Stopař bolesti

Co pro W. G. Sebalda znamenalo psaní? V úvodu Bytu ve venkovském domě píše o „pisatelské neřesti“, literaturou se profesionálně zabýval…

W. G. Sebald byl původně především vysokoškolský učitel, který se na Východoanglické univerzitě v Norwichi věnoval moderní evropské a v první řadě německojazyčné literatuře, zajímali ho autoři jako Döblin, Keller, z rakouské literatury Stifter či Handke a řada dalších. Velmi rád o nich psal do detailu zabíhající, nezřídka kritické eseje a jeho první prozaické pokusy byly spíše úvahami na dané téma. Později v něm ale narůstala touha po vlastní tvorbě. Ve světově úspěšné sbírce několika delších povídek Die Ausgewanderten (Vystěhovalci, 1992) se poprvé projevil jako svébytný autor. Ale až román Austerlitz (2001) lze považovat za skutečně obsáhlé prozaické dílo s hlouběji propracovaným námětem a narativní šíří. Neustále se cíleně proměňoval z pedagoga a literárního vědce na autora, který se snažil něco sdělit: sledoval stopy bolesti v dějinách a s úděsem se ohlížel za hrůzami 20. století. Lze tedy říct, že postupem doby se mu psaní stalo čímsi nenahraditelným, k čemuž se stále víc utíkal z univerzitních poslucháren, a je jen škoda, že Austerlitz byl jeho prvním a posledním skutečným románem, než Sebald roku 2001 nešťastně zahynul.

Sebaldovy knihy se pohybují v jakémsi meziprostoru mezi prózou, esejistikou a poezií. Lze u něj vysledovat genezi této formy a jeho přístupu k vlastní tvorbě?

Už Robert Musil psal svůj velký román formou esejů a Sebald byl vášnivým sběratelem detailů, o nichž se pak rozepisoval na mnoha stránkách, až to některé čtenáře odrazovalo. Než se pustil do psaní knihy, strávil desítky hodin v archivech a na cestách: kvůli zatím česky nevydané knize Santo Campo (vyšla posmrtně roku 2003), na níž pracoval už koncem 90. let, procestoval například Korsiku s cílem pochopit mimo jiné tamní pověru o tom, že „mrtví stále žijí mezi námi“ — téma, o němž se zmiňuje i v Austerlitzovi. Podobně se zeširoka zabýval historií evropských vojenských opevnění (Breendonk, Terezín), počátky pěstování bavlny v Číně či původem a nesčetnými druhy nočních můr. O těchto tématech se pak široce rozepisoval, přímo akribicky a do všech podrobností. Jeho literární popis bitvy u Slavkova by dělal čest mnohému historikovi. V tomto smyslu se i později stále drží esejisticky pojaté prózy, jak činil už od počátku. Na scéně Saturnových prstenců se objevují Rembrandt, básník a filozof sir Thomas Browne, Swinburne, Joseph Conrad, irský vlastenec Casement a další historické postavy. Úvahy o koloniálním útlaku a osvobozovacích bojích v téže knize nás zavádějí do Konga a Číny, spletité vyprávění odbočuje k líčení zániku lovu sleďů a historii pěstování bavlny v Německu. Rovněž Byt ve venkovském domě není ničím jiným než silně prozaicky pojatými literárními esejemi. Do jaké míry lze jeho texty řadit k poezii, si netroufám posoudit, Sebald záhy zveřejnil ranou sbírku „elementárních básní“ Podle přírody (Nach der Natur, 1988), sebaldolog Sven Meyer vydal — už z pozůstalosti — sbírku básní O zemi a vodě (2008), jež zachycuje lyriku z celého Sebaldova tvůrčího období a v níž se autor po rozpačitějších, mnohdy epigonálních začátcích dobírá vlastního, typicky stručného a přiléhavého výrazu.

W. G. Sebald, foto: Francesco Gattoni

Řada Sebaldových děl má těsné spojení s přírodou a venkovem. Kde se tento zájem o přírodu bere?

Sebald vnímal všeobecné ničení přírody jako slepou uličku civilizace, název jeho první sbírky Nach der Natur lze vnímat i jako jakýsi postpřírodní stav, kdy je příroda už zničena. Měl vysloveně odmítavý postoj k ideji tzv. pokroku, jejž vnímal jako zhoubný směr vývoje. Přírodu chápal jako nezničitelnou dárkyni pravé podstaty života. U něho nešlo o její prosté opěvování, nepopisoval její neodolatelnou krásu a živost jako Robert Walser, chápal ji jako filozoficky pojatý problém veškerého žití. Sám žil mimo město v domě na východním pobřeží Anglie, uprostřed zahrady, klidu a ticha.

W. G. Sebald se narodil na konci druhé světové války a mládí prožil v letech, kdy se celá německá (a světová) společnost musela vyrovnat s vlastním svědomím. Jak to poznamenalo jeho dílo?

S tím se vyrovnával v každém ze svých textů, a i když se nemohl cítit jakkoli vinen za zločiny nacismu, ohlížel se za zvěrstvy obou světových válek jako Kleeův pověstný Angelus Novus, anděl historie, jehož zoufalý pohled vyjadřuje pozdní lítost nad něčím, co už se nedá změnit. Jak napsal Walter Benjamin: „Kleeův anděl se ocitl v bouři přicházející z ráje, hledí na trosky minulosti a vidí, že jej vichr nezadržitelně žene k budoucnosti, která však na sebe vrší jen další trosky narůstající až do nebe.“ To, co nazýváme pokrokem, je tahle bouře.

Jaký měl Sebald vztah k rodnému Německu?

Sebaldův vztah k rodné zemi (narodil se v krásném podhůří Alp a později tvrdil, že už v prenatálním stavu na něho musely mít vliv ničivé nálety na Německo, které zažila jeho matka na vlastní kůži) bych nerad označoval známým rakouským výrazem Hassliebe, tedy láskonenávistí, který vychází z jiného podhoubí, ale je pravda, že bývalým nacistům a jejich přisluhovačům velmi zazlíval jejich chování v poválečných letech. Německu se důsledně (až na občasné nezbytné návštěvy archivů) vyhýbal a vrátil se do něj po dlouholetém pobytu ve Švýcarsku a Anglii až v roce, kdy měl v úmyslu popsat v knize Pocity. Závratě (1990) své dětství a mládí v podhorské vsi Wertach v Allgäu, kam se vydal přes Alpy z italského jihu. Byl ke své zemi velmi kritický a snad sdílel i názor Hannah Arendtové, že rozpoutání války bylo lze ještě pochopit a odpustit, ale šoa nikdy.