Konec civilizace mediálních autorit
Že spisovatel Michal Hvorecký rád pracuje s palčivými společenskými tématy, která převádí do blízké budoucnosti, kde je nechává gradovat do absurdních rovin, není ničím novým. Tentokrát se však děj obejde bez mladíků, kteří zalepují sekundovým lepidlem tělní otvory své dívce či upečou křečka, což mnozí čtenáři jistě uvítají. Na lákavost a aktuálnost tématu trollení, jemuž se autor ve svém posledním románu věnuje, se však spolehl s až přílišnou lehkomyslností.
Vítejte v době, kdy skončila důvěra v intelektuální autority a kdy matky odmítají očkovat své děti, takže se znovu objevují nemoci, které se již zdály být vymýceny. V nemocnici se ocitá také náš neatraktivní a obézní hrdina a vypravěč v jedné osobě, který se zde seznamuje s drogově závislou dívkou. Ta se stává jeho nejlepší, protože jedinou, kamarádkou. Oba po opuštění nemocnice přicházejí do takzvané centrály, kde se po pečlivém prověření a zaškolení stávají plnohodnotnými trolly. Jejich úkolem je za peníze (a některým k tomu stačí pouhé přesvědčení) rozněcovat diskuse na internetových portálech a přetvářet informace týkající se světových událostí dle obrazu svého, respektive dle obrazu toho, kdo si je najal…
Zde je zapotřebí podtrhnout Hvoreckého dobrou obeznámenost s prostředím diskusních vláken, nejsme tedy ošizeni o jeho základní ingredience: Sorose, „havlismus“, „sluníčkáře“ a „pravdoláskaře“ či chrlení konspiračních teorií nejabsurdnějšího rázu. Autorova dlouhodobá vize ne příliš šťastných zítřků tudíž tentokrát nepůsobí tak nereálně, přestože bychom román stále mohli zařadit do kyberpunkové škatulky. Hvorecký se nebojí ani aluzí na minulé „režimy“, popkulturní odkazy pak mísí s vysoce intelektuálními tématy.
Navzdory mnoha přitažlivým aspektům díla však autor podcenil rovinu jinou, zcela tradiční, nicméně zásadní: příběh. Sledování vyčerpaného hrdiny sedícího za počítačem, vysílajícího do světa nenávistné vzkazy a kompromitujícího nepohodlné osoby začne časem zkrátka čtenářsky nudit. Ač zde pobaví proměny některých postav z takzvané redakce — například když se milovnice koťátek mění na vyhlazovačku Romů. Právě v odhalování identity trollů se možná skrývá onen nevyužitý potenciál celého titulu. Zajímavé totiž není ani tak to, co tito lidé píšou, ale kým jsou v soukromí, když jim zrovna tvář neozařuje monitor.
Hvoreckému se bezesporu podařilo literárně zachytit problém, kterým je mediální negramotnost velké části společnosti. Na druhou stranu text postrádá pevnější románovou strukturu a až příliš připomíná koláž příspěvků ze dna internetových diskusí.
Michal Hvorecký: Troll, přeložila Martina Bekešová, Argo, Praha 2018