsivější než válka. Báli se… Jenže to vím až dnes… Fakt je, že zprvu tomu vlastně nikdo nevěřil: Co vás nemá?! Naše armáda je na hranicích a naši vůdci v Kremlu! Naše země je spolehlivě ochráněná a nepřítel se do ní nedostane! Což jsem si myslel tehdy, byl jsem pionýr. Ladili jsme rádio a čekali na Stalinův projev. Potřebovali jsme slyšet jeho hlas. Stalin ale mlčel. Pak vystoupil Molotov a všichni mu naslouchali. To on první vyřkl slovo „válka“. Jenže tomu stejně ještě nikdo nevěřil. Kde je Stalin? Na město zaútočila letadla, desítky neznámých letadel. S kříži. Zakryla celé nebe, zakryla slunce. Hrůza! A začaly se sypat bomby… Výbuchy bylo slyšet pořád. A taky rachot. To všechno se odehrávalo jako ve snu. Vypadalo to neskutečně. Už jsem byl docela velký, a tak jsem si zapamatoval své tehdejší pocity. Strach, který se rozlezl po celém těle. Do všech slov. Do všech myšlenek. Vyběhli jsme z domu a ulicemi někam prchali… Měl jsem takový dojem, že už tu žádné město není, jen zříceniny. A dým. A oheň. Někdo vyhrkl: Musíme utíkat na hřbitov, protože ten bombardovat nebudou. Proč házet bomby na mrtvé? V naší čtvrti byl velký židovský hřbitov, zarostlý starými stromy. A tam se taky všichni vrhli, tisíce lidí. Objímali náhrobky, schovávali se za nimi. Tam jsme s matkou strávili celou noc. Nikdo kolem ani jednou nepronesl slovo „válka“, odevšud se ozývalo jen „provokace“. To opakovali všichni. Mluvilo se výhradně o tom, že naše vojska co nevidět přejdou do protiofenzivy. Protože Stalin už vydal rozkaz. A všichni tomu věřili. Jenže místo toho jen celou noc houkaly tovární sirény po okrajích Minsku… A byli tu první mrtví… Já jako prvního uviděl zabitého koně… A hned pak zabitou ženu… To mě překvapilo, myslel jsem si, že ve válkách se zabíjejí jen muži. Ráno jsem se probudil… Chtěl jsem hned vyskočit, ale uvědomil jsem si, že je válka, a tak jsem oči zase zavřel. Něčemu takovému se nechtělo věřit. Palba v ulicích ustala. Všude ticho. To trvalo několik dní. Pak se ale všechno dalo do pohybu… Ulicí kupříkladu běžel bílý člověk, bílý od hlavy až k patě. Celý od mouky — a přes rameno nesl velký pytel. A za ním další. Tomu z kapes padají plechové konzervy a další drží v rukou. Jiný má bonbony. Nebo balíčky tabáku… Kdosi zase v náručí nesl čepici plnou cukru. Nebo kastrol s cukrem… To se nedá popsat! Jeden se zmocnil role látky, jiný si modrý kartoun omotal rovnou kolem těla. Nebo červený… Bylo to až komické, ale nikdo se nesmál. To  vybombardovali velkoobchodní sklad s potravinami a textilní obchod nedaleko našeho domu… A lidi se vrhli na vše, co zůstalo neporušené. V cukrovaru několik lidí utonulo v nádržích s melasou. Hrůza! Celé město chroupalo slunečnicová semínka, taky ze zničeného skladu. Na vlastní oči jsem viděl ženu, která se přihnala k obchodu, a protože s sebou nic neměla, ani pytel, ani tašku, tak si stáhla kombiné a rajtky, nacpala to všechno pohankou a vlekla pryč. Nevím proč, ale nikdo ani nehlesl. Všichni byli zticha. Než jsem přivolal maminku, zbyla jen hořčice, žluté kelímky s hořčicí. „Nic tu neber!“ zapřísahala mě. Později se mi přiznala, že se styděla, protože mě celý život učila něčemu přesně opačnému. Jenže i když jsme později byli hlady a tohle jsme si vybavili, stejně jsme nelitovali. Taková byla moje maminka.   A ve městě zatím… Ulicemi se v naprostém klidu procházeli němečtí vojáci. Všechno si natáčeli filmovými kamerami. A smáli se. Před válkou jsme měli jednu takovou oblíbenou zábavu — kreslili jsme si Němce. S obrovskými zuby, s tesáky. A teď jsme je měli přímo tady, mladé a hezké… S úhlednými granáty, zastrkanými za pevné holeně vysokých vojenských bot. A s foukacími harmonikami, na které hráli. Někteří dokonce zkoušeli flirtovat s našimi děvčaty. Kolem vleče starý Němec nějakou truhlu. Je těžká. Tak na mě křikne, abych mu pomohl. Truhla měla dvě rukojeti, takže to šlo snadno. Když jsme ji donesli na místo, Němec mě poplácal po rameni a vytáhl z kapsy krabičku cigaret: „Na, kluku, tady máš za odměnu.“ Přišel jsem domů. Už jsem se nemohl dočkat, a tak jsem se usadil v kuchyni a zapálil si. Jenže jsem nezaslechl klapnutí dveří, když se vrátila maminka: „Ty kouříš?“ „Nojo…“ „A co je to za cigarety?“ „To jsou německý.“ „Tak ty kouříš, a ještě ke všemu nepřátelský cigarety? Tomu já říkám vlastizrada!“ Byla to zkrátka první a poslední cigareta mého života. Jednou večer se matka posadila vedle mě: „Nemůžu se s tím smířit, že jsou tady. Rozumíš mi?“ Chtěla bojovat, už od prvních dnů. Rozhodli jsme se hledat nějakou ilegální organizaci, protože jsme nepochybovali, že tu nějaká je. Ani na okamžik jsme nezapochybovali. „Mám tě ze všech na světě nejradši,“ řekla mi. „Ale snad to všechno chápeš. Odpustíš mi, kdyby se něco stalo?“ Zamiloval jsem se do své maminky a dál už ji poslouchal na slovo. A tak to zůstalo po celý život.   Babička se modlila… Prosila o návrat mé duše… Nataša Goliková, 5 let, dnes korektorka Naučila jsem se modlit… Často si vybavuju, jak jsem se za války naučila modlit. Když přede mnou, pětiletou holkou, někdo řekl „válka“, pochopitelně jsem si neuměla nic představit. A taky jsem se ničeho nebála. Jenže ze strachu, právě ze strachu, jsem usnula. A spala dva dny. Dva dny jsem ležela jako hadrová panenka. Všichni si mysleli, že jsem umřela. Maminka plakala a babička se modlila. Modlila se dva dny a dvě noci. První, co si pamatuju z toho, když jsem zase otevřela oči, je světlo. Jasné světlo, až oslnivé. Až mě z něj zabolelo v očích. Pak jsem zaslechla nějaký hlas a pochopila, že je babiččin. Babička stála před ikonou a modlila se. „Babi… Babi!“ zavolala jsem na ni. Ani se neotočila — nedokázala uvěřit, že jsem to já a volám na ni… To už jsem byla vzhůru, s otevřenýma očima… Později jsem se jí ptala: „A za co ses modlila, když jsem umírala?“ „No prosila jsem Boha, aby se tvá duše vrátila.“ Rok nato babička umřela. To už jsem se uměla modlit a taky jsem prosila o návrat její duše. Jenže ta se nevrátila. Překlad Libor Dvořák   Vychází v nakladatelství Pistorius & Olšanská.