Řekni, kde ty knížky jsou

Tehdy Wachtelův výzkum vcelku výstižně popsal zásadní proměnu literární komunikace, k níž došlo v devadesátých letech v postsocialistických zemích: již současníci vnímali nastalou situaci jako výjimečnou, mimořádně produktivní a dynamickou, ale „logicky“ také pouze jako přechodnou. Jaksi se předpokládalo, že po kratším či delším time-outu, vyznačujícím se nebývalou neuspořádaností, „překrvením“, či přímo chaosem, přijde něco nového, jiného, lepšího, a… ono nic. Nejen Wachtelovi pak připadá, že doba přechodná se v jistém smyslu stala trvalou realitou a mnohé z charakteristik transformační dekády si dodnes podržely svou platnost.

Wachtelův přístup je unikátní v tom, že se nezaměřuje na určitou národní literaturu, ale sleduje vývoj v celém regionu takzvané východní Evropy (rozumějme tedy i Evropy střední, ležící na východní straně železné opony). Na základě dílčích výzkumů a sond početného týmu rešeršistů orientovaných na konkrétní státy zobecňuje literární a často i mimoliterární tendence v celém postsocialistickém táboře včetně Ruska. Stranou nechává pouze východní Německo, kde byla situace díky jazykové bezbariérovosti a „pohlcení“ západoevropským protějškem dost odlišná. Již při vymezování oblasti svého zájmu si Wachtel dovolí vlastní a vskutku originální definici, která zároveň patří k ústředním tezím knihy: „[…] východní Evropa je ta část světa, kde byli vážná literatura a ti, kteří ji tvoří, tradičně nadhodnoceni.“

Autor přitom samozřejmě nemá na mysli jen bezprostředně předcházející desetiletí, kdy byl společenský status spisovatele zásahy režimu skutečně nemálo deformován (řečeno trochu cynicky, jak oficiální, tak neoficiální autoři mohli mnohdy doslova zakoušet, jak chutná moc), ale i dobu mnohem dřívější. Řada ze zhruba dvacítky monitorovaných zemí zažila epochu obvykle označovanou jako národní obrození, kdy se literáti stali faktickými hybateli národních projektů, což z nich v mnoha případech učinilo obdivované hrdiny (to má dokládat i fakt, že ve východoevropských městech je mnohem více náměstí, ulic, pomníků a soch věnovaných spisovatelům, zatímco na Západě se setkáváme spíš s dobyvateli a vojevůdci).

O toto výsadní postavení a slávu, nejednou zajišťovanou také různými formami kulturního protekcionismu, však spisovatelé po roce 1990 šmahem přišli. Literatura náhle přestává být „důležitá“ — to je další z hlavních tezí studie. V nových podmínkách je zrod dalšího Miłosze, Solženicyna nebo Kundery téměř nemožný. Autor pro to argumentuje i kvantitativně: četnými statistikami dokládajícími pokles spisovatelského výdělku, snižování nákladů beletristických knih, pokles hodnoty literárních cen a podobně. Nic nového pod sluncem, chtělo by se říct, to jsme již dávno zaznamenali i v českém kontextu, stejně jako fragmentarizaci literárního pole, projevující se mimo jiné narůstajícím počtem domácích i překladových titulů; zde nejsme výjimkou.

Ke stěžejním pasážím knihy patří klasifikace autorských strategií reagujících na popsanou tendenci. Někteří z literátů se angažují v politice, jiní posilují nacionalistický, nebo naopak internacionalistický rozměr svého díla, další zase různými způsoby propojují dílo s žurnalistikou a jiní nepříznivé situaci čelí tím, že vycházejí vstříc čtenářům a píší literaturu populární, masovou. Je nasnadě, že některé ze strategií jsou univerzálnější, jiné naopak povýtce lokální: například ony „nacionalistické“ tendence, koneckonců samy o sobě obtížně vymezitelné, autor v daném období identifikuje a na konkrétních dílech blíže vysvětluje jen v případě některých zemí bývalého Sovětského svazu a Jugoslávie, částečně Rumunska, Bulharska a Maďarska; o českých, slovenských či třeba polských autorech nepadne ani zmínka. Pokud se v těchto literaturách tyto tendence skutečně nevyskytují, nestálo by za to si aspoň trochu zaspekulovat, proč tomu tak je? Nakonec se zdá, že Rusko a bývalé jugoslávské republiky mají v knize větší prostor hlavně proto, že se jimi autor již dříve intenzivněji zabýval.

Přesto Wachtel nejednou zaujme dílčími postřehy: například tím, že „v socialistických ekonomikách čas rozhodně neznamenal peníze“, či poznámkou na adresu literátů-politiků o tom, že „jejich politickou aktivitu je možno vidět jako jakousi transformaci jejich literárního díla z jednoho média do druhého“. Kontroverznější je však (byť zmírňovaný) názor, že během komunistické vlády „většina nepublikovaných autorů netrpěla, anebo přinejmenším netrpěla víc než kdokoli jiný“. Člověk si říká, zda při onom areálovém makropohledu autor přece jen cosi nepřehlíží…

Vedle zachycení nejdůležitějších proudů východoevropských literatur v komparativním výkladu však k největším kladům knihy počítejme snahu o konkrétnost — jakkoli autor riskuje, že jeho „reprezentativní“ příklady nebudou stoprocentně průkazné a vždy bude možné namítnout, že někdo či něco chybí. Wachtel každopádně neztrácí ze zřetele jeden z dílčích, ale dost důležitých cílů knihy, a sice představit, ba přímo doporučit alespoň některé z pozoruhodných východoevropských autorů. Namátkou aspoň několik z mnoha jmen, jejichž dílo autor do svého systému zapracovává a komentuje (z našich se mluví o Havlovi, Topolovi a Vieweghovi): Zabužková, Jančar, Makanin, Makine, Drakulićová, Marininová, Duninová, Šentalinskij, Limonov, Krleža. Za tyto tipy a osvětu dík.

Andrew Baruch Wachtel: Po komunismu stále důležití? Role spisovatelů ve východní Evropě, přeložila Martina Kerlová a Dominik Melichar, Academia, Praha 2017