Nejsem fanoušek černobílé interpretace dějin
Včera zahájil svou středoevropskou cestu po zastávkách Měsíce autorského čtení spisovatel a novinář Vratislav Maňák. Naposledy mu vyšel román Rubikova kostka, v níž se obracel ke komplikované minulosti Československa. Nedávno spolupracoval na rozsáhlé výstavě 100PY, shrnující historii posledních sta let.
Vratislav Maňák, foto: Jaroslav Kocián
Sledoval jste při vyprávění dvacátého století nějaký záměr? Česká historie se dá vyprávět hodně způsoby... Nejsem fanoušek černobílé interpretace dějin a hned na začátku projektu 100PY jsem odmítl hrát hru na hrdiny a zbabělce, zlé komunistické udavače a kladné poúnorové nebo posrpnové emigranty. Zlomové okamžiky, vzorově osmičkové roky, mi navíc přijdou autorsky neatraktivní, nevěděl bych, jak o nich vyprávět neotřele, a proto jsem volil pro své vyprávění jiné mezníky — například druhou půlku osmdesátých let a nepříliš známou třetí migrační vlnu — a ty se pokusil tematizovat. A především: protože se o historii obvykle říká, že ji píšou muži, obrátil jsem se k ženám, jejichž emancipace je ostatně jedním z nejzásadnějších odkazů minulého století. Právě ony, přivdané „nositelky jména“, jsou hybatelkami veškerého děje a stojí za všemi rozhodnutími tváří v tvář velkým dějinám. Běží „osmičkový rok“ a o nějakou reflexi posledních sta let téměř nelze nezavadit. Co se z moderních českých dějin podle vás připomíná málo? Slovensko, a to jak v mediální, tak v literární praxi, třebaže na ně zacílil David Zábranský se svým Martinem Juhásem. Zejména v médiích ale stále častěji narážím na slovenskou absenci a zjišťuji, že v bitvě o Británii nebojovali Čechoslováci, ale jenom Češi, stejně jako česká, a nikoliv československá byla tuzemská euforie během pražského jara. Jsem sice přesvědčený, že se nejedná o záměr, ale spíš o laxní nakládání se slovem, nicméně tato nevědomá chyba děsivě nasvětluje hned dva problémy. Zaprvé to, jak snadno jde historii zkreslit, a zadruhé (a to snad považuji za ještě škodlivější), jak v Češích přežívá kvazikolonialistické myšlení, jehož prostřednictvím si společné dějiny znárodňují a upírají Slovákům jejich úlohu. Nepřekvapuje mě, že se takové etnické savo používá na první republiku, o které se přemýšlí jako o státě Masaryka a Čapka, ale už ne Wenzela Jaksche nebo Adolfa Loose; nikdy dřív by mě ale nenapadlo, že půjde v tichosti a bez mrknutí oka potlačit i Slovensko, tím spíš, že je na rozdíl od Němců stále přítomné, protože slovenští rodáci vládnou Praze a ze Strakovy akademie i celému Česku. Jste novinář i spisovatel. Dá se srovnat, jak se o českých dějinách píše v dnešním mediálním provozu a současné literatuře? Jenom nerad bych generalizoval a vaše otázka minimálně k dílčí generalizaci vede. Nicméně… Obecně se snad dá říct, že hlavní proud jak v mediální, tak v literární reflexi historie se od sebe nijak dramaticky neliší, ostatně mám za to, že novináři i spisovatelé rostou z obdobného milieu, a pohled na vlastní dějiny je pak shodně nesentimentální. Tím neodkazuji k pranýřování normalizace a padesátých let — zde intelektuální diskurz snad ani neumožňuje uvažovat jinak, protože, pokud jde o normalizaci, je alternativou leda hřebejkovský lak — ale narážím v první řadě na tematizaci německého odsunu a české viny. Média toto upřednostnění Chammurapiho principů na úkor morální převahy tematizují stejně jako Radka Denemarková v Penězích od Hitlera nebo Katka Tučková ve Vyhnání Gerty Schnirch, jen volí jiné prostředky.