Malé příběhy velkých jmen
Byť nejsou Ostny a oprátky autorovým prozaickým debutem, Jiří Padevět si v literárním prostředí získal věhlas spíše jako historik. Svědčí o tom především jeho Průvodce protektorátní Prahou, za nějž v roce 2014 získal hned dvě ceny Magnesia Litera. Historického materiálu Padevět hojně využívá i ve své nové, beletristické knize.
V krátkých, většinou jedno- až dvoustránkových textech, jež tvoří základ Ostnů a oprátek, popisuje Padevět situace, k nimž dojít mohlo, ale nemuselo. Jež jsou historicky možné, snad i pravděpodobné, ale nezaznamenané. Franz Kafka zamává Leninovi, Wittgenstein načmárá mladšímu Adolfu Hitlerovi ve škole pod nos „úhledný knírek“, Josef Šoupal si nalévá sodovku ve stejné chvíli jako Alois Rašín. Padevět většinou zachycuje velké a významné osoby, jež se podílely na dějinném běhu dvacátého století, v situacích, kdy buď o svém budoucím údělu ještě ani netuší, nebo si zrovna dopřávají od „řízení velkých dějin“ oddechu (opakující se scéna, v níž se Emil Hácha dívá z okna své prezidentské kanceláře; Josef Urválek si ve vaně prohlíží neostříhané nehty den předtím, než má soudit Miladu Horákovou; a podobně). Slabým místem mikropovídek-situací, v nichž prim hrají podobně zvučná jména, je ten, že Padevět na jejich přitažlivost spoléhá až příliš. Kompozice textu v takových případech často podléhá snadno odhalitelnému schématu. Nejprve je nám představena běžná situace, v níž se autor zaměřuje na popis těch nejpřízemnějších detailů (často se pije či jí, přičemž strávníci obvykle neuhlídají nějaký ten omastek, který jim ukápne na košili), abychom se v posledních větách dozvěděli, že ten, koho jsme sledovali vykonávat každodenní úkony, je například Joachim von Ribbentrop či Herta Kasparová. Což sice může být zajímavé, ale ne patnáctkrát — byť s jinými jmény — po sobě.
U Ostnů a oprátek může tato schematičnost mrzet dvojnásob, protože kniha obsahuje i texty, v nichž si Padevět dovolil trochu „zafabulovat“ a kolem všedních, zaměnitelných postav (voják, židovská holka) vystavil příběhy. Tyto texty jsou velmi zdařilé a v knize patří k nejlepším. Mnohé z nich by bylo dokonce možné označit za velmi dynamické a chytře vypointované povídky. V těchto mikropovídkách se navíc nejpříhodněji projeví to, na čem jsou Ostny a oprátky principiálně vystavěny — protnutí malých a velkých dějin. V jedné z nich kupříkladu bezejmenný voják při obléhání Stalingradu sní o tom, jaké to bylo, když jako dítě vozil na sáňkách Elsu, „které to v červeném kabátku nesmírně slušelo“. Jakmile se však probudí se zmrzlýma nohama, pomyslí si, že kdyby „teď měl ty sáňky, rozštípe je bajonetem a udělá oheň“.
Texty jsou v Ostnech a oprátkách řazeny chronologicky a pokrývají v podstatě celé dvacáté století. Největší pozornost přitom Padevět upnul na své oblíbené období protektorátu a druhé světové války. Tomu jsou věnovány zhruba dvě třetiny prostoru. Autorské texty jsou v knize doprovázeny dobovými úryvky z novin. Ty jsou někdy motivicky spjaty s fabulovaným textem, jindy předjímají příspěvek následující, ale většinou se k textu nijak výrazně nevážou. Často přinášejí nicotné informace („V měsíci lednu začíná zatemnění o 18. hodině a končí o 6. hodině ranní.“), a stojí tak v kontrapunktu k historickému významu události či osoby, jež je reflektována v autorském textu. I u těchto výkřiků z dobového tisku se nelze ubránit dojmu jisté repetitivnosti, ba co víc — nadbytečnosti.
V Ostnech a oprátkách v sobě Jiří Padevět nezapřel milovníka historie, ačkoli po neobvykle populárních pracích opírajících se striktně o historická fakta vykročil směrem k próze. U vykročení však víceméně zůstalo. Kniha sice dokazuje, že dějiny dvacátého století jsou spletité a především pestré. Způsob, jakým je Padevět podává, jim však navzdory snaze barvu spíše ubírá.
Jiří Padevět: Ostny a oprátky, Host, Brno 2018