Na vzdělání záleží
Za posledních dvacet let došlo v České republice k zásadnímu nárůstu počtu studentů na vysokých školách. Jedním z důsledků je, že v naší populaci vzrostl podíl osob s ukončeným vysokoškolským vzděláním na dvojnásobek. Ukázka ze studie, která se zabývá i nečekanými dopady tohoto trendu.
„Nerovnost zabíjí,“ konstatoval nedávno britský sociolog Göran Therborn. Své tvrzení opřel o statistiku průměrné délky života (naděje dožití) podle vzdělání: čím vyšší vzdělání, tím vyšší naděje dožití. A nejenže tato přímá úměra podle Therborna platí ve většině evropských zemí, ale vzdělanostní mezera v naději dožití se od 90. let 20. století stále zvětšuje. Vzdělanější se dožívají v průměru vyššího věku, lidem s nízkým vzděláním průměrná délka života stagnuje. Podle dat Českého statistického úřadu v české populaci průměrná délka života od roku 1989 roste (u mužů z 68 na 76 let, u žen ze 76 na 82 let v roce 2016). Podle dat Eurostatu není ovšem tento růst stejný pro všechny vzdělanostní skupiny. U lidí vzdělanějších je jeho dynamika rychlejší než u lidí s nízkým vzděláním. Rozdíl v naději dožití ve věku 25 let mezi nevyšší a nejnižší vzdělanostní kategorií je u nás pro muže asi 13 let. Z 23 evropských zemí má tento rozdíl vyšší jen Maďarsko (asi 14 let). Dohromady s ním a Polskem patříme mezi evropské země, v nichž je vzdělanostní mezera v průměrné délce života u mužů nejvyšší. U žen je ten samý rozdíl (mezi nejvyšší a nejnižší vzdělanostní kategorií) necelých 5 let. Z 23 evropských zemí je tento rozdíl vyšší v 8 z nich.
Vzdělání tedy nejen že diferencuje českou společnost v sociálních výsledcích, jak ukazují jednotlivé kapitoly této knihy, ale rozděluje ji také ve smrti. Problémem přitom nejsou rozdíly samotné (pokud k nim dochází napříč vzdělanostními, etnickými, ekonomickými, profesními, kulturními, hodnotovými nebo jinak zájmovými skupinami, mohou být v jistých ohledech dokonce i společensky prospěšné), ale to, že rozdíly jsou systematicky utvářeny v neprospěch lidí s nízkým vzděláním. Jedná se o kumulaci sociálních a ekonomických nevýhod na jedné straně vzdělanostního spektra. Sociologové tento jev označují jako efekt svatého Matouše: těm, kteří mají, je dáno a těm, kteří nemají, je vzato. Výhody nebo nevýhody se posilují během životní etapy člověka. Podle tohoto principu není proces utváření sociálních a ekonomických rozdílů rovný pro všechny. Podmiňuje jej vzdělání, které nese výhody či nevýhody znásobující svůj vliv v průběhu lidského života.
Záměrem jednotlivých kapitol této knihy je na vybraných příkladech životních výsledků testovat tuto hypotézu. Ukázat, zdali princip, na jehož základě se česká společnost sociálně štěpí, je kumulace výhod a handicapů. Odpovědět tedy, do jaké míry platí Matoušův efekt při jejím přetrvávání v čase. Vyšli jsme z předpokladu, že vzdělání je dominantní proměnnou, která strukturuje sociální, ekonomické, kulturní a hodnotové výsledky lidí. V jednotlivých kapitolách pak ukazujeme, jak vzdělání posiluje svůj vliv, jak se mění rozdíly mezi vzdělanostními skupinami s ohledem na zkoumané oblasti. Začínáme tedy v bodě, kde předchozí studie zaměřené na nerovné šance na vzdělání podle sociálního původu končily. Zatímco tyto studie analyzovaly mechanismy, na jejichž základě se utvářejí vzdělanostní rozdíly — pojímaly tedy vzdělání jako výsledek procesů, které mu předcházejí —, pro nás je dosažené vzdělání prvotní příčinou strukturující následující životní trajektorie. Zjištění jednotlivých kapitol této knihy naznačují, že vzdělání má kumulativní charakter, čímž polarizuje českou společnost. Jako poražení z většiny společenských soutěží vycházejí především lidé s nízkým vzděláním. Lidé s vyšším vzděláním naopak posilují své výhody. Výsledkem jsou pak socioekonomické rozdíly — sociální stratifikace společnosti. Vzdělanostní výhody však nezůstávají pouze v rovině placeného zaměstnání, ale promítají se také do politického jednání, sňatečnosti, porodnosti, rizik ohrožení rozvodem a sebevraždou, hodnot a kulturního chování.
Vzdělanostní expanzi, růst průměrné vzdělanosti a zvyšování podílu lidí ve vyšších vzdělanostních stupních lze v kontextu těchto závěrů chápat jako opatření snižující sociální nerovnosti. Kumulace znevýhodnění v nižších vzdělanostních skupinách by se díky expanzi měla týkat v budoucnu stále menšího počtu lidí. Větší část mladých kohort se posunuje do vyšších vzdělanostních stupňů, a proto by kumulace handicapů a rizik neměla být již tolik rozšířená. Toto opatření bude nicméně nezbytné doplnit o řadu dalších opatření, která zvýší průchodnost vzdělávacím systémem pro potomky z ekonomicky, sociálně, kulturně či etnicky znevýhodněných rodin (odstranění strukturních bariér zamezujících jim studovat). Tím přestanou být trestáni za svůj rodinný původ a zvýší se jim šance na mezigenerační sociální mobilitu.
Vzdělanostní expanze přináší nadějné vyhlídky nejen pro kohorty mladých, ale také pro celou českou společnost. Neznamená to však, že by rizika a ohrožení spojená s nízkým vzděláním přestávala platit. Vzdělání bude zřejmě polarizovat českou společnost i v dalších letech, nicméně tato polarizace by se měla týkat stále menšího počtu lidí. V tomto kontextu brojit proti vzdělanostní expanzi a navrhovat opatření, aby více mladých lidí u nás končilo s nízkým vzděláním (jako vyučení dělníci), znamená vystavovat je Matoušovu efektu. Situovat je tedy do výrazně horších životních podmínek, než má vzdělanější část populace, které se jim v průběhu života navíc nebudou zlepšovat.
Vychází v nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury.