Šel, viděl, dělá show, vydává knihy. Ziburův stand-up prostě šlape

Dobře se na něj dívá, dobře se poslouchá. Přespává venku a zůstává naživu, nebo u cizích lidí, ze kterých se stávají známí. Drží se dopravní infrastruktury, ale svou výmluvností a úsměvy by si možná zařídil nocleh i u medvědice s mláďaty. V červnu a červenci projel stopem Evropu. Na motivy této cesty chystá už čtvrtou knihu. Než ji napíše, s rodiči si v říjnu střihne Nepál. Chcete vědět, jak to s nimi zvládne? Sledujte ho. Je to ale nic proti tomu, vidět ho naživo. Pokud nemáte čas navštívit jeho show, poslechněte si ho aspoň z audioknihy. Namlouvá si je sám. Když jsem šel z Hradišťa

Do uherskohradišťského kina Hvězda přijíždí poslední letní středu se stominutovým výstupem o pěší pouti Tureckem a Izraelem. To byla první odysea, kterou ztvárnil knižně. (Sto minut opravdu strnule stojí, neobchází, ale jinak živě gestikuluje a hovoří o svých třinácti stech kilometrech letní polopouští.) Lidi se usazují v měkkých sedadlech a brzy se už smějí hláškám z knih promítaným na plátno. Takové „Odposlechnuto ve světě“. Hraje jazz a vzniká opravdu příjemná atmosféra. Kino je zaplněné do posledního místa.

Hudba utichne a na plátně se objeví obálka knihy 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Kužel světla dopadne na prostor kolem mikrofonu. Pár minut se čeká, ale bez špetky netrpělivosti. Nálada je jako med. Když se blondýn konečně objeví, má na nose obligátní brýle. Na dálkového chodce mu trochu přetéká košile. Zcela nehvězdně udělá jen dva kroky a zůstane stát v levém rohu. Vzápětí už poměrně hvězdně spustí proud své výmluvnosti. Každý divák si hned uvědomí, proč je tady. Stojí to za to. Nezastaví se až do konce s výjimkou pár drobných brodů, kdy zazní kousky písní Paula Simona nebo Pavla Bobka a na plátně se objeví statistické údaje s informacemi, kolik má v nohách kilometrů, kolik jich ještě zbývá plus jednovětná předzvěst dalšího úseku cesty.

Publikum v očekávání, foto: Marek Malůšek

Začne současností: v Uherském Hradišti se účastnil nedávných slavností vína. Nebyl by to on, kdyby z nich nevymodeloval několik skečů. Rozehřáté obecenstvo ho bez dlouhého otálení odměňuje smíchem. Konečně vidím, co to je, ten cestovatelský stand-up — spojení, které jsem ve spojení s ním kdysi uslyšel jako úplně první věc. Poprvé jsem Ziburu viděl v televizním pořadu Všechnopárty Karla Šípa, kde mi moc sympatický nebyl. Možná proto, že nešel na ruku moderátorovi, jak se v podobných formátech sluší. Smíšené pocity jsem měl i z toho, jak sabotoval své účinkování v AZ-kvízu.

Portrétista, nikoli krajinkář

Vystudoval žurnalistiku, je ale černou ovcí žurnalistické obce. Vzdoruje všeobecné praxi cechu tím, že ze světa přináší ne to negativní, ale to pozitivní. Když to není přímo pozitivní, zahalí to aspoň do humorného hávu, často černého a absurdního jako z dílny Monty Pythonova létajícího cirkusu. Když se rozhlédnu, vidím dříve narozené členy cílovky známého cestovatele Jiřího Kolbaby, ale i mladé lovce akčních letenek.

Přednášku Jiřího Kolbaby jsem kdysi navštívil v olomouckém kině Metropol. Žijící legenda v ní skákala ze světadílu na světadíl a z jedné strany pódia na druhou, promítala nádherné scenérie a v jednu chvíli exaltovaně zvýšeným hlasem vyzvala lidi, aby opustili své komfortní zóny, že ten svět opravdu není tak strašný. Zdůraznila, že nejlepší události jejích cest vždycky začaly tím, že se někde náhodou s někým zakecala. Bylo to řečeno mimochodem, ale právě tohle lidi chtějí. A Zibura jim to dává. Fotek krásných scenérií jsou dnes všude tuny, on se zaměřuje na opojení z cestování, obejde se bez highlightů z bedekrů. Opojení využije k seznámení, ze kterého vyplyne všechno ostatní.

Podobně to dělá redaktor měsíčníku Reportér Tomáš Poláček, který vydal dvě knihy o stopování Asií a Afrikou. Nachozený Zibura ho ve své příští knize bude se zdviženým palcem následovat.

Zrození Zibury

Stojí v rohu pódia v sandálech a jede, respektive jde. Mluví a mluví, jen u brodu si občas lokne vody. Jde po turecké dálnici a lidi ho ve svých sedadlech vděčně následují jako Forresta Gumpa při bezstarostném běhu, nebo ho v nich míjejí jako auta — s úsměvem se ohlížejí po tom šílenci. Ke každé fotce má přiléhavou glosu, která ji, spíš než dokumentárně, doplňuje až beletristicky. Pro oživení zařazuje několik krátkých videí, třeba jak se na pokraji sil prodírá istanbulskou betonovou džunglí. Hlavním nositelem živosti je jeho hlas, který si neochvějně razí cestu minutami.

Málokdy je trapný nebo se vám nějak znelíbí. Mně se to stane, když se k němu ve videu připojí štěně a on se s ním za dvě hodiny cynicky rozloučí, aniž by se o něj postaral nebo strachoval. Fotku štěněte dává do kontrastu s fotkou puchýře na palci — jako že princip zpráv na Nově: štěňátko vs. nějaká hrůza. Jako by opuštěné štěně bylo něčím veselým. Napraví to až historkou a videem z oslavy konce ramadánu, kde se střílí, což mu poškodí ucho tak, že mu v něm dodnes píská tzv. tinitus.

K tomu dojde krátce po tom, co se rozhodne o své pouti napsat knihu. Osvítí ho situace, kdy u něj zastaví motorkář s přáním vyfotit se. Má totiž pocit, že vypadá jako kovboj z reklamy na Marlboro. „Jasně, hned mě to napadlo,“ reaguje zdvořile Zibura a fotí snímek, který vidíme na plátně. Coby kuřák se ptá, jestli muž nemá cigaretu. Ten odpoví, že zrovna dokouřil poslední. To je u nás obvyklá výmluva, v Turecku ale později někdo buší na dveře hostovského pokoje mešity, ve kterém náš poutník nocuje. Se slovy „všude tě hledám“ mu muž vtiskne do ruky krabičku nejdražších tureckých cigaret. „Promiň, ale už budu muset jet, jinak mě manželka zabije,“ rozloučí se vzápětí.

Cestovatelský stand-up, foto: Marek Malůšek

„Až v tuto chvíli jsem se rozhodl, že napíšu knihu,“ slavnostně oznamuje Zibura a vrhá světlo na svou motivaci k reportážní aktivitě — přinášet svědectví o milosti lidí a nabourávat nebo napravovat stereotypy, které jeho kolegové žurnalisté využívají pro usnadnění své práce. Pak je to určitě taky normální touha sdílet své fotky, zážitky a myšlenky — expanze toho, co většina z nás dělá na Facebooku nebo Instagramu.

Zibura si drží image člověka z lidu. Nečiní se ničím víc než běžným turistou. Mezi promítané fotky zařazuje i selfies. Většinou ho na nich obklopuje skupina lidí. Náhodou se mu podaří i momentka — po tom, co si u Zdi nářků našteluje samospoušť (přichází naříkat, jak ho bolí puchýře), vyruší ho rabín s dotazem, co tam dělá. „Šel jsem Ježíšovu stezku.“ „V létě?!“

Mainstream si žádá unikátnost

Na Facebook píše často a příspěvky jsou na úrovni stránek z jeho knih. To znamená na vysoké úrovni, formát čtení na pokračování by Ziburovi možná seděl víc než tradiční cestopisné knihy. Na to, aby opravdu dobře psal, totiž moc dobře mluví.

Co je skvělé pro pódiový přednes, nemusí až tak fungovat v knihách. Ve formátu, ve kterém uspěl, se už navíc trochu vyčerpává. I jeho skalní fanoušci si stěžují, že v zatím posledním, třetím kousku Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii už není, co býval. Utíká v něm k cestovatelsky-společenskému klišé — jak se kde opil. Podobně jako zmíněný Tomáš Poláček, jehož styl napodobuje i v nově zvolené dopravní strategii.

Vzdává se kouzla pěšího poutníka, které bylo jeho unikem. Je už známý, tak věří, že si fanoušky udrží. To asi ano, ale je otázka, jestli přibudou další. Pohled do českého cestovatelského mainstreamu naznačuje, že to není jen o výmluvnosti, ale i o image. Zibura na své Timeline pózuje s chlapíkem, který cestuje na tuk-tuku. Filmař Dan Pribáň nedosahuje Ziburovy sympatičnosti, ale také se zasmějeme — furt se hrabe v motorech svých porouchaných trabantů. Křehká blondýna Dominika Gawliczková projela Jižní Ameriku na skútru. Jestli ji z toho bolí zadek, si můžete přečíst v její knize plné argotu, která nedávno přišla na pulty a už má dotisk.

Ziburova unikátnost spočívá v tom, že nezvolil žádný dopravní prostředek, ale šel bezprostředně pěšky. Teda spočívala. Dnes večer ještě spočívá. Smějeme se jeho puchýřům, posloucháme ódy na svobodu a přítomnost, kterou člověk zažívá při chůzi.

Zibura humor

Kromě podpory prodeje na Facebooku těží z té nejúčinnější formy reklamy, tzv. mouth to mouth. Když lidi něco těší, tak to řeší neméně rádi, než když je něco mrzí, a taky to šíří. Je to vidět od prvních okamžiků jeho fyzické přítomnosti na pódiu — ten chlap je vážně dobrej. Není bezprostřední a spontánní, ale o bezprostřednosti a spontánnosti, jakou zažíváme v cestovatelském rauši, umně hovoří. Zprostředkovává ji.

V Izraeli ho ubytovala palestinská rodina. „V Izraeli Palestinci nežijí jen v pásmu Gazy, ale všude možně,“ podotýká. Přistihnu se, že mě to překvapí. Představí se jim jako Zibi. Po deseti minutách smíchu ho rodina taktně upozorní, že to v arabštině znamená „small penis“. „Představte si, že potkáte v Česku cizince a ten se vám představí jako pinďourek.“ Volí plán B, pseudonym Lada. „Tak se jmenuje moje matka.“ Když se večer vrací „domů“, splete si dům, ale to nevadí. Zabydlí se u vedlejší rodiny, která to chápe, protože „ví, že sousedi jsou lakomí“.

O knihy je stále zájem, foto: Marek Malůšek

Občas jde poznat, že přednáška je inscenací, mnohokrát zopakovaným monologem, Ziburovi se to ale daří ironizovat. „Nikdy nevyzývám publikum k otázkám. Lidé mi pak vždycky pokládají takové, na které neznám odpověď. Radši je tedy předjímám.“ Nebo se zeptá: „Kdo už na mně někdy byl?“ Ruku zvedne dobrá čtvrtina sálu, on přesto pokračuje: „Takže drtivá většina mě vidí poprvé.“ Minimálně to drtivá je diskutabilní.

Závěrečný aplaus promění v samostatný skeč — klaní se toporně a bezradně. Je v tom mix vděku za přízeň a toho, že by už rád zase šel po svých. Publikum ne a ne přestat. Nakonec nejdéle tleskám já, dlouho jsem netleskal. Klidně bych pokračoval, ale lidi už se zvedají a nastává šrumec. Fanynky jdou za Ziburou, já nejdu. Jdu ven a jdu. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se prost pout dal na pouť na konec noci. A třeba i něco napsal.