Jak se žije Čechům v současné Evropě?

Cítí se Češi v bezpečí? A jaké jsou jejich obavy z kriminality? Kriminalita podle oficiálních policejních statistik i viktimizačních výzkumů v České republice, stejně jako v dalších evropských zemích, dlouhodobě klesá. Veřejnost ji však spolu s bezpečnostní situací stále řadí mezi nejpalčivější společenské problémy. Ačkoli občany trápí v posledních letech nejvíce nezaměstnanost, míra sociálních jistot či korupce, otázky týkající se kriminality a bezpečnosti občanů se stávají, i kvůli migrační krizi a zvyšujícímu se počtu teroristických útoků v Evropě, opět nanejvýš aktuální. Podle výsledků výzkumu agentury STEM (2012) představuje ochrana občanů před zločinností pro naši zemi skutečně závažný problém podle více jak poloviny dotázaných (56 %), jako částečně závažnou ji pak označila další třetina respondentů (32 %). Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) (Tuček, 2017) byla bezpečnostní situace ČR ve výčtu 29 naléhavých oblastí veřejného života, kterými by se Česká republika měla zabývat, respondenty zařazena na páté místo hned za problém korupce, přistěhovalectví, hospodářské kriminality a sociálních jistot. Bezpečnost občanů jako taková pak skončila na místě šestém. Úspěšnost orgánů činných v trestním řízení v boji proti kriminalitě je někdy nepřímo hodnocena na základě výpovědí občanů o tom, zda se kriminality, potažmo toho, že by se mohli stát obětí trestného činu, obávají či zda se oni sami cítí v zemi, kde žijí, bezpečně. Z jiného šetření CVVM přitom vyplynulo, že obavy z kriminality, jakkoli jsou s ohledem na současné světové dění přehlušeny obavami z migrace a uprchlíků, terorismu nebo války, představují relativně důležitý společenský problém. Situace ovšem není tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zcela totiž neplatí, že bychom snížením počtu spáchaných trestných činů dosáhli také nižších obav z kriminality a většího pocitu bezpečí u občanů. Naopak se ukazuje, že obavy z kriminality a pocit bezpečí představují komplexní společenské jevy, které jsou kromě viktimizační zkušenosti jedince ovlivněny řadou dalších individuálních a sociálních charakteristik, na něž policie, soudy či jiné společenské instituce nemají a ani nemohou mít vliv. Mezi faktory, jež ve vysvětlení pocitu bezpečí a obav z kriminality hrají významnou roli, lze zařadit nejen pohlaví, věk či socioekonomický status člověka, ale také charakter prostředí, které jej obklopuje a kde tráví většinu svého volného času. Jistou váhu pak mohou mít také informace, jež člověk o kriminalitě získává zprostředkovaně, například prostřednictvím lidí, se kterými je v každodenním kontaktu, různých sdělovacích prostředků, jako je televize, rádio či noviny, nebo sociálních sítí.

Dřívější výzkumy navíc naznačily, že hodnotí-li respondenti, jak bezpečně se cítí v zemi, kde žijí, nebo v místě svého bydliště, berou v potaz i takové aspekty svého života, které s danou problematikou zdánlivě vůbec nesouvisejí. Jinými slovy se ukazuje, že pocit bezpečí je na rozdíl od obav ovlivněn řadou obecnějších proměnných, jež v člověku mohou vyvolat určitou míru znepokojení.   Pozice České republiky v Evropě V ideálním případě by samozřejmě bylo vhodné sledovat obavy z co možná největšího počtu trestných činů. Například Ferraro zjišťuje, do jaké míry se respondenti obávají vloupání, vraždy, sexuálního napadení, fyzického útoku, krádeže auta, vandalismu, loupeže a podobně. Především v mezinárodních výzkumech, které se zaměřují na různorodou paletu témat od hodnocení demokracie přes možnosti harmonizace pracovního a rodinného života až po vývoj hodnot evropských národů, není zařazení dlouhých baterií otázek měřících obavy z kriminality reálné. Čtenáře proto upozorňujeme, že obavy z kriminality v této kapitole odrážejí především obavy z vyloupení a násilného trestného činu obecně bez bližší specifikace, o jaký trestný čin se vlastně jedná. Obyvatelé zkoumaných zemí deklarují spíše občasné obavy z toho, že by se měli stát obětí trestného činu. Nejčastější obavy zažívají obyvatelé Řecka nebo Litvy, nejnižší průměrnou známku získali Chorvati, Slovinci nebo Norové. Česká republika se řadí na šesté místo vedle Švýcarska a Německa. Také si lze všimnout, že obavy z vyloupení jsou častější než obavy z násilného trestného činu. Tuto skutečnost lze interpretovat pravděpodobně tak, že lidé vnímají riziko vyloupení jako vyšší než to, že by se stali terčem útoku. Roli může hrát také formulace otázek měřících obavy v našem výzkumu. Utvořit si konkrétní představu o tom, jaké jsou respondentovy obavy z vyloupení domova, bude zřejmě jednodušší než zhodnocení obav z násilného trestného činu, kdy není zcela jasné, co se pod takovým obecným pojmem vlastně skrývá. Z dat ESS je dále patrné, že země s vyšším podílem obětí trestného činu jsou charakteristické také častějšími obavami z kriminality. Souvislost však není stoprocentní. V severských zemích, jako je například Dánsko, Švédsko nebo Finsko, je v porovnání s ostatními zeměmi největší podíl obětí trestného činu (asi 25 %), průměrná známka obav je zde ale relativně nízká. Naopak na Slovensku, které se vedle Portugalska, Bulharska, Litvy a Řecka řadí mezi země s nejčastějšími obavami z kriminality, evidujeme pouze okolo 12 % obyvatel s viktimizační zkušeností. Podobný podíl viktimizovaných nacházíme také v České republice, jež se úrovní obav i viktimizace řadí k zemím, jako je Německo nebo Polsko. Kromě obav z kriminality se respondentů obvykle ptáme na to, jak bezpečně se cítí v místě svého bydliště. Velmi bezpečně se cítí především obyvatelé severských zemí. Na opačném konci pomyslného žebříčku najdeme spolu s Litvou a Maďarskem také Českou republiku. Dvě posledně zmíněné země si ovšem trochu polepší, pokud bereme v úvahu podíl respondentů, kteří se cítí velmi bezpečně a bezpečně. V takovém případě se řadíme na 21. místo z 29 zkoumaných zemí. Horší situace je na Kypru, Slovensku, v Litvě a na Ukrajině. O něco lépe si vedou Maďaři nebo Italové. Nejvyšší pocit bezpečí je pak ve Slovinsku, Finsku či Dánsku. Naše zjištění podporují i další mezinárodní výzkumy, jako je například Eurobarometr (2015). Místo svého bydliště hodnotí z hlediska bezpečnosti nejlépe Fini, Dáni, Švédi, Nizozemci nebo Němci, nejhůře naopak Italové, Bulhaři či Slováci. Ze zkoumaných zemí zaujímá Česká republika celkově 22. místo a ocitá se tak hluboko pod průměrem EU 28. Podobně jsme na tom v případě, hodnotíme-li bezpečnost města nebo vesnice, kde žijeme, či bezpečnost celé České republiky. Nejhůře pak hodnotíme bezpečnost Evropské unie. Také z výzkumu CVVM (2017) vyplývá, že hodnocení pocitu bezpečí v místě bydliště a v České republice celkově se výrazně liší od hodnocení bezpečnostní situace v Evropě. Podle těchto dat se více jak polovina dotázaných (52 %) přiklání k názoru, že bezpečnost v Evropě je spíše nebo velmi špatná. Za uplynulých pět let se pak bezpečnostní situace zhoršila podle čtyř z pěti respondentů. Pokud zohledníme podíl viktimizovaných osob napříč evropskými státy, mohli bychom na základě dat dojít k paradoxnímu závěru, a sice že v zemích s vyšším podílem viktimizovaných osob se lidé cítí mnohdy bezpečněji než v zemích, kde je počet obětí trestného činu nižší. Opět zmiňme severské země, kde je podíl viktimizovaných osob poměrně vysoký, jejich obyvatelé se však cítí v porovnání s ostatními státy velmi bezpečně. Nižší podíl obětí trestných činů je naopak doprovázen nízkou mírou pocitu bezpečnosti v Litvě, na Ukrajině, ale i v České republice. Jak tento výsledek vysvětlit? Podle některých autorů je pocit bezpečí spíše než s úrovní viktimizace a kriminality v zemi spojen s mnohem obecnějšími společenskými jevy, jako je třeba povaha sociálního zabezpečení nebo investice do vzdělávání obyvatel. Takový závěr podporuje i výzkum ESS. Vyšší pocit bezpečí je zpravidla charakteristický pro ty země, jejichž obyvatelé jsou šťastnější, spokojenější se životem a více důvěřují policii a lidem kolem sebe. I v tomto případě však existují výjimky. Například Slovinci, Poláci nebo Portugalci se cítí v bezpečí i přes nižší institucionální a interpersonální důvěru nebo spokojenost se životem, opačná situace panuje například ve Spojeném království.   Jistou roli však může v tomto ohledu hrát také znění otázek, které jsou pro měření obav z kriminality a pocitu bezpečí využívány. Zatímco se respondentů explicitně ptáme na obavy z vyloupení a násilné trestné činnosti, tedy na obavy z kriminality, indikátor pocitu bezpečí v místě bydliště na kriminalitu jako takovou neodkazuje, a respondent tak může hodnotit vlastní pocit bezpečí na základě řady dalších problémů, které ho v poslední době tíží, nebo aktuálního rozpoložení a životní situace. Redakčně upraveno   Vychází v nakladatelství Academia.