Ztráty struktur

Svět v zádech nemá nejvyšší literárně-estetické ambice. Prvotní jsou pro něj jiné, spíše edukační a terapeutické cíle a jistá estetizace výrazu je zde jen vedlejším produktem. V této souvislosti je třeba dát za pravdu autorovi doslovu Jakubovi Ehrenbergerovi, který kultivovaně přemýšlí nad žánrovou příslušností Melleho díla, zahrnující oblasti životopisné a memoárové literatury s prvky populárně-naučného charakteru. V této technice se stírá základní rozdíl mezi autorem a vypravěčem, vzniká tak „vyprávění plné života“. Toto vyprávění nemá být abstrahováním, literaturou, uměleckým fingováním, ozdobenou fikcí, efektem, nic nechce šifrovat, přehánět či zcizovat, „tady jde o pravdivost a konkrétnost. Jde o můj život, o mou nemoc v čisté formě“. Popsaná strategie a tíhnutí k pravdivosti jsou podtrhnuty i účinným autorským gestem zpřehlednění fikční povahy jeho starších próz, čím se dosahuje efektu rozdílnosti a výlučnosti Světa v zádech. Melle používá vlastní jméno, v jednotlivých úsecích textu komentuje své vlastní knihy i právě psaný text, odkazuje ke skutečné geografické a sociální oblasti, cituje z lékařských zpráv — to vše posiluje nonfikční, životopisný či téměř dokumentární charakter textu. I přes takto ohlášené autorské úmysly je třeba konstatovat, že Melle se nechtěl/nemohl úplně vyhnout literární instrumentalizaci, což je patrné především na rovině stylizace, dramaturgie událostí či použité tropiky. A koneckonců literatura je jedním z leitmotivů této prózy. Onen „svět v zádech“ je vlastně i velká osobní knihovna, kterou Melle (vypravěč Thomas) v manické fázi rozprodal a teď ji skládá nanovo jako projev odhodlání nevzdat se. Svět v zádech je napsaný z odstupu, z pevné pozice, jako pokus o sumarizačně-analytický náhled především manických, méně už depresivních fází, které vypravěč (ztotožněný s autorem) prožil. Subjekt autora se stává objektem psaní, to ho chce obkroužit, zachytit a uspořádat. Dramaturgie textu je postavena na výpočtu excesů, příhod, paranoidních výjevů, fixních idejí, fantasmagorií a jejich dodatečném komentování, které má ambici odvodit z prožitého obecnější obraz choroby.

Zobrazované dění má charakter vlnění, tenzních a detenzních (ústupových, zklidňujících) pohybů. Bipolární porucha tedy není jen příznakem tematické oblasti, její projev autor kontrolovaně nechává prostoupit i do struktury textu. Jádro díla je koncipované ve třech hlavních kapitolách (1999, 2006, 2010), které tvoří desítky menších očíslovaných podkapitol. Takto vypracovaná struktura demonstruje rozpad celku (kontinua) do více či méně navazujících momentů. Kompoziční struktura textu tak funkčně zobrazuje rozpadající se osobnost vypravěče:

Nepochopení vlastní existence je univerzální […]. Největším otřesem přitom je, že člověk ztratí své já. Teoreticky je to konstrukt, prakticky to naprosto spolehlivě funguje, já bylo pryč, zmizelo, vynulovalo se.

Paradoxně organizujícím principem se tady stává povaha paměti; manická fáze vzpomínky vymaže, přičemž:

Chybějící vědomost o vlastních činech a zážitcích představuje další, dodatečnou ztrátu kontroly, která […] ještě víc zpochybňuje beztak narušenou identitu nemocného. Já osobně bych rád věděl, co všechno jsem při záchvatech dělal, a to pokud možno bez mezer. To však nejde. Momentky obzvlášť drsných a drastických příhod se dají přivolat, také obyčejné chvíle, jednotlivá setkání s lidmi, fragmenty. Mnohé, co o svém chování dnes vím, vím od jiných. Jiní vědí hodně — místo mě.

Text respektuje limity paměti, četná bílá místa, přičemž nemožnost vystavění kontinuální fabule se v této perspektivě jeví jako referenční kvalita ve vztahu k roztrhanému životu, jehož domovem je choroba, v níž dny začínaly negací a končily kapitulací. Komentář projevů choroby stínově plní i funkci autointerpretace textu, který sám selektivně vysvětluje svou vlastní strukturaci. V tomto smyslu se Mellemu daří plnit požadavek srozumitelnosti nejen ve vztahu k tematické oblasti, ale také k povaze textu jako médiu pronášejícímu životní prožitky ve specifickém beletrizovaném modu.

---

Thomas Melle: Svět v zádech, přeložila Jana Zoubková, Odeon, Praha 2018