C. a k. nostalgie

Před vydáním své zatím poslední prózy Felix Austria se jako spisovatelka na delší dobu odmlčela. Tato pauza však jen podtrhla úspěch, který román po svém vydání v roce 2014 na ukrajinské literární scéně zaznamenal. Kromě pochvalných recenzí a mnoha čtenářů získal i jedno z nejprestižnějších ukrajinských literárních ocenění — Kniha roku BBC.

Na začátku roku 2018 vyšel román po polštině a němčině i česky (v tiráži je rok vydání antedatován). Příznačné je, že vzápětí následoval překlad do chorvatštiny — příběh z dob „starého dobrého Rakouska“ láká nakladatele, překladatele a snad i čtenáře především v následnických zemích monarchie. Román nás totiž přenáší do Haliče v roce 1900. Ačkoli tento kraj byl z českého pohledu periferií impéria, Felix Austria čtenáře přesvědčí, že i tato okrajovost má svůj půvab. Stanislavov, dnešní Ivano-Frankivsk, kde se děj románu odehrává, byl městem sice provinčním, ale v žádném případě ne nudným nebo nekulturním.

Sledujeme příběh dvou mladých žen a manžela jedné z nich. Přestože tu důležitou roli hraje láska, nejde o očekávatelný milostný trojúhelník. Vypravěčka Stefa a Adela vyrůstaly skoro jako sestry, ačkoli jsou různého původu. Stefa pochází z chudé ukrajinské rodiny, po požáru, při němž zahynula její matka, se jí ujal vážený doktor Anger, Adelin otec. Mezi Stefou a Adelou se vyvine zvláštní vztah vzájemné lásky, nenávisti a závislosti. „Vy s Adelou jste jako dva stromy se srostlými kmeny,“ tak doktor popsal jejich vztah předtím, než vyslovil své přání i příkaz: „Stefi, bude ti těžko, ale poslechni mě: musíš Adele sloužit.“

Adelin manžel, kamenosochař Petr, je Ukrajinec, nebo (jak se tehdy haličským Ukrajincům říkalo) Rusín. Podle doktora Angera, který je německého původu, však v sobě má až překvapivě mnoho „aristokratičnosti“. Pracovitou Stefu, již získal nádavkem ke své krásné ženě jako služku, ale nesnáší. Není divu, vždyť se bez ní neobešla ani svatební cesta. Všechny tyto postavy se zapletou do řetězce zvláštních událostí, které začnou v okamžiku, kdy do města přijede rytíř Ernest Thorn se svým divadlem. Z něj uprchne podivný chlapec, bezejmenný nalezenec s neuvěřitelně ohebnými klouby. Stefa se ho ujme, ale lidé ve městě se obávají, že právě on může za to, že z křesťanských chrámů i synagog mizí drahocennosti.

Propletenec je to jen stěží uvěřitelný a vlastně o to ani nejde. To hlavní v románu je mistrovsky zachycená dobová atmosféra a jazyk. Autorka při práci na knize studovala dobový tisk, její kniha je tak plná drobných informací o každodenním životě ve Stanislavově a okolí. Stefa je v první řadě vášnivá kuchařka a největší pozornost proto v knize patří jídlu — smyslností přímo přetékající popisy smažení, pečení, nadívání, pražení kávy, vybraných hostin i každodenních jídel čtenáře buď okouzlí, nebo znudí. Všechno je to fascinující, ale ne každý nejspíš dokáže psychologicky obtížně pochopitelné vztahy, ztrácející se v bohatých dobových kulisách, sledovat. Kniha je trochu podobná Lordu Mordovi (Argo, 2008) od Miloše Urbana. Děje se tu ještě méně, dobovost je naopak uvěřitelnější. To samé platí třeba i pro Fuksův román Vévodkyně a kuchařka (Československý spisovatel, 1987), odehrávající se ve Vídni na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Někteří recenzenti srovnávají Felix Austria dokonce s melancholickými prózami Josefa Rotha, jež náladu posledních let habsburské monarchie zachytily snad nejlépe.

Příběh, odehrávající se mezi lednem a listopadem posledního roku devatenáctého století, vrcholí dlouho připravovanými Adelinými narozeninami. Dusná atmosféra nevyhnutelného bolestivého finále podivuhodně předjímá blížící se konec Rakouska-Uherska, na něž se přitom hrdinové odvolávají jako na symbol pevnosti a dlouhého trvání. Ještě v závěru knihy, těsně před tragickým vyvrcholením, se Stefa stačí zapřisáhnout, že její láska k nevlastní sestře je „věčná a nenarušitelná, jako rakousko-uherské impérium“.

Román patří k tomu nejlepšímu, co může současná ukrajinská literatura nabídnout. Slabinou knihy je však to, že Andruchovyč na nepevnou kostru příběhu navlékla místy dobových kuriozit a nesouvisejících faktů až moc a čtenář v tom všem ztrácí orientaci. Autorka se navíc snaží vykreslit haličskou Belle Époque jen v těch nejlepších barvách. Zdá se proto, jako by mezi jednotlivými národnostmi v kraji panovaly v podstatě idylické vztahy, jako by Ukrajinci, Poláci, Židé a Němci byli skoro jedna rodina, jejíž členové se mezi sebou poškorpí jen občas a vlastně neradi. Přitom právě tehdy se zrodilo známé heslo „svůj ke svému pro svoje“, vyzývající Ukrajince k bojkotu polského i židovského kapitálu. Podobně si i Jurij Vynnyčuk ve svém úspěšném románu Tango smerti (Tango smrti, 2012) idealizuje meziválečný Lvov. O těchto středoevropských návratech k zemskému patriotismu mluví maďarský historik Balázs Trencsényi jako o „nostalgické konstrukci ztracené různosti“. Podle jeho názoru je taková idealizace minulosti typická pro regiony, jejichž etnická pestrost se stala už jen dávnou vzpomínkou — jako je tomu právě v Haliči, kde se národnostní složení obyvatelstva zásadně změnilo po nacistické okupaci a následné sovětizaci.

Zmínku si zaslouží překlad tohoto náročného textu oplývajícího archaismy a dialektismy, kterého se více než dobře zhostil brněnský ukrajinista Petr Kalina.

Sofia Andruchovyč: Felix Austria, přeložil Petr Kalina, Větrné mlýny, Brno 2017