Kde zahraniční tvůrci mrtvoly vrší do pyramid, pracuje nejeden český autor s humorem

Podle jakých kritérií porota při hodnocení knih přihlášených do detektivkářské soutěže hodnotí? Richard Spitzer: Měli jsme stanovená tři základní kritéria — napětí a překvapivá pointa, literární styl a jazyk knihy a zda se v knize vyskytuje nějaký zvlášť pozoruhodný prvek. Nicméně konečné pořadí si stanovil každý porotce po subjektivní úvaze sám a z jednotlivých pořadí vyšel vítěz. Lubor Falteisek: Nelze hodnotit jen podle tématu či míry napětí a nečekané pointy. Někteří autoři si zvolí neobvyklé prostředí a postavy vybaví pozoruhodnými rysy, ale pak se uchýlí k banálním peripetiím a profánnímu jazyku, čímž svůj dobrý záměr shodí. V kvalitní detektivce nejde jen o pouhé odhalení pachatele, musí tam být znát i pozorovatelský talent a jazyková zručnost autora. A samozřejmě věrohodná psychologie. Mně osobně vadí i zdlouhavé popisné pasáže retardující děj. A tím bohužel trpí mnohé „tlusté“ detektivní romány. Cenu Jiřího Marka dostal Vilém Křížek za román Smrt má vůni inkoustu. Co vás na něm zaujalo? RS: Především čistota vyprávění bez zbytečných oklik. Ocenil jsem perfektní vystižení atmosféry Prahy a Vídně za Rakouska-Uherska těsně před první světovou válkou, a přitom bylo vidět, že ani detektivní linie nijak nezaostává, naopak byla sestavená velmi dobře a srozumitelně. Včetně překvapivého konce. Zločiny, které se v knize odehrávají, spolu s mnohými problémy, jsou navíc aktuální i dnes. Autor se rovněž dobře vypořádal s hlavní postavou a stvořil velice zajímavého soukromého vyšetřovatele, ne nepodobného Sherlocku Holmesovi. LF: Je to kultivovaně napsané, se značnou mírou historických znalostí, hlavní postava je neobvyklá svou enormní schopností rozpoznávat čichem mnohem víc než běžní lidé. Leč nedávno jsem viděl první díl ukrajinského seriálu Vůně zločinu, kde také vystupuje detektiv s čichem mnohokrát citlivějším než běžní smrtelníci. Přičichl třeba k nějaké látce ve zkumavce a odříkal složení těch pachů, lékařce řekl podle vůně, že je krátce těhotná a předváděl podobná kouzla. Možná tedy i u tohoto nápadu platí latinské nihil novi sub sole. Šlo v soutěžních textech sledovat nějaký trend? Promítly se do přihlášených románů a povídek například nějak společenské a politické poměry současného Česka? RS: Neřekl bych, že se do knih promítly politické poměry (až na drobné narážky), zato jsem si všiml několika trendů. Byl to důraz na místo děje — zejména Eva Tvrdá ve svém románu Mrtvou neměl nikdo rád vystihla Ostravu tak výborně, že bych se tam nejraději rozjel. Podobně dobře si vedl i Lubomír Macháček se svými Pardubicemi coby místem děje nebo Antonín Mazáč s Karlovarskem. Dalším příjemně osvěžujícím prvkem byl humor. To platí především o úsměvné detektivce Marie Rejfové Kdo jinému jámu kopá nebo o černohumorném překvapení letošního ročníku Smrt ve zlaté kleci (Martina Frühaufová a Daniel Weber), která obsadila druhé místo. Letošní ročník podle mého názoru také ukázal, že se čeští autoři docela dobře zhostili i prvků, ve kterých dominují spíše jejich severští nebo anglosaští kolegové. Michaela Klevisová zasadila bez problémů českého vyšetřovatele do zapadlé norské osady a dokázala napsat tak trochu „severskou detektivku po česku“. Antonín Mazáč si podobně poradil s prvky „drsné školy“ ve zmíněném Karlovarsku, a nakonec Vilém Křížek — jak už jsem naznačil — dokázal zcela nenásilně vytvořit „českého Sherlocka Holmese“. LF: Politické poměry? Minimálně. Sociální? Jen mírně. Víc detektivních příběhů je tradičně o zbohatlících s atraktivním zaměstnáním, kteří se pohybují v přepychových vilách a jezdí v BMW, než o pokladních v samoobsluze a lidech žijících z podpory v nezaměstnanosti. A podnikatelé? Ti v románech vždycky kradou a podvádějí víc než běžní zaměstnanci. Když se tam objeví postava účetního, je jasné, že něco zdefrauduje. Tím chci říci, že současnost bývá velmi častou kulisou děje, ale vkrádají se do ní bohužel stereotypy. Dá se vlastně současná česká detektivka nějak charakterizovat? RS: Podle mě těžko. Spíše se dá rozdělit do několika skupin a říci, že si v ní autoři vedou velice dobře. Už to není jen o detektivkách z nějakého fiktivního zapadákova, kde se řeší vražda v zahrádkářské kolonii. Objevili se slibní autoři historických detektivek — zejména František Kalenda —, zaujaly realistické, často poměrně drsné romány s prvky sarkasmu a černého humoru. Sem bych zařadil třeba Martina Goffu (loňského vítěze soutěže o Cenu Jiřího Marka) nebo Štěpána Kopřivu s jeho Rychlopalbou. Jak už jsem zmínil, českým autorům jde i adaptace zahraničních vzorů, takže nepůsobí divně a nepatřičně, když v česku vyšetřuje zdejší Holmes nebo svérázná verze slečny Marplové (Marie Rejfová). Na posledním knižním veletrhu v Praze zaznělo, že obliba české detektivky stoupá, o čemž svědčí, že ji vydávají i renomovaná nakladatelství. S tím mohu souhlasit. LF: Na jedné straně je tu linie autorů zahleděných do minulosti, jako by období první republiky bylo nejen idylickým rájem pro demokracii a národní svobodu, ale i pro český zločin, takový ten domácí, trochu strejcovský, familiární — „byl to takovej utřinos, pane vachmajstr, paní radová ho viděla“. Samozřejmě v tomto pojetí vidíme otisky Markova rady Vacátka, Vachkova detektiva Klubíčka, ale i kapesních povídek Karla Čapka. Tedy tradiční česká škola, řekněme. Patří sem i pokračovatelé — Škvorecký se spoluautorem Zábranou nebo nověji policejní komisař Pobuda Jiřího Slavíčka. Pak je tu psychologická linie, která víc dedukuje, než pátrá, což je naopak parketa detektivního žánru krimi, jenž vychází z reálné policejní práce. Novější vlna detektivek je drsnější, hrubší, akčnější, postavy tu nesedí u kávy, ale pijí tvrdý alkohol… Tady už je znát vliv zahraničních literatur. Našlo by se ještě víc podžánrů, třeba historická detektivka, ale to je často jen běžný příběh zasazený do některé vrstvy minulosti. Docela specifický je pro české autory humor. Tam, kde zahraniční tvůrci spouštějí hrůzu a mrtvoly vrší do pyramid, nejeden český autor pracuje s humorem, vtipem a nadsázkou — a často je to větší literatura, než produkují oni mistři thrillerů. Mají na české detektivní psaní vliv zahraniční literární nebo třeba i televizní trendy? RS: Určitě mají a spousta autorů to nepokrytě přiznává. Snaží se o svou verzi severské detektivky nebo jsou ovlivněni (dost často) britskou detektivní školou a vzory jako A. C. Doyle, P. D. Jamesová a další. Televizní krimiseriály na tom mají určitě také svůj podíl, ale tvoří podle mého názoru mnohem menší procento. LF: Mají, knihy i filmy. A velký. Už jen kolik u nás existuje nepřiznaných inspirací či rovnou parafrází nejen Holmese, Poirota, Perry Masona či Phila Marlowa, ale i modernějších detektivů! Ono když mladý český autor třeba slyší — jak nám třeba při pražském křtu knihy Temné říční proudy prozradila britská autorka Sharon J. Boltonová —, že kniha byla přeložena do sedmadvaceti jazyků včetně vietnamštiny, japonštiny a makedonštiny, mohou se mu podlomit kolena, zatouží opustit český literární rybník a zkusí psát jako ti opravdu slavní… Já si však myslím, že to je falešná stopa a sledovat ji je ztráta autentických autorských sil.