Zombie jménem poezie
Americké čtenářské statistiky ukázaly, že čtenost poezie stoupá, a to hlavně mezi mladšími ročníky. Můžou za to jak aktivistická a slam poetry scéna, tak digitální platformy a sociální sítě, jimiž se básnická tvorba nově šíří. V Česku podobná data chybí, dá se ale soudit, že čísla jednou budou podobná. Česká poezie z toho může jedině profitovat.
„Poezie je už dávno mrtvá,“ říkává často s neskrývaným provokativním gustem jeden z mých ostravských kamarádů, mimochodem talentovaný povídkář. Je také učitelem na soukromé střední zdravotnické škole a vzhledem ke své učitelské praxi tvrdí, že poezie není médiem, které by dokázalo jeho studenty oslovit.
Z posledního amerického celostátního průzkumu nazvaného Americké trendy v návštěvnosti umění a čtenosti literatury mezi roky 2002–2017 vyplývá, že se v tomto mezidobí skokově zvýšila nejenom návštěvnost nejrůznějších uměleckých akcí, ale též intenzita čtenosti poezie. Zásluhu na této podivuhodné statistice, která byla založena na mezigeneračním průzkumu, mají přitom jednak mladí lidé, kteří oproti minulé generaci přistupují k poezii bez předsudků, jednak především noví autoři, kteří tuto mladou generaci různými způsoby k poezii přivádějí. Autoři zmíněné studie pak uvádějí, že je tato popularita způsobena především tím, že se poezie přelévá do sociálních sítí, zejména na Tumbrl a Instagram, a že se stává také čím dál více populárním fenomén slam poetry – už tak v Americe nesmírně rozšířená.
Podobné podrobné průzkumy v Česku v poslední době neproběhly, respektive ony „čtenářologické“ sondy Jiřího Trávníčka jsou dle mého názoru v jistých ohledech sice poměrně užitečné, ale jsou spíše obecnějšího rázu (včetně posledního čtenářského průzkumu). A tak nám jako jediný relevantní zdroj současných čtenářských trendů mohou posloužit zdroje, které se nicméně svým způsobem čtenářstvím zabývají. Jestliže se podíváte na dvě největší tuzemské internetové knižní databáze a vyfiltrujete si knihu Mléko a med kanadské básnířky Rupi Kaur, jejíž knihy náleží právě do onoho severoamerického básnického boomu, spatříte na zdejší poměry neuvěřitelnou věc. Na serveru Databáze knih má tuto knihu přečteno 631 lidí, 37 ji v této chvíli zrovna čte a 363 čtenářů si ji chce přečíst. Dohromady to je tedy něco málo přes tisíc lidí. Na Československé bibliografické databázi knihu přečetlo 127 lidí, dva čtenáři ji právě čtou a jednatřicet si tuto knihu v budoucnu přečíst chce.
Jestliže se podíváme na stejné údaje u jedné z nejrespektovanějších současných literárních osobností a „nejúspěšnějšího“ básníka posledních deseti let Petra Hrušky, nalezneme následující: sbírku Darmata, za niž byl Hruška ověnčen Státní cenou za literaturu, má v přečtených knihách 42 čtenářů. Všechny Hruškovy sbírky dohromady pak přečetlo 90 lidí, přičemž se samozřejmě mnozí uživatelé u jednotlivých knih objevují duplicitně. ČBDB pak registruje 88 čtenářů všech Hruškových knih. Dokonce i součet všech sbírek J. H. Krchovského dělá na Databázi knih ve výsledku 1235 čtenářů. Samozřejmě musíme vzít v potaz, že modelový čtenář Petra Hrušky (jinak je tomu, řekl bych, u Krchovského) není tak činný v digitálních sociálních kruzích a že naopak Rupi Kaur vyrostla z internetového podhoubí — zde nám jde ovšem o „mladé“ čtenáře, což tedy na daném tématu nic nemění. Navíc bych si troufl říci, že ani ono procento digitálně nečinných čtenářů by oněm statistikám moc nepomohlo.
Velká většina virtuálních čtenářů, kteří přečetli Mléko a med, pochází (dle jejich veřejných profilů) z vrstvy dospívajících či tzv. young adult. Jednou ranou jsme tedy zabili dva kritické hlasy, které se vůči mladým lidem často objevují — mladá generace přece vůbec nečte a už vůbec ne poezii! Naopak, čte a evidentně poměrně hodně. Kde tedy můžeme hledat příčiny toho, že je ona zahraniční básnířka tak čtena? Člověka samozřejmě hned napadne — i na základě kritických poznámek vůči této básnické generaci, o nichž např. zde informoval Zdeněk Staszek —, že kvantitativní rozdíl musí být způsoben zásadní mezerou v kvalitě sdělení. Jenže on problém asi nebude v rozdílné složitosti tvorby zmíněných autorů — Hruška není žádný absolutní básník jako Holan nebo Kostohryz, Krchovský není fundamentální surrealista nebo křesťanský extatik. Hruškovy sbírky jsou vlastně velice srozumitelné, civilní a s mnohými se může dokonce i mladý čtenář svým způsobem identifikovat, může je procítit, zatímco pro několik mladých generací za sebou je Krchovský zosobněním jejich mladického vzdoru a inspirátorem černého humoru, který mnohdy pohání jejich vnímání dospěláckého konformního světa.
A teď přichází ono hodnocení, které toto téma již od začátku implikuje: ale vždyť je Mléko a med nakonec přece brak, jenž za svůj úspěch navíc vděčí vyprázdněným digitálním platformám, mnohdy patřičně omezujícím projev pisatele jen proto, aby se doba mezi jednotlivými sděleními (jak o tom psal Jan Balabán) nezpomalovala. Úspěch jejich čtenosti je také v důmyslném PR a dobré marketingové práci, která má přesně vytipovanou cílovou čtenářskou skupinu. Vždyť i Joan Collinsová je v knihovnách nesčetněkrát půjčovanější než řekněme takový Jáchym Topol. Osobně mám ovšem naopak docela radost, že je i tahle poezie živě čtena, byť mnoho z básní zrovna v Mléce a medu nepřekročí horizont klišé, plytké psychologizace a sebeoplakávajícího melodramatu. Na druhou stranu mnohé básně v oné sbírce mohou působit jako emancipační feministický apel, byť trochu plakátový. Každopádně svým způsobem tato kniha vede jako iniciační cesta k poezii.
Nejvíc je ovšem zarážející fakt, že čtenost této knížky není způsobena tím, že by ji doporučovali středoškolští učitelé (kteří ostentativně vyhlašují konce poezie) nebo že by se o této knize diskutovalo ve veřejném prostoru, ale její obliba se šíří tichou poštou mezi samotnými dospívajícími. Hypoteticky je zde tedy jistá možnost a prostor pro to, aby se k poezii vrátila pozornost, kterou si (neelitisticky míněno) zaslouží. Nechci nakonec provádět nějaké konkrétní explikace, jak tuto možnost realizovat, a vést klasické smuteční a moralistní projevy, které se při tomto tématu obvykle pořádají — problém to je nakonec strukturální a vede nejenom napříč kulturněpolitickými a sociálními problémy, ale je také zapříčiněn problémy ryze praktickými a personálními. Poezie se vydává, poezie se čte a evidentně ji čtou i mladí lidé. V současné situaci není poezie v žádném případě mrtvá, ale je z ní zombie, která čeká za rohem, aby mohla přece jen nakonec infikovat víc lidí.