Ocelové století

Sociální obraz města za éry Nové ekonomické politiky (…) Na jedné straně bylo možné „podnikat“, na druhé straně jen s jistými omezeními, přičemž nikdo dopředu nevěděl, jaká budou tato omezení zítra. Přílivy a odlivy NEP však podnikatele neznepokojovaly, nýbrž sloužily pouze jako určitá „umělá selekce“ pro ty nejpodnikavější a nejšikovnější. „Stačí, aby ty nosy zažily blahobyt, začaly být citlivé čicháním výhradně libých vůní: husy na jablkách nebo voňavky… darované paničce, jak začínají nadávat dělničtí dopisovatelé,“ poznamenal Erenburg. „V Pravdě vyjde zlomyslný fejeton. Jisté bojovné osvěžení přejíždí jako větřík remingtonky a tváře příslušníků GPU. Nosy také nezahálejí: jedni míří do idylických zapadákovů přečkat, jiní si opatřují různá osvědčení. Valutoví spekulanti se stávají agenty Státní banky a makléři úředníky nejsolidnějších firem… Nakonec to nastane… Všechny necitlivé a bezstarostné nosy to odnášejí. Okénko ve vestibulu GPU, to, kde se podávají informace, oblehnou znepokojené kloboučky. NEP předvede příklad čistě křesťanské pokory a odchází do katakomb. Plesy se odkládají. Restaurace se zavírají. Pocit velikého půstu se projevuje dokonce na tetřívcích a lososech. Potom se ten nejpodnikavější nos odhodlá vykouknout: Co se povídá? Bez konkurence rychle roste a tloustne. Pověst o obratném nosu se šíří. Pomaloučku se vracejí i ti z provincií…“ Kdo byli ti noví „páni života“, „pěna NEPu“? Tohle o nich píše Carr: „Někteří z nich patřili ke kdysi ctihodným — nebo ne příliš ctihodným — obchodníkům, kteří vyšli z ilegality, v níž se nacházeli od dob revoluce; jiní byli nováčky, kteří si rychle přisvojili privilegia obchodování… Síla nepmana závisela na jedné věci — na tom, jak byl nepostradatelný pro státní obchodní orgány a velké průmyslové trusty. Podle jedné polooficiální zprávy to byl ,příznačný rys současného velkoobchodního trhu a spočíval konkrétně v tomto silném pronikání soukromého kapitálu do státních obchodních orgánů a v jejich vzájemném prolínání‘. Nepmani jezdili s pověřením státních orgánů, všude vyžadovali přednostní zacházení a také je dostávali; jejich zisky… byly dostatečně velké, aby jim umožňovaly dostat se k přímým nebo zastřeným formám korupce. Vyšlapali si cestu k družstvům, z nichž část zjevně sloužila jako pouhá zástěrka pro soukromé obchodní podniky. Tak ,se soukromý kapitál zmocňoval státních orgánů ze všech stran, živil se jimi a vydělával díky nim‘.“ Historik upozorňuje na velmi důležitý, v podstatě klíčový fakt: nepovský obchodník a podnikatel mohl sebevíc nenávidět bolševismus, ale jeho vlastní rozkvět, jeho existenci upevňovalo právě vládnutí bolševiků. Jinými slovy, obsluhoval novou privilegovanou vrstvu, která se v zemi rychle formovala — vrstvu stranické a státní nomenklatury. Privilegia této nové vrstvy ještě nebila do očí tolik jako nevázaně přepychový život nepmanů. Ale právě jejím reprezentantům patřila politická a v konečném důsledku i ekonomická moc v zemi. Špičky bolševické strany získaly značná privilegia ještě v době „válečného komunismu“. Už na přelomu let 1918—1919 dostali její představitelé k dispozici jako „chaty“ bývalá přepychová panská sídla kolem Moskvy s francouzskými gobelíny, italskými sochami a parky. Lidoví komisaři dostávali plat ve výši, která je řadila k „třídě boháčů“. Používali služební auta, zvláštní jídelny a přídělové mechanismy. Do roku 1921 se stranickým činovníkům podle známého odborníka na sovětskou nomenklaturu M. S. Voslenského privilegia tak zalíbila, „že už v září 1920 bylo potřeba vytvořit zvláštní kremelskou kontrolní komisi. Jejím úkolem bylo prozkoumat otázku ,kremelských privilegií‘ (jak to bylo formulováno) a usměrnit je tak, aby je mohl chápat i běžný straník… Nebyla samozřejmě zlikvidována privilegia, ale… samotná komise.“ Sociální rovnost období „válečného komunismu“ byla mýtem, ale teď s ním skoncovali dokonce i verbálně. „XI. sjezd strany (1922),“ pokračuje Voslenskij, „zdůraznil už skromnější úkol: ,Skoncovat s velkým rozdílem v platech různých skupin komunistů.‘ Oběžník ÚV a ústřední kontrolní komise komunistické strany, rozeslaný v říjnu 1923, byl ještě skromnější: protestoval jen proti ,používání státních prostředků na vybavení bytů‘ vedoucích činitelů, na vybavení jejich ,kanceláří v úřadech, stejně jako v soukromých obydlích‘, a proti ,nepředvídaným rozpočtovým výdajům státních prostředků na vybavení chat pro jednotlivé pracovníky‘. Oběžník prohlašoval, že ,patřičná životní úroveň odpovědných pracovníků musí být zajištěna vyšší mzdou‘.“ Jinými slovy šlo o nejpřísnější výnos „shora“ o tom, že privilegia lze požívat jen v souladu s pozicí ve stranické a státní hierarchii. Na úplném vrcholu pyramidy bylo už ve 20. letech příliš těsno. Stalinova dcera Světlana Allilujevová vzpomínala na své dětství: „My děti jsme rostly v podstatě v podmínkách malinkého statkářského sídla…“ Voslenskij to komentuje: „Už zjevně povážlivý Leninův přístup k lidu — drsný a náročný — na jedné straně a jeho zcela jiný přístup k vlastní osobě a svým blízkým na straně druhé ochotně převzali jeho nástupci. Tehdy si sice ještě nenavlékli generálské nebo elegantní… úbory; Stalin dosud chodil ve vojenském plášti a Bucharin se podle Allilujevové po jejich chatě procházel ,v sandálech, tolstojovské košili a plátěných letních kalhotách‘, už to ale byla jen maškaráda. Při výchově dětí z lidu propagovali vůdci drsné metody čekisty Makarenka, ale v jejich šlechtických hnízdech už rostly pěstěné aristokratické děti s guvernantkami… a oddanými puškinskými chůvami. Allilujevová to popsala přesně. A nebylo to tak jen v centru…“ A také se to netýkalo jen členů politbyra nebo lidových komisařů (ministrů). Lavina privilegií postupně nabírala na síle a zahrnovala i nižší úrovně nomenklatury. A to už byla blízko třicátá léta, kdy bylo oficiálně zrušeno omezení růstu platů partajních činovníků („partmaximum“ bylo zrušeno v roce 1932) a na chatách náměstků lidových komisařů uváděli návštěvy lokajové v livrejích a pokojské. Tehdy už mohl náměstek lidového komisaře pro dopravu V. Polonskij odpovědět na výčitky své známé, „staré bolševičky“ Zinajdy Němcovové, a její výzvy k větší skromnosti: „Nech už toho skuhrání, tímhle strašil už Černyševskij…“ Státní a hospodářské vedení nižší úrovně následovalo vrchnost. „Nedodržování evidence řadou trustů… umožňovalo vedení nekontrolovaně utrácet prostředky na udržování jednotlivých bytů a domů pronajatých pracovníkům a často obydlených cizími elementy, na udržování chat, zotavoven a sanatorií, na automobilovou a koňskou dopravu pro pohyb po městě…“ říká I. B. Orlov. „Dalekosáhle… se uvolňovaly prostředky na cestování a služební cesty pracovníků včetně placení tramvajových jízdenek při soukromých jízdách.“ Vedoucí státních úřadů, orgánů a kanceláří si zajišťovali vlastní přívržence a chráněnce, které prosazovali ve služebním postupu na základě kritéria osobní oddanosti. Výborní satirikové Ilja Ilf a Jevgenij Petrov popsali kousavě a realisticky čistku mezi stoupenci neúspěšného uchazeče o vedoucí post: vítěz „v atlasové tolstojovské košili, obsypané rubínovými odznaky různých filantropických organizací“ trůnil jako sultán v čele komise „ve své kanceláři, z jejíhož stropu vyrážely vyřezávané dřevěné stalaktity“. Na opačném pólu nepovského města kvetla prostá chudoba a nejstrašlivější bída. Takto popsal život moskevských bezprizorných dětí (tentokrát už bez groteskní nadsázky) spisovatel Ilf: „Vedle zkamenělých povozníků se motá postavička zahalená do nepředstavitelných hadrů… Přes den postavička běhala a zoufale bránila svůj droboučký život — prosila kolemjdoucí o kopějku, zaběhla se ohřát do pekárny, plné báječné chlebové páry, dychtivě se očima vpíjela do zamlžených výkladů napěchovaných velkolepými a nedosažitelnými věcmi — kalhotami a salámem, chlebem a teplými šálami… Popelnice, neuvěřitelně smrdutá, ale teplá, to bylo blaho. Ale dostat se do popelnice je těžké, domovníci tento poklad pozorně střeží. Hlavní schodiště také skýtá krásný nocleh a také je ho těžko nalézt… Mráz štípe do tváří a lapá po nohou. Kdyby se našla asfaltová káď, bude bezprizorný spát v kádi. Spí v jámě, když se najde jáma. Ale někdy musí spát na sněhu pod divadelním plakátem strženým ze zdi a se ztuhlou rukou pod hlavou. Spí, kde se dá a jak se dá. Tak je to ve městě. Ale je tu ještě celé Rusko, bezpočet osad, stanic a nádraží. Který železničář neviděl na své stanici takový obrázek?“ Jeden takový obrázek popsal Erenburg v románu Rváč: v nádražním bufetu v Gomelu „malinká, asi osmiletá žebračka… proklouzla do haly s odporným naříkáním a začala kazit chuť jakémusi občanovi, který tu pořádal kotletu s přílohou. Tento skutečně sentimentální cestující se nerozčílil a dokonce podal žebračce talíř: ,Žer!‘ Číšník, mumlající něco o krádežích nádobí, rychle vytrhl talíř dívence z rukou a vysypal, přesněji vylil jeho obsah, tedy brambory s omáčkou, na hadry nahrazující šatečky. Všem se tohle gesto jevilo zcela přirozené, dokonce i malinké žebračce, která se opatrně podívala po bufetáři a začala z páchnoucích hadrů hltavě olizovat hustou hnědou omáčku.“ Pokud bezprizorné dítě neumíralo hladem a zimou, na jakékoli stanici ho mohl rozběsněný dav doslova roztrhat za nějakou malichernou krádež. A pokud „sovětská vláda“ vyšla vstříc výzvám novinářů a začala děti „zachraňovat“, zavírala je do dětských domovů s polovězeňským despotickým režimem. Žebrotě se věnovaly bezprizorné děti, ale žebrali i mnozí dospělí. Večer se postavili do fronty před noclehárny a pošilhávali po jasně osvětlených restauracích, odkud se nesla hudba. Ve městech se rozšířilo například sbírání nedopalků. Tomu se věnovali brzy ráno, než začali pracovat domovníci. Toto pozoroval Ilf v říjnové Moskvě roku 1928: „Sbírání nedopalků není samozřejmě profese, ale neštítivý člověk nucený kouřit na cizí útraty musí vstávat brzy ráno. Nedopalek válející se uprostřed ulice nestojí za nic — je skoro vždycky vykouřený až k filtru, nezbývá už ani na jedno potáhnutí. Zkušený sběrač se vydává přímou cestou k tramvajové zastávce. Tam se válí hodně velkých, krásně zachovaných nedopalků. Vyhodili je cestující, kteří včera nastupovali do tramvaje, co přijela včas…“ Nouze nedoléhala jen na ty nejchudší; jako blahobytný bychom sotva označili i život různorodých obyvatel městských uliček — malých trhovců, řemeslníků, zřízenců. Erenburg, který žil v roce 1926 v Průtočné uličce v Moskvě, jí „věnoval“ stejnojmenný román plný chmurné nostalgie. „Jsou tu jen malá čísla domů a dušiček. Žil jsem v tom rohovém domě. Vím, jak tu voní jaro a jak tu mlátí lidi, lenivě, nezištně, tak… se klepou koberce… Na svátek svaté Trojice se Ivanovka něžně zelená. Podvodníčci si vylepšují účes olejíčkem a běhny vydělávající si dole na břehu řeky Moskvy dojemně šelestí sukněmi jako břízky. Pop hřímá, všechno — řekněme to bez obalu — přímo voní. Ale ani sovětské svátky tu nešidí — harmonika, víno, dokonce tanec, tedy bezvýchodné přešlapování na místě: tady žiju, tady chcípnu.“ Překlad Dagmar Magincová   Vychází v Nakladatelství Anarchistické federace.