Probůh, kniha!

„Oukej, mohli bychom všichni jednou a provždy přestat vydávat nonfiction knihy o budoucnosti, knihy o tom, jak změnit váš život, knihy o tom, co to znamená být lidmi a jak se jimi stáváme, a knihy o zasraném nacismu. Pro začátek,“ napsal koncem září na Twitter literární redaktor britského časopisu Spectator Sam Leith. Musel si ulevit po dvoudenním pročítání pošty po návratu z dovolené.

Leithův tweet — za který se omluvil v novinovém komentáři, jelikož má jako správný literární zaměstnanec mezi přáteli někoho, kdo se zabývá nacisty a kdo napsal knihu o tom, co z nás dělá lidi — je digitálním ztělesněním povzdechů, které se na konci léta nesou kancelářemi kulturních redakcí po celém světě. Nadcházející podzimní čili vánoční sezóna je nejen pro nakladatele nejdůležitějším obdobím roku, a tak se v e-mailových schránkách vrší tiskové zprávy o všech těch knihách, které změní minimálně literární kánon nebo alespoň čtenářův život, a na stolech recenzní výtisky. Mezi nimi většinou leží několik opravdu podnětných, vymykajících se titulů, a ze zbytku se dá odvodit, co je zrovna v nakladatelském byznysu povinná módní výbava, Leithovými slovy jaké „mikrožánry“ momentálně dominují trhu.

Kromě dotčených odborníků na Hitlera a samozvaných futurologů na stěžovačné utweetnutí zareagovalo také několik dalších frustrovaných dělníků kultury s vlastními návrhy, které mikrožánry by bylo rovněž vhodné zrušit: knihy typu „za rakovinu si můžete sami, protože jíte/myslíte/milujete/cvičíte špatně“, všechno o Tudorovcích, tituly o prospěchu běhání a plavání, knihy, které říkají ženám, jak být ženami, a podobně. Za Česko lze rozhodně připojit prosbou o konec pádů civilizace a demokracie, Vlastimila Vondrušky a doufat, že to jednou vyjde s těmi nácky.

Sam Leith v omluvném komentáři připomíná, že mikrožánry jsou tu stejně dlouho jako masová výroba knih. Vždycky když nějaká kniha uspěje — a platí to především pro oblast nonfiction —, hned vyroste houština nakladatelských paží s honorářem na dlani pro ty, kdož by mohli úspěch rychle zopakovat. Problém nastává ve chvíli, kdy se laik snaží zjistit, která ze záplavy dejme tomu futurologických knih je opravdu kvalitní a která se jen nechává nést dočasným proudem čtenářského zájmu. Kvůli záplavě knih a inflaci kvality se proto mikrožánry mění každých pár let.

Nejzásadnější otázka Leithova zamyšlení je ale tato: Co o společnosti popularita toho či onoho mikrožánru v daný moment prozrazuje? Je nabíledni, proč vychází zhruba každý den jedna kniha o Donaldu Trumpovi, proč si čteme o uprchlické zkušenosti a (v angličtině) o sexuálním násilí, proč na nás z obálek hledí roboti a představy o umělé inteligenci. Ne všechny mikrožánry jsou ale ve vleku mediální a politické agendy. Leith si všímá dvou žánrových konjunktur současnosti, memoárové a futurologické literatury, a nabízí dvě vysvětlení. Tři sta stránek, do nichž se vleze celý příběh lidstva i jeho budoucnost a které dají čtenáři pocit, že svět přece lze vtlačit do jedné koherentní interpretace, tak jak to ve svých knihách činí Yuval Noah Harari, Steven Pinker nebo Max Tegmark, prostě uklidní. Knihy o „velikých myšlenkách“ nebo naopak osobních zkušenostech se navíc píšou mnohem snadněji než texty založené na rešerších či umělecké ambici, a pro nakladatele je tak snazší je plánovat a produkovat.

Česko je ve srovnání s angloamerickým prostředím příliš malým trhem na to, abychom mohli mluvit přímo o mikrožánrech, přesto se tu nějaké paralely nabízejí. Amerika má svůj bobtnající trumpologický kánon, v tuzemsku se zase daří knižním analýzám kariéry Andreje Babiše. Zatímco na Západě hledí do robotizované a snad rovnostářské budoucnosti, v Česku se interpretuje postupující liberalismus a ochota vyrovnávat se s globalizovaným světem i jinak než zavíráním vrat spíš jako praskání v samotných základech naší skvělé civilizace. Stejně jako v zahraničí si rádi čteme o doktorech a od doktorů, o sportovcích a nekonfliktních osobnostech typu Soni Červené nebo Medy Mládkové. Na číslovku osm bude po letošku schopný jen málokdo pohlédnout bez kopřivky — a nějakého svěžího historického vhledu. Zpoza hranic se do české kotliny plíživě vkrádají knihy o kulturním a duchovním rozměru života zvířat, ať už vlků, delfínů nebo včel. Self-help literatura Čechům stejně jako celému světu sugeruje, že všechny problémy si mohou vyřešit v soukromí (a že si za ně beztak i sami můžou).

Co to říká o Češích? Dovolím si říct, že vůbec nic. Knižní trh je spíš odrazem kulturního a společenského milieu, v němž se různé skupiny pokoušejí prosadit konkrétní společenský zájem a žebříček hodnot, přičemž kolem každého takového pokusu dnes může vyrůst celý hrozen knih — co kdyby to vydělalo? Pro uvzdychané recenzenty to není ideální stav, ale nakonec i Sam Leith přiznává, že je lepší mít knih víc než míň. A stejně se vždycky prodá nejvíc těch Hitlerů.