V Česku chybí popularizátoři

Podle deníku The Guardian se čtenáři nonfiction vracejí k delším a náročnějším titulům o historii, politice nebo přírodě — v současném zmateném světě není čas na životopisy celebrit. Dalo by se něco podobného říct také o Česku? Podobné názory jsem zaznamenal už vloni na Londýnském knižním veletrhu, který reflektoval zvolení Trumpa a brexit. V Londýně se mluvilo a psalo o tom, že knihy teď budou ústřední pro pochopení nového světa, vysvětlí nám totiž, jak jsme se dostali tam, kde jsme, případně kde hledat řešení. A že právě ony mohou být solidní jistotou v měnícím se a chaotickém světě. Pro intelektuály zabývající se knihami znějí takové teze krásně, ale nedokážu posoudit, nakolik jde o statisticky doložitelný trend a nakolik je zde přání otcem myšlenky. Zmíněný článek obsáhle píše o knize Yuvala N. Harariho Sapiens: od zvířete k božskému jedinci, kterou uvádí jako příklad úspěšné nonfiction publikace. Vyšla i česky, stejně jako následující Homo deus měla dotisk. Zdejší nakladatel Leda si chválí, že se Hararimu na českém trhu daří výborně, ovšem jen relativně. Kdybychom totiž přepočítali prodané výtisky britského vydání na české poměry podle počtu obyvatel, vyšlo by podle Rudolfa Červenky u Sapiens číslo, které k jeho lítosti představuje mnohonásobek skutečného prodeje. Celkově se podle něj populárně naučné literatuře „v posledních letech zájem hodně propadl“. Jiní jsou ovšem opačného názoru, kupříkladu knihkupec Jiří Seidl nedávno v Respektu konstatoval, že nastal odklon od beletrie provázený růstem prodeje nonfiction; knížky nejsou nejlevnější, a především k tomuto typu literatury „se budete vracet“. A k čemu se tedy budou Češi vracet? Při pohledu na první příčky žebříčků prodejnosti zjistíme, že se tam kvalitní nonfiction mísí s detektivkami, příručkami o hubnutí, thrillery odhalujícími pochybná pseudotajemství. A knihami, u kterých není jisté, jestli je lidé kupují kvůli vykreslení nevšedního spirituálního hledání a vývoje hrdinky nebo jejímu bývalému milenci. Nebo zdali jim jde o celostní pohled na člověka jako psychosomatickou jednotku nebo vzpomínky terapeuta, který léčil i přední české politiky a sportovce a zná je z té nejintimnější, tělesné stránky. V případě knihy Voda, která hoří Jitky Vodňanské je bohužel pravděpodobnější druhá možnost. A je sice potěšitelné, že kniha Boss Babiš skončila podle Kosmasu v roce 2017 jako třetí nejprodávanější, ale co je to platné, když podle nejnovějšího průzkumu důvěryhodnosti politiků se její hlavní hrdina umístil na prvním místě a jeho nejbližší spolupracovník (a člověk „na špinavou práci“) na druhém. Schopnost literatury nějak účinně zapůsobit má své zjevné limity. V žebříčku bestsellerů se už skoro rok drží Opuštěná společnost Erika Taberyho, oceněná i Magnesií Literou; do literární ceny se letos vrátila kategorie publicistiky. Dá se mluvit o popularitě novinářských knih? O takové popularitě se asi mluvit dá. Kromě Taberyho titulu bychom mohli zmínit úspěch knihy jeho redakčního kolegy Marka Švehly Magor a jeho doba, celospolečensky výbušnou biografii Boss Babiš Jaroslava Kmenty, Průmysl lži Alexandry Alvarové nebo knihu Práce je čest! od Zdeňka Roučky. A přidat bychom mohli další publikace, u jejichž zrodu stáli novináři jako ti, kteří kladli otázky, jako je Raději zešílet v divočině Aleše Palána nebo Labyrint pohybu Renaty Červenkové. Novinářů je ale spousta a jejich kvality a způsob psaní jsou natolik odlišné, že je vůbec otázka, jestli nejde o příliš zjednodušující generalizaci, mluvit o jimi vyprodukovaných knihách jako o homogenním celku. Z titulu své profese by měli mít schopnost psát srozumitelně a poutavě. Pokud je ale Taberymu vytýkáno, že je ve snaze přesvědčit čtenáře až trochu schematický, je to příznak obecně novinářského přístupu? Ovšem ve zmíněném článku se psalo i o potřebě a oblibě knih s jasným názorem, psaných z pozice „autentické autority“, což Taberyho kniha alespoň pro některé splňuje. Její výhra v soutěži Magnesia Litera byla asi do jisté míry manifestační: tímto hlasováním se zúčastnění přihlásili k hodnotám, jež autor (možná až trochu plakátově) propaguje, a k hodnotám, které zastává. Projevuje se na českém knižním trhu v segmentu nonfiction nějaký ryze tuzemský trend? Specifikem je to, že není příliš teoreticky reflektována. A pokud to někteří vysokoškolští pedagogové dělají (jako Jan Halada), tak příliš nereflektují způsob, jakým se o nonfiction uvažuje na Západě. Což se ovšem týká či donedávna týkalo i jiných oblastí: například zdejší studium komiksu také netrvá dlouho, ale v současnosti se dynamicky rozvíjí. Vidíte v zahraničí nějaký trend, který do Česka (ještě) nedorazil? Obecně u nás chybí popularizátoři, kteří by tématu rozuměli a dokázali ho srozumitelně a případně i vtipně předat. A problém také je, že některá témata čeští odborníci považují za málo podnětná či vznešená pro jejich výzkum a písemné zpracování. Jistý historik napsal, že mnozí jeho kolegové pokládají sport za téma nehodné jejich „intelektuální úrovně“. A pak se o některých popkulturních produktech a tématech dokonce veřejně vyjadřují, i když je zřejmě neznají, jako Radim Uzel o Padesáti odstínech šedi. Zahraniční trendy se u nás se zpožděním promítají. Někdy ovšem jen v jakési zárodečné, respektive přefiltrované a nezřídka poněkud pokleslé podobě. Řada témat je pokryta, pokud vůbec, formou spíše povrchní či pseudomystickou, ale seriózní zpracování spíše schází. Kdo je v Česku typický čtenář nonfiction? Žádný vlastní výzkum jsem neprováděl. Za sebe uvedu, že pokud už čtu beletrii, tak zpravidla proto, že sleduji nějaký obecnější kulturně-společenský trend. Jinak čtu převážně nonfiction. A v tom nejsem výjimkou — podle Jiřího Trávníčka ji obecně čtou více muži. Ovšem se vzrůstajícím vzděláním a věkem se ženská četba té mužské přibližuje. „Tento trend lze sledovat i jinde, přinejmenším v západní civilizaci: ženský čtenářský vzorec se maskulinizuje, což se projevuje hlavně odklonem od beletrie a větším příklonem k literatuře faktu, jakož i literatuře odborné,“ píše Trávníček. Do knihkupectví se u nás dostává poměrně velké procento vědeckých, akademických a grantových publikací. Co to dělá s trhem a vnímáním nonfikce? Nakladatelští redaktoři si stěžují, že tento systém celkově deformuje knižní prostředí. Výstupy z tohoto formálního systému podle nich „čtenáře moc nepotěší“, navíc odebírají čas i dobrých a literárně zdatných autorů. Z hlediska čtenáře tak ale mohou vyjít i knihy, které by si na sebe jinak vůbec nevydělaly, a pozornosti se tak mohou dočkat i některá menšinová témata. Problémem je pak ovšem rozlišit, co je omezeno pro hrstku odborníků a stačilo by být vydáno jen ve formě e-knihy a co by mělo šanci prorazit i k širšímu spektru zájemců.