Exit West

V dětství byla Nadjiným oblíbeným předmětem výtvarná výchova, i když ji měli jenom jednou týdně a ona se nepovažovala za bůhvíjak talentovanou umělkyni. Chodila do školy, kde se museli učit zpaměti dlouhé pasáže, což se příčilo jejímu založení, a tak trávila dlouhé hodiny čmáráním po okrajích knih a sešitů a hrbila se, aby učitelé neviděli všechny ty kudrlinky a miniaturní lesní království, která malovala. Když ji přistihli, dostala vynadáno, občas přistál i nějaký ten pohlavek.

Výtvarné umění u nich doma zastupovaly náboženské verše a fotografie posvátných míst, zarámované a pověšené na zeď. Nadjina matka a sestra byly tichá stvoření. Její otec se sice snažil být tichý, protože to považoval za ctnost, ale velice snadno vypěnil, a to obvykle v souvislosti s Nadjou. Její neustálé vyptávání, zpochybňování a čím dál zjevnější neúcta k víře ho zneklidňovaly a děsily. U Nadji doma si nepotrpěli na bití a vyznávali dobročinnost, ale když Nadja po dokončení univerzity oznámila k naprostému zděšení celé rodiny — a k svému vlastnímu překvapení, že vůbec něco takového vyslovila —, že se hodlá odstěhovat, sama, neprovdaná dívka, přišla na řadu ostrá slova od obou táborů, jak ze strany otce, tak i matky, dokonce i její sestry. Nejostřejší slova však vypadla z Nadji, takže dospěla jak ona, tak i její rodina k verdiktu, že už žádnou rodinu nemá, čehož posléze všichni čtyři po zbytek života litovali, ale nikdo z nich neučinil nic, aby to napravil, částečně kvůli tvrdohlavosti, částečně z rozpaků, jak v takové věci postupovat, částečně i proto, že se jejich město začalo řítit do rozevírající se propasti mnohem dřív, něž komukoliv z nich došlo, že již nebudou mít šanci s tím něco udělat.

Nadjiny zážitky se v prvních měsících života svobodné, samostatně žijící ženy, pokud jde o nenávist a nebezpečí, skutečně příliš nelišily od katastrofických scénářů její rodiny (a v mnohém je dokonce předčily). Pracovala však u jedné pojišťovny a byla rozhodnutá, že to vydrží — a tak to prostě vydržela. Pronajala si pokoj v podkroví domu jedné vdovy, opatřila si gramofon a několik vinylových desek, našla také pár známých z volnomyšlenkářských kruhů a také se zapsala u jedné diskrétní gynekoložky, která netrpěla předsudky. Naučila se chránit pomocí oblečení a jak jednat s agresivními muži a policií i s agresivními muži od policie a také se naučila důvěřovat vlastnímu instinktu, přesněji jakým situacím se vyhýbat a kdy vzít nohy na ramena.

Když však seděla za stolem v pojišťovně, vyřizovala po telefonu obnovení pojistky na auto a četla zprávu od Saída, který se jí ptal, jestli by se s ním nechtěla vidět, hrbila se u toho úplně stejně, jako to dělávala coby školačka — pořád si čmárala po krajích vytištěných materiálů.

Sešli se v čínské restauraci, kterou vybrala Nadja. Dnes neměli vyučování. Rodina, které to tu dřív patřilo, přišla do města po druhé světové válce a úspěšně podnik vedla po tři generace, ale nedávno ho prodala a emigrovala do Kanady. Měli tam však pořád přijatelné ceny a ani kvalita jídla prozatím neupadla. Prostory připomínaly potemnělé opiové doupě, čímž se lišily od ostatních čínských restaurací ve městě. Osvětlovaly je rádoby papírové lampiony na svíčky, ale ve skutečnosti byla světla vyrobená z plastu a uvnitř poblikávaly elektrické žárovky ve tvaru plamínků.

Nadja dorazila jako první. Pozorovala Saída, když vcházel dovnitř a mířil k jejich stolu. Jako vždy měl v tmavých očích pobavený výraz, nikoliv výsměšný, ale spíš výraz člověka, který dokáže brát věci s humorem, což ji na oplátku bavilo a probouzelo to v ní vřelost. Potlačila úsměv, věděla totiž, že zanedlouho se usměje i on. A opravdu, stihl to ještě dřív, než došel ke stolu, a ona mu pak úsměv oplatila.

„Je to tu fajn,“ pronesl na adresu podniku. „Působí to trochu tajemně, jako bysme byli někde jinde. No, ne úplně kdekoliv, ale prostě jinde než tady.“

„Byl jsi někdy v cizině?“

Zavrtěl hlavou. „Rád bych.“

„To já taky.“

„A kam bys jela?“

Chvilku přemýšlela. „Na Kubu.“

„Na Kubu? A proč?“

„Já ani nevím. Vzpomenu si vždycky na hudbu, na domy s kouskem historie a moře.“

„To zní úžasně.“

„A ty? Co by sis vybral? Jedno místo.“

„Chile.“

„Takže bysme oba jeli do Jižní Ameriky.“

Usmál se. „Poušť Atacama. Suchý vzduch, naprosto čistý, téměř bez lidí a jen minimum světel. Lehneš si tam na záda a pozoruješ Mléčnou dráhu. Jako bys rozlila mléko po obloze. A ty můžeš sledovat díky rotaci Země pohyb hvězd. Takže vnímáš, jak se tenhle obrovský balón ve vesmíru otáčí.“

Nadja se zadívala Saídovi do tváře. Zračilo se mu v ní zaujetí. Navzdory strništi jí připadal jako kluk. Hodně zvláštní. Zvláštní a svým způsobem atraktivní.

Přišel za nimi číšník. Nikdo z nich si neobjednal limonádu, dali přednost čaji a vodě. Když jim přinesli jídlo, nepoužili ani jeden hůlky, protože jim to šlo, alespoň co vypozorovali, mnohem lépe s vidličkou. I když byli zpočátku oba lehce rozpačití, nebo to možná byla jen maskovaná plachost, dokázali se spolu bez problémů bavit, což bývá na první schůzce hodně velká úleva. Mluvili potichu, nechtěli totiž upoutat pozornost dalších hostů. Dojedli však až moc brzy.

Následoval problém, kterému museli v jejich městě čelit všichni mladí, a to, kde si užít společnosti toho druhého přes povolenou hodinu. Během dne tomu účelu posloužily parky, školní kampusy, restaurace a kavárny. Ale večer, po večeři, pokud ani jeden z nich nedisponoval bezpečným útočištěm, kde by bylo něco takového povoleno, nebo nevlastnil auto, se dalo být o samotě jen na pár místech. Saídova rodina auto měla, jenže teď bylo v opravě a on přijel na skútru. Nadja sice bydlela sama, ale bylo riskantní přivést si tam muže, a to hned z několika důvodů.

Přesto se rozhodla pozvat Saída k sobě.

Její návrh ho překvapil, zároveň i vzrušil.

„Nic nebude,“ oznámila mu, „to říkám jasně. Když tě zvu k sobě, neznamená to, že na mě budeš šmatat.“

„Jasně že ne.“

Saíd se zatvářil jako hromádka neštěstí.

Nadja přikývla. A i když na něj dál pohlížela přátelsky, neusmívala se.

Mnoho volných prostranství ve městě obsadili uprchlíci. Postavili si stany na zelených pásech mezi ulicemi, vztyčili přístřešky u zdí domů, spali klidně jen tak na chodnících a krajích ulic. Někteří se pokoušeli o návrat do normálních kolejí, jako by snad bylo naprosto normální pro čtyřčlennou rodinu bydlet pod kusem igelitu podepřeným větvemi a otlučenými cihlami. Jiní zas pohlíželi na město s naštvaným nebo překvapeným, prosebným nebo závistivým výrazem. Další se pro změnu vůbec nehýbali: byli jako omráčení, nebo možná jen odpočívali. Nebo třeba umírali. Kdykoliv Saíd s Nadjou zahýbali, museli dávat pozor, aby někomu nepřejeli nataženou ruku nebo nohu.

Během jízdy domů na motocyklu se Saídem na skútru v závěsu Nadju několikrát napadlo, jestli udělala správně. Ale názor nezměnila.

Cestou je čekaly dvě kontroly, na jedné byla policejní hlídka, na další, novější, stáli vojáci. Policie je nechala být. Vojáci však zastavovali všechny. Nadja si musela sundat helmu, možná si mysleli, že je to muž převlečený za ženu, ale když zjistili, že to není její případ, mávli, aby jela.

Nadja si pronajímala poslední patro úzkého domu od vdovy, jejíž děti a vnoučata žily v zahraničí. Kdysi stál samostatně, ale postupně ho obklíčilo a pozřelo sousední tržiště. Vdova si ponechala prostřední patro a přízemí přestavěla na obchod, který teď měl v pronájmu obchodník s autobateriemi a záložními zdroji. Poslední patro pak přenechala Nadje, která rozptýlila její podezření báchorkou o tom, že je také vdova a že její manžel byl jako mladý důstojník zastřelen v bitvě, což — dlužno přiznat — nebyla až tak úplně pravda.

Nadjin byt sestával z jediné místnosti s kuchyňkou ve výklenku a koupelnou tak malou, že jste se nemohli vysprchovat, aniž byste u toho kompletně nezlili komodu. Ale měla z něj přístup na střešní terasu, z níž byl výhled na trh a která byla v případě, že nevypnuli elektřinu, zalita blikající září obrovského pohyblivého neónu, který stál opodál a propagoval sycený nápoj s nulovým obsahem kalorií.

Nadja nařídila Saídovi, aby počkal o kousek dál v potemnělé uličce za rohem, mezitím odemkla mříž a vešla do budovy. Nahoře přehodila přes postel přehoz a špinavé oblečení šoupla do skříně. Pak naplnila malou nákupní tašku, asi tak minutu počkala a hodila ji ven z okna.

Taška přistála s tichým žuchnutím na zemi hned vedle Saída. Otevřel ji. Uvnitř byl rezervní klíč a také jeden z jejích černých hábitů, který si opatrně přetáhl přes oblečení. Přes hlavu si přehodil šátek a pak se trhanou chůzí, kterou jí připomněl herce představujícího zloděje, sunul ke dveřím. Odemkl je, ani ne o minutu později se ocitl u Nadji v bytě a na její pokyn se posadil.

Nadja vybrala desku, album nazpívané již dávno zesnulou ženou, která bývala ikonou stylu, jemuž se v její domovině, v Americe, právem říkalo soul. Vitálním hlasem dokázala i po smrti navodit dojem, že do místnosti, v níž byli jen dva lidé, přišel z minulosti někdo třetí. Nadja se Saída zeptala, jestli by si nedal jointa, na což naštěstí odpověděl kladně, a ještě se nabídl, že ho ubalí.

Překlad Markéta Musilová

Vychází v nakladatelství Odeon.