Jednorozměrná radikalita

Jako člověka, který se odborně dlouhodobě zabývá takzvanou angažovaností v literatuře, mě na diskusích ohledně rezignace básníka a literárního vědce Petra Hrušky na post jednoho z porotců Státní ceny za literaturu zaujala jedna věc. Onu Hruškovu rezignaci totiž můžeme vnímat jednak jako individuální gesto občanské neposlušnosti, ale také jako zástupné gesto angažovanosti z literatury směrem ven. Respektive to můžeme vnímat jako externalizaci literárního provozu, jako angažovaný hlas básníka a literárního vědce a jednoho z laureátů ceny, jejíž porotu opustil. Tak či onak, diskuse, které následovaly po tomto gestu, byly především o literatuře jako takové, její nezávislosti, jejím místě a funkci ve společnosti a vůči politice. Tyto diskuse lze navíc chápat jako prodlouženou ruku debat o angažovanosti a střetu konceptů „solipsismu“ a „angažovanosti“, jež byly ukončeny přibližně před třemi lety.

Hruškovi podporovatelé vidí jeho rezignaci jako gesto toho, že Hruška nebude kolaborovat s vládou, v jejímž čele stojí nejobludnější postava v novodobých dějinách české společnosti po roce 1989 a která veřejně zakládá vládu na podpoře KSČM. Na druhé straně jedna část odpůrců naopak odmítá toto gesto jako naprosto zbytečné vyklízení pozic, které ještě nejsou pod palcem Babišovy hegemonie, a pléduje za setrvání na — zatím — nezávislých pozicích. Druhá část odpůrců jednak vidí Hruškovo prohlášení jako politicky krátkozraké, neboť KSČM se tak či onak účastní politického života po celou dobu porevolučního státu a všechny předchozí vlády (či naopak opoziční strany) s touto stranou nutně musely tak či onak vyjednávat, aby mohly konsenzuálně prosazovat své vládnutí, a také poukazuje na zjednodušující antikomunismus, který Hruškova rezignace nese.

Vidět celek a neztratit kousek

Ideologická kontinuita sporů o angažovanost je v aktuální diskusi o státní ceně zcela jasně přítomna a stojí na základech tzv. autonomie a heteronomie literatury. Velice zjednodušeně: předchozí kritici literární angažovanosti tvrdili, že literatura je zcela autonomním fenoménem, nemá dostávat rozkazy zvenčí, že je v podstatě angažovaná sama o sobě a nepotřebuje reflektovat časová témata a v drtivé většině jim pojem angažovanosti konotoval normalizaci a normalizační étos. Tvůrci heteronomního neoangažovaného přístupu naopak vyčítali soudobé literatuře a jejím tvůrcům společenskou pasivitu a solipsistické pozice, jejichž fundament spočívá v estetizaci a literárnosti. Zároveň upozorňovali na zjednodušující antikomunistické sémantické nánosy, které ona druhá strana nanášela na pojem angažovanosti a autory, kteří v rámci těchto diskusí zastávali koncept angažovanosti.

Obě pozice se naneštěstí míjely jak tehdy, tak dnes. Kritici solipsismu nedokázali pochopit, že i ta nejsolipsističtější pozice v literatuře je vlastně také angažovaným, ryze lidským aktem, neboť i ta nejabstraktnější literatura nám přináší nové pohledy na to, jakým způsobem prožíváme mnohovýznamový a mnohovrstevnatý předmětný i duševní svět, že individuální gesto tvůrce se v procesu četby přetavuje v gesto intersubjektivní a posouvá naše prožívání a chápání předmětné reality zase o kus dále a dopomáhá nám poznávat onen mnohdy enigmatický svět, což je pro kontinuitu emancipace (raison d’être jakéhokoli angažovaného gesta) člověka nesmírně důležité. Naopak kritici angažovanosti přehlédli naprosto legitimní nárok tohoto proudu — literatura velice dlouho ignorovala stav soudobé společnosti jako celku, povýšeně reflektovala spíše postupnou proměnu její větší části v konzumní stádo, aniž by si všímala jemnějších a alarmujících sociálních příznaků, které dnes přerostly v problémy, jež rozdělují společnost, a které vycházely z dlouhodobé arogance a sociální politické ignorance.

A byť se vcelku oprávněně ona literatura devadesátých let (i let sporů o angažovanost) odkazovala na kratochvilovsky koncipovanou znovunabytou svobodu a volnost tvůrčí práce, zapomněla na to, že zájem o společnost a její fungování je integrální a legitimní součástí literatury. Apel na větší angažovanost literatury pak mnozí spisovatelé chápali a denunciovali jako infantilní a nebezpečný příkaz, a nikoli jako kritický podnět, aby se literatura vymanila z porevolučního, takřka normalizovaného axiomatického systému, hledícího na tematizaci soudobých problémů jako pro literaturu nepatřičnou, anachronickou vlastnost.

Pozornost ke světu přitom vlastně nechyběla ani jednomu z táborů. Jedni plédovali za pozornost ke světu optikou individuální lidské zkušenosti, zatímco druzí vnímali pozornost ke světu jako společenský jev, který je vcelku jasně spjat s literaturou, jež vychází — stejně jako ona individuální tvůrčí existence — z naší žité zkušenosti. Magnet pozornosti ke světu byl ovšem u obou stran vinou vzájemné nevraživosti otočen, a tak se zákonitě odpuzovaly.

Angažovat se — dialekticky!

Kontinuita obsahu diskusí o angažovanosti spočívá v tom, že si Hruškovo gesto každá ze stran opět vykládá svou optikou fundamentální autonomie nebo heteronomie, aniž by se prolnuly možnosti, které toto gesto vlastě umožňuje. Nejčastějším argumentem odpůrců rezignace je totiž to, že literatura vyklízí stále ještě pevné, nezávislé pozice, že Hruška svým činem jakožto jakýmsi obecným nastavením individuálního morálního kompasu zdiskreditoval prestiž ceny a jejího, zatím virtuálního, laureáta. Jenže to je vlastně opět solipsistická pozice. Ačkoli třeba i tato strana chápe držení svých pozic jako politické gesto (tzn. nedejme naše pozice Babišovi a komunistům), spíše pouze brání hradby své literární autonomní izolace a v této absurdní situaci de facto pouze hájí status quo. Literatura je v této pozici ve svém důsledku „nezašpiněna“ politikou a zcela vědomě říká: my víme (!), že je vše kolem absurdní, ale tady ještě máme klid pro svůj vlastní svět, který je ideově ještě v pořádku.

Je to vlastně jakási kulturně-hegemonní izolace „vlastníků kultury“ — bez Petra Hrušky by totiž ani žádné radikální a výrazné gesto směrem k současné společensko-politické situaci z literatury nebo propírané instituce ani nevzešlo. Druhá část kritiky naopak vnímá, pro mě vlastně velice překvapivě, jeho gesto pouze z přísně politické perspektivy, vlastní fundamentální heteronomii. Vyčítají Hruškovi onen zjednodušující vzkaz antikomunismu a také poměrně zjevné upozaďování asociálních a zištných postupů, které se v předchozích vládách děly za posledních třicet let a které naši společnost rozdělily a de facto umožnily a legitimizovaly nástup Babiše, zatímco literatura si toho ani nevšimla. Kritická strana ale nakonec paradoxně nevnímá takřka adornovskou radikálnost Hruškova aktu, ke které sama před dekádou vybízela. Konečně totiž literatura nebo někdo z literatury vystoupil svým navýsost individuálním rozhodnutím a zároveň gestem ostentativně vybízejícím k celospolečensky motivované debatě. Je nicméně pochopitelné, že se tato kritická opozice nedokáže identifikovat s částí zastánců Hruškovy rezignace, kteří tento čin reflektují pouze vyprázdněnou antikomunistickou optikou, kterou mnohé roky úspěšně a zároveň neskutečně prázdně takřka hystericky zastává pravicové spektrum českého politické garnitury, která, jak jsme již zmínili, svými kroky umožnila nástup Andreje Babiše.

Hruška v žádném případě nedehonestoval nikoho z poroty, bývalých a budoucích laureátů a už vůbec nepoškodil jakousi prestiž jakési literární ceny. Rezignace Petra Hrušky je totiž, i přes svůj zjednodušující obsah, radikalitou, na kterou česká literatura čekala, jíž společnost i média reflektují a k níž se může vztáhnout takřka kdokoli. Je totiž dnešní společenskou — a tedy také (meta)literární — nutností vést dialog s nabývající babišovskou hegemonií, v níž je antikomunismus a KSČM vlastně nejmenším problémem.

Obludná ideologická vyprázdněnost Andreje Babiše, schopná pojmout a do svých zištných cílů transformovat vše z celého levopravého spektra, zase jednou vysává poslední záchvěvy onoho pohrobka kdysi totalitní strany, stejně jako to v minulých letech Babiš udělal se sociální demokracií. Zcela jistě těmto stranám zasadí poslední úder a přebere jim už tak dost nepřesvědčené voliče, neboť se z ČSSD vytratily poslední známky moderní evropské levice a KSČM postrádá byť jakékoliv náznaky emancipačních teorií, na kterých teoreticky mohla kdysi vyrůst. Kritici Hruškova anachronického antikomunismu vlastně jednají úplně stejně — místo aby uchopili gesto, kterého česká literatura nebyla do této doby schopna, je jejich argumentační zbraní k negaci Hruškova postoje podobná marginálie.

Můžeme tomu říkat oportunismus, ale třeba to můžeme nazývat i juxtapozicí: chápu gesto Petra Hrušky a s povděkem jej jako jeho zastánci nesmírně kvituji a zároveň souhlasím s námitkami k obsahu samotného prohlášení. Přijde mi malicherné, když se obě dvě strany neumí navzájem pochopit, využít nastalé situace a vyslat konečně společnosti vzkaz, že literatura ještě pořád existuje a že se stále umí vyjadřovat ke společenským problémům. Literatura vždy zůstane literaturou, nezničí ji v časové i nadčasové perspektivě ani to, kdyby se nějaké ceny ujala babišovská hegemonie (či marginálie z KSČM). Zároveň se literatura konečně zapojuje do veřejného dění v politickém, ale také individuálním horizontu.

Osobní je politické

Erich Fromm v knize Cesty z nemocné společnosti zdůrazňuje tezi, že jakákoliv hegemonní či diktátorská síla je samozřejmě vždy hrozivě možná, ale že se vždy dříve či později sama zničí. Ať už doslova, že se vymaže z mapy válkami, anebo samotný nelidský režim lidi zpasivní natolik, že se samovolně proti danému společenskému (tyranskému) pořádku, čím dál většímu útlaku a iracionalizaci jejich života vzbouří. Anebo jednoduše v onom tyranském gestu nezbývá už nic, co by jej v natolik rozmělněné a dehumanizované společnosti drželo pohromadě. Totalitní uspořádání společnosti tudíž nutně vždy dříve nebo později skončí. Zajímavé na této Frommově tezi je, že fungování lidské společnosti je v podstatě autoimunní vůči dlouhodobé tyranii. Fromm píše, že člověk je tvor, který se umí přizpůsobit snad jakékoli formě útlaku a dokáže v ní také po jistou dobu přetrvávat a dobrovolně chřadnout, ale ona tyranská situace v dlouhodobé perspektivě jednoduše pracuje sama proti sobě, neboť je i pasivita lidí žijících v tomto systému vlastně cestou (byť mnohem dlouhodobější oproti aktivnímu občanskému jednání) k negaci tyranie.

Michael Hauser pro změnu v knize Kapitalismus jako zombie uvádí, že kapitalistický systém svým fundamentálním asociálním ustrojením a záměrnou tendencí k masové pasivizaci společnost paradoxně aktivizuje k protestům, stávkám a dalším formám sebereflexe svého systémového fungování a k více či méně radikálním společenským nepokojům. Tato sebereflexe může mít samozřejmě nejrůznější formy a nese v sobě také nejrozmanitější obsahy, jež individuálně i kolektivně pocházejí z jiných východisek a směřují k jiným závěrům. Můžeme nicméně i tak konstatovat, že se ve společnosti čím dál více rozvíjí ono emancipační gesto hesla „osobní je politické“ právě na dialektickém základě oněch Frommových a Hauserových tezí — lidé zkrátka dochází k tomu, že jejich životy nejsou prázdnou schránkou, ale že jejich existenci ovlivňují také principy, které mají svůj základ v politickém myšlení a politické praxi.

Frommovský a hauserovský koncept se mohly v případě Hruškovy rezignace dialekticky prolnout, neboť ona nesmírná babišovská snaha o pasivizaci národa a jeho neuvěřitelně prázdné a pragmatické kapitalistické soukolí, v němž funguje, aktivizovaly společnost do početných demonstrací a zároveň, myslím, konečně pootevřely literatuře dveře možnosti k účasti za životem pouhého literárního provozu. Můžeme konstatovat, že se ve společnosti čím dál více rozvíjí ono emancipační gesto hesla „osobní je politické“ — literatura zkrátka nutně dochází k tomu, že její život není solipsistickou schránkou, ale že její existenci participativně ovlivňují také principy, které mají svůj základ v politickém myšlení a politické praxi jako součásti zdravé společnosti.

Autor je bohemista a knihovník.