Literární kolonizace komiksu

V recenzích amerických a britských webů je Sabrina považována za to nejlepší ze současného komiksu. Za něco aktuálního, co se dotýká témat života současné americké společnosti, která je odcizená skrze sociální sítě a vyděšená konspiračními teoriemi. Komiks vypráví o dívce, která odešla z domova, a především o jejím okolí, které ji hledá a které její zmizení různými způsoby ovlivnilo. Drnaso se podle všeho trefil, neboť konspirační teorie, dezinformace a další součásti Trumpovy éry, stejně tak chlad a odměřenost vztahů na sociálních sítích jsou zrovna v kurzu, všichni je zažíváme, a když ne na vlastní kůži, tak alespoň skrze někoho dalšího. Vlastně nám bez obalu říká, že média jsou v dnešní době důvěryhodnějším zdrojem informací než naše vlastní oči a zkušenosti. Drnaso rovněž svým kresebným stylem navazuje na tradici amerického nezávislého komiksu. Už po pár stránkách se komiksovým čtenářům vybaví díla Chrise Warea nebo Adriana Tomina. Karikaturně vyvedené postavy, přesné úhledné linky, jednotné barevné plochy, spousta prázdného místa. A spousta vnitřního napětí, které prožívají postavy.

Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že cen je tolik, že jsou až bezcenné. Některá ocenění jsou prestižnější, jiná populárnější a ty nejslavnější ceny jsou často vystavovány tlaku, aby nebyly pouze umělecké, ale také politické. O Man Bookerově ceně můžeme říct, že v literárním světě patří k těm lepším a spolu s Pulitzerovou cenou, ale i například cenou Cervantesovou, se drží tak nějak v závěsu za nejslavnější, byť letos notně pochroumanou nobelovkou. Man Bookerovu cenu stejně jako cenu Pulitzerovu však od té nejslavnější odlišuje to, že je udělována za konkrétní dílo vzešlé na svět v uplynulém roce, autor či autorka ji mohou získat vícekrát a především je cena omezena na konkrétní země či jazykovou oblast (ač má Man Booker i mezinárodní verzi). Komiks však v nominacích na tuto cenu nemá co dělat.

Komiks s literaturou jsou zcela neporovnatelné a nemohou spolu soutěžit. Každý používá jiné prostředky pro dosažení uměleckého výsledku, úplně jinou gramatiku jiného uměleckého druhu. Základní problém je, že máme tendence o komiksu smýšlet jako o literárním druhu: komiks je (respektive může být) narativní, nabízí žánrové možnosti a na rozdíl od filmu, který splňuje i předešlé, jej také nejčastěji recipujeme ve formě knihy.

Ještě horší je to u chápání anglického termínu graphic novel — ta se považuje za jakousi vyšší verzi komiksu, tedy komiks, který už už dosahuje kvalit „opravdové“ literatury. Graphic novel je však termín, který nezbytně nepředpokládá pouze fikci, ač ono „novel“ by k tomu mohlo svádět. Zahrnuje stejně tak i nefikční texty, jako jsou například reportážní komiksy Joa Sacca. Termín se často užívá k rozlišení mezi komiksy vážnějšími a dětskými či mládežnickými, celistvými a soubornými či epizodními. Jenže toto dělení je inherentně komiksové. Stejně jako v literatuře máme romány, povídky nebo básně v próze, tak v komiksu najdeme stripy, komiksové povídky i graphic novels. Toto dělení určuje rozdílnost ve vnitřní struktuře umění komiksu. Není to najednou literatura.

Literatura totiž předpokládá imaginativní složku, která se podílí na vytvoření příběhu. Ať je popis sebepřesnější, nikdy se v našich myslích nevyjevuje stejně, ale vytvoří se na základě individuálně-subjektivní zkušenosti. Komiks je naproti tomu fixovaný. Nabízí nám nejen konkrétní obrazy, výrazy a barvy, ale především nám — stejně jako filmová kamera — nabízí i úhly a způsoby pohledu. Zabarvuje nám pohled a říká, jak máme kterou věc vidět a nahlížet. Samozřejmě že i komiks pracuje s imaginativní složkou, která vzniká v propojování jednotlivých panelů, kterým se vytváří narativ. Nejde jen o panely následné, ale o celé pásy, stránky, dvoustrany, o komiks jako celek. A tak podstatné rozdíly najdeme i mezi komiksem a filmem.

Socha v rámečku

Výjimečných komiksových děl vzniklo za dobu Man Booker prize několik desítek, a tak minimálně překvapí, že se do širšího výběru dostala až Sabrina. Komiks jako svébytný umělecký druh má také své ceny. Mezi nejznámější patří americké ceny Ignatz Award, Harvey Award a především Eisner Award. Bylo by nepochybně podivující, kdyby se mezi nominovanými na některou z těchto cen ocitly nejnovější romány od Johna Maxwella Coetzeeho nebo Margaret Atwoodové. S nominací Sabriny na Man Booker prize je to podobné. A opět to bohužel vypadá, že se literatura snaží postavit komiks do své subordinace. Ale to není třeba. Komiks si svou dospělost vybojoval už dávno. Vlastně asi před padesáti lety s magazínem Zap.

K čemu je tedy komiksu nominace na Man Bookerovu cenu? Možná jen ukazuje, jak si někteří pletou umělecké druhy a do soutěže o nejlepší sochu posílají portrétní malby. Pokud ocenění pomůže prodeji, bude to jen dobře. Když pomůže tomu, aby se Sabrina dostala i na český trh (nakladatelství Trystero by dle mého soudu bylo ideálním společníkem této knihy), bude ještě líp. Dobrých komiksů není nikdy dost.