Je třeba autorky pozitivně diskriminovat?

Zakladatelka ocenění Comedy Women in Print Helen Ledererová říká pro The Guardian: „Jakmile jsem napsala román, hledala jsem cenu, kterou bych mohla vyhrát, ale žádná taková nebyla.“ Ocenění určené především pro ženy jim může pomoci rozjet kariéru. Pokud jsou určitá ocenění udělována pouze mužům, vede to podle Ledererové pouze k utvrzení představy, že jsou důležitější.

Podobný dojem by u nás mohla vyvolat cena Magnesia Litera, která letos nebyla udělena žádné ženě. Ženy byly přítomné „pouze“ jako členky kolektivu autorů. Ani v rámci výběru Knih století nebylo zmíněno příliš mnoho spisovatelek. Mezi necelou stovku knih roku se dostala díla devíti autorek — Bohumily Grögerové, Zdeny Salivarové, Petry Soukupové, Alexandry Berkové, Daniely Hodrové, Ireny Douskové, Zuzany Brabcové a Biancy Bellové. Nemusí jít samozřejmě o chybu porotců, ženy nemusely vytvořit tak převratná díla, už jen kvůli tomu, že neměly takový přístup ke vzdělání nebo prostor se zabývat psaním.

Zlatá klec autorství

Jedna z nejzásadnějších feministických esejí Vlastní pokoj Virginie Woolfové reflektuje právě nesnáze píšící ženy. Píše o hledání nového prostoru: společnost stále může považovat za daleko přijatelnější rušit při intelektuální práci ženy než muže, zadávat intelektuální práci spíše mužům než ženám.

Osudy mnoha autorek jsou poznamenané určitou tragikou. Od Silvie Plathové, která po dopsání svého převratného poetického díla páchá sebevraždu, po Aldu Merini, která přes genialitu vlastní poezie tráví velkou část života v ústavech. Hélène Cixousová ve svém díle pojmenovává ženskou touhu psát, vidí v ní možnost znovuzískat svůj hlas, svoje tělo, které nám sebraly příliš velké nároky, přesvědčení, že psaní je zde pouze pro skvělé muže. Patriarchální kultura podle ní bere ženám možnost svobodného sebevyjádření a prohlubuje tak jejich strádání.

Dávno už nežijeme v době Virginie Woolfové ani v částech planety, kde je ženám stále zakazováno psát. Nemůžeme také říct, že by strnulé a rozdělené role mužů a žen ve všem jen zvýhodňovaly muže. Zkusme ale připustit, že autorské psaní je jedna z domén, které byly pro muže historicky skutečně dostupnější.

Zajímavě o vztahu žen a psaní pojednává Margaret Atwoodová v seriálovém zpracování Příběhu služebnice. Jedna z hlavních ženských postav pomocí své knihy pomohla vybudovat svět, ve kterém jsou ženy vnímány především jako matky a je velmi omezen jejich vstup do veřejné sféry. V průběhu revoluce si přeje napsat další knihu, ale je jí už zakázán vstup na důležitá jednání a zbytek života tráví pletením šál uvězněná ve své zlaté kleci.

Ženská zkušenost v mužském světě

Vydělováním specificky ženského a „ženských“ témat se vydáváme v nebezpečí vytvoření právě takové klece. Můžeme snadno jen opakovat moudra těch, kteří dlouho definovali lidské osudy podle tvaru reprodukčních orgánů. Z těchto rad se vyvinuly celé publicistické a literární žánry pracující s představou, že je úkolem osoby s ňadry starat se třeba o trvanlivost blízkých mezilidských vztahů. Jak si jinak vysvětlit přehršel titulků radících ženám, jak neodlákat partnera na počátku vztahu, při hrozící nevěře, ve stáří, jak být dostatečně krásná, štíhlá, přítomná tak akorát, aby to pána tvorstva neotravovalo. Těmito radami krmí ženy většinou populární noviny určené často už svým názvem výhradně jim, takže i když by se v nich najednou objevil článek určený mužům „Deset tipů, jak ji okouzlit perfektně zastřiženým plnovousem a zajistit, aby se z práce domů vracela ráda“, patrně by nenašel svoje publikum.

Ale přeci jen, i v čím dál rovnoprávnějším světě mohou vznikat specifické ženské zkušenosti. V literatuře bezpochyby stále zbývá spousta nezachyceného prostoru, viz úspěch Eleny Ferrante. A například mužská necitlivost a arogance, tak často feministkami kritizované, nemusejí být jen přílišným znakem mužské moci, třeba jsou také důsledkem nedostatku poezie velebící mužskou něžnou krásu a křehkost.

Příběhy bez boje

Na české literární scéně se už od národního obrození objevují silné ženy. Legendární Babička Boženy Němcové by mohla být označena za knihu, která prostředkuje právě ženskou zkušenost, podobně jako Divá Bára. Na dnešní české scéně se pohybuje mnoho autorek, mnoho z nich oceňovaných. Žijeme tedy v natolik emancipované společnosti, že nepotřebují žádnou speciální podporu, jakou teď zakládá Helen Ledererová? Nebo si jen české ženy zvykly na daná společenská pravidla a umí dosáhnout mistrovství ve svých oborech bez ohledu na to, že okolnosti k nim nejsou tak příznivé jako k jejich mužským kolegům?

Alena Wágnerová a Kateřina Lišková upozorňují na poměrně pokročilou úroveň ženských práv za socialismu. V současné době ale bývá úroveň ženských práv v naší zemi hodnocena v poměru k ostatním evropským státům spíše jako nedostačující. Podle některých výzkumů jsme v tomto ohledu žalostně zaostalí. Těžko se mi tento vývoj chápe jinak, než že jsme jako ženy zapomněly za svá práva bojovat, zřejmě jsme se ukolébány úspěchy a vysokou mírou rovnoprávnosti opět naučily vnímat feministky jako uječené potížistky a své úspěchy za svůj osobní, těžce vydřený vavřín, který nám do vlasů vplétají mocní muži. Není se čemu divit v mediálním světě, kde se každý zastánce lidských práv snadno promění v nebezpečného neomarxistu a každá novinářka v blbouna nejapného.

Snažit se vymezit větší společenský prostor pro ženskou otázku nemá smysl jen kvůli většímu úspěchu už tak skvělých autorek, je to možné chápat jako vstřícný krok ke všem utiskovaným skupinám obyvatel, které se zdráhají ozvat a hájit svá práva. Naše příběhy za nás nikdo nevysloví.