Děti za hranou

Jak jste se dostala k tématu Barnevernetu? O tématu jsem se dozvěděla z novin díky případu Evy Michalákové. Zpočátku jsem byla nedůvěřivá. Je například možné, že soud povoluje rodičům návštěvy dětí jednou za čtvrt roku na dvě hodiny pod dohledem? Bylo potřeba se do Norska vydat — a tak jsem jela. Setkala jsem se s lidmi z ministerstva, kamarádka, která studuje sociální práci, mě uvedla blíže k uvažování Barnevernetu a nakonec jsem vyzpovídala pět norských rodičů a jednu ženu z Bosny, kteří měli obdobnou zkušenost. Výsledek je tedy založený na sběru pramenů, ale nejde o reportáž ani dokument. I jako čtenářku mě lákají knihy, které zpracovávají současnost, a zároveň dávám přednost spíše společenským než intimním tématům. Což žena, které vezmou v cizině děti a musí se s tím vyrovnat, přesně splňuje. Kdo je ona žena, Jana Sýkorová, hlavní postava románu? Jana Sýkorová je podobná našim dlužníkům, kteří upadnou do exekuce za směšný dluh a potom musí platit mnohonásobně víc. Takoví lidé na začátku udělají chybu — jsou nespolehliví, nedodržují termíny a tak dál. Taky Jana Sýkorová udělá mnoho chyb. Prochází těžkým obdobím: opustil ji partner, norsky moc neumí, ale do Česka se vrátit nechce. Kvůli prestiži, kvůli Norsku samému. Barnevernet jí vyčítá, že je zahleděná do sebe a děti tím trpí — a má pravdu. Nakonec se probudí, jenže poněkud pozdě. To jsou ty termíny… Kde všude jste při psaní čerpala informace? Snažila jsem se jít ke zdrojům. Na ministerstvu, pod které sociální služba spadá, mi zákon o Barnevernetu a další informace ochotně přeložili. Někteří rodiče mi dovolili přeložit dokumenty, které se týkaly jejich případů. Nechala jsem si přeložit i televizní dokumenty a reportáže k danému tématu. Mluvila jsem s Čechy, kteří v Norsku žijí. Rozhodně jsem se tedy nestala obětí propagandy — diskusím na našem internetu jsem se záměrně vyhýbala. Dokážete nějak srovnat český a norský systém ochrany dětí? Norský systém nabízí pomoc víc než náš, nepenalizuje. Když potřebujete pomoci s výchovou dítěte, nabídne vám množství řešení. Ale je velmi citlivý na to, když se nevydáte správným směrem — který definují úředníci. Navíc je Barnevernet velmi autonomní: funguje v rámci obcí. Když narazíte na někoho, kdo je přísný, kdo se bojí riskovat a nechat dítě v mírně nestandardním prostředí, může vás vyhodnotit jako nevhodného rodiče. My řešíme rodiny, ve kterých se porušuje zákon. Norové mají větší ambice, hlídají i psychické týrání, nedostatečnou péči, pozornost a tak dál. Standardem a trendem, který se dostává i k nám, je pak velká moc odborných posudků. Experti píší hodnocení, na jejichž základě soud rozhoduje. Jsou placeni Barnevernetem, ale nejsou jeho zaměstnanci, soud je tedy bere jako nezávislé a svá rozhodnutí o ně opírá. Zodpovědnost však nenesou — tu má soud. Jak velké téma je Barnevernet pro Nory? Stále větší, zvlášť když o něm natočila dokument BBC, konkrétně Tim Whewell. Jeho náhled je velmi podobný jako můj: ano, chápeme smysl a cíle Barnevernetu, ale není to někdy hodně za hranou? O tématu se taky mluví tehdy, když práci služby kritizuje norský soud. Takové případy přibývají. Ale zároveň stále platí, že Barnevernet má velmi dobrý kredit, což je v drtivé většině případu naprosto oprávněné. I o tom by šla napsat kniha. Jak špatní, či spíše zvrhlí rodiče mučí své děti, kterým posléze pomůže Barnevernet. Tak třeba příště.