Už nejsme sami na světě

Zmatenému vývoji a nespravedlnosti mezinárodního systému v našem počátku 21. století není možné porozumět, aniž bychom si nejprve všimli toho, po čem následoval, a aniž bychom stručně popsali způsob, jak se mezinárodní vztahy po celou délku moderní doby utvářely.

Vše začíná dvěma zcela novými dynamikami, které se vynořily v renesanci a které se postupně prosadily nejprve v Evropě a později ve zbytku světa. Poprvé v historii se totiž o mezinárodním pořádku začalo myslet kolektivním způsobem. Až do konce středověku sousedily v Evropě i jinde na světě imperiální konstrukce, tradiční monarchie, ale také městské státy, které se ani v nejmenším náznaku nestaraly o budování nějakého mezinárodního systému. Problém koexistence s druhým se nikdy neklade jako takový, či přinejmenším neklade se jinde než uvnitř města nebo království. Jistěže existovaly vztahy k sousedům, rivalům nebo konkurentům, ale byly z politického či právního hlediska ponechány ve stínu.

Avšak právě ve dvou právních aktech zcela nové povahy, smlouvách z Münsteru a Osnabrücku, kterými v roce 1648 skončila třicetiletá válka a které se staly základem toho, co nazýváme „vestfálský mír“, a v nichž prakticky všechny evropské státy společně vyjednaly jistý typ řádu, který ještě neměl své jméno, ale jenž se již podobal prvnímu mezinárodnímu systému. Samozřejmě nesmíme podlehnout anachronismu a předpokládat, že to byl jejich explicitní cíl. Nicméně je jisté, že konec třicetileté války definoval budoucí základní principy všech diplomacií na starém kontinentu: snažit se myslet a konstruovat obyvatelný životní prostor, přičemž se nahrazuje imperiální řád a univerzální křesťanství souhrnem vedle sebe existujících suverenit teritoriálních států. Švýcarská konfederace a Spojené provincie (Nizozemí) byly uznány jako nezávislé a samotné habsburské impérium od té chvíle konstituovalo tři sta padesát suverénních států, prakticky neomezených ve výkonu této nové prerogativy.

Tato zcela nová dynamika dalece přesahovala pouhou vyjednanou konstrukci evropské koexistence. Nejednalo se jen o to, kolektivně zavést jistý pořádek, ale explicitně k jeho konstituci mobilizovat nové principy a definovat právní kategorie, které poslouží rodícímu se mezinárodnímu systému, zajistí jeho přetrvání a podrobí jeho účastníky novým, ineditním normám. Důkazem, že jde o dokonalý rozchod s minulostí, je i to, že vestfálský mír byl historicky prvním formálně mnohostranným jednáním, což dalece předjímalo budoucnost.

Jaké jsou tedy tyto nové normy, které se vynořují? Především princip suverenity, který stanoví, že žádný stát, jak to teoreticky formuloval již Jean Bodin, nemůže být donucován „státem větším, menším nebo stejným jako on sám“. Dále je to princip teritoriality, jehož základní náležitostí je jasná a jednoznačná definice pojmu a reality hranice, ale nadto ještě idea, že politika existuje výlučně prostřednictvím teritoriální kompetence, která jí propůjčuje její realitu. Konečně vidíme rovněž to, že se tu instaluje počátek formalizace principu mezinárodního jednání. Je ostatně zajímavé konstatovat, že umění, technika a právo vyjednávání se již začínají konstituovat, i když konstrukce států samotných není ještě zdaleka dovršena, na tu si musíme počkat až do 19. století!

Inovace hluboce ovlivnily budoucnost a zčásti vysvětlují aroganci evropských dědiců vestfálského míru. Pro ně je samozřejmé, že jsou pravými vynálezci mezinárodního řádu, o němž nepochybují, že je stále platný, ba dokonce, že jsou vynálezci i samotné ideje mezinárodního řádu. Díky vládě, kterou během následujících staletí a obzvláště v 19. století prostřednictvím kolonialismu vykonávají, se koncepce vzniklá ve Vestfálsku prosadila po celém světě. Ostatně úkol to byl snadný, protože první mimoevropští partneři byli sami také… Evropany. Byly to Spojené státy, které v momentě svého vzniku jako státu čerpaly z filosofie a práva starého kontinentu, latinsko-americké národní státy též budovaly svoji nezávislost s odvoláním na velké evropské právníky. Rozsáhlé oblasti Afriky a Asie, které se na konci 19. století staly obětí evropského pronikání, byly postupně podrobeny nebo marginalizovány. V jednom i druhém případě byla jejich vynucená a často násilná integrace do mezinárodního systému jistým způsobem potvrzením věčného trvání řádu vzešlého z vestfálského dobrodružství.

Zůstává přitom faktem, že kolonialismus představuje nesmírný paradox, neboť vestfálský systém států se v něm setkává se stále živou vzpomínkou na předcházející imperiální formu, která nepřestává v podvědomí evropských národů strašit a která se znovu aktualizuje prostřednictvím zámořské expanze. Tato vzpomínka zůstala u evropských aktérů velmi živá, i když jak si vzpomínáme, systém vzešlý z Vestfálska tuto formu politického uspořádání, kterou tehdy představovala Svatá říše římská národa německého s jejím průvodem teritoriální fragmentace a popírání autonomie, právě marginalizoval a tlačil k zániku. Přesto „imperiální pokušení“ přetrvává, buď ve své tradiční kontinentální formě, jak byla obnovena ve Francii v období napoleonského dobrodružství, nebo ve své extrovertní verzi, vzešlé z budování koloniálních říší, jejímiž nositeli jsou Francie, Velká Británie, ale také Portugalsko a Španělsko. Imperiální vzpomínka evropskou scénu nikdy zcela neopustila, protože v pozadí vestfálského ducha se nalézá aporie, kterou se nepodařilo bezprostředně uchopit a kterou dnes máme tendenci zcela zatajovat.

Překlad Martin Hybler.

Vychází v nakladatelství Dauphin.