Žalozpěv z rezavého pásu

Americký sen v časech globalizace Americká elegie se ve Spojených státech amerických stala nečekaným bestsellerem, protože představila veřejnosti bílou americkou chudinu, u níž Donald Trump zaznamenal překvapivý volební úspěch. Částečně proti své vůli se Vance stal mluvčím milionů z oblasti „rezavého pásu“. Tento pojem se v médiích objevil v polovině osmdesátých let a trochu vágně se jím míní region mezi Velkými jezery a pobřežím Atlantského oceánu, tedy někdejší ocelové srdce Ameriky. Oblasti států Indiana, Ohio, Michigan, Pensylvánie, včetně Kentucky na jihu však v posledních desetiletích prošly radikální deindustrializací — ocel se dováží z Číny a převážně manuálně pracující se nedokázali adaptovat na hi-tech průmysl. Oblast zasáhl úbytek obyvatelstva, odliv mozků, prudký nárůst nezaměstnanosti a s ní spojených sociálně patologických jevů: závislost, kriminalita, domácí násilí, neúplné rodiny a chudoba. Pod pojmem „americká chudina“ si domácí čtenář představí spíše kriminální subkulturu z metropolí či zemědělský zapadákov Středozápadu. Vance svými memoáry otevřel okno do společnosti, o níž se dlouhá léta nemluvilo a jež se cítí podvedena Demokratickou stranou, která ji měla podporovat, ale místo toho globalizační trend v devadesátých letech iniciovala. Zklamání přinesl ekonomický liberalismus, který v konečném důsledku dopadl tvrdě na nejzranitelnější článek ekonomiky: dělníky. Ty nakonec zradil i jejich vlastní americký sen o společenském a ekonomickém růstu včetně přesvědčení, že potomkům se bude dařit lépe než rodičům. „Rezavý pás“ představuje jakýsi „třetí svět“ uvnitř nejvyspělejší ekonomiky světa, v němž vysoké pece vyhasly, kdysi prosperujícími obchodními domy se prohání vítr, výklady jsou zatlučené a pětina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Instituce a politici nemohou rozetnout bludný kruh problémů a snahy o zlepšení mnohdy situaci ještě zhoršují. Objevuje se všeobecný pesimismus, pocit odcizení od ústředních amerických témat a základního práva ukotveného v Deklaraci nezávislosti, práva na „budování osobního štěstí“.   Apalačské hory v nás Vanceho memoáry na první pohled vypadají jako příběh amerického životního úspěchu, klasické rags to riches story, jaké Amerika miluje. Vanceho otec rodinu záhy opustil, matka střídala partnery a zápasila s drogovou závislostí. Autor dokázal — ač s problémy — vychodit střední školu, absolvoval čtyři roky u námořní pěchoty, přežil nasazení v Iráku, vystudoval Ohijskou státní univerzitu a uspěl na jedné z nejprestižnějších vzdělávacích institucí, jakou je Yaleova univerzita. Byl právníkem v kapitálové společnosti v Silicon Valley. Obdivuhodný příběh self made mana by však sám o sobě poněkud nudil.

Mohli bychom uvést tři důvody, proč nenudí. Za prvé, do hry vstupuje hledisko regionální: Vanceho předci irsko-skotského původu přišli po druhé světové válce na Sever jako ekonomičtí migranti převážně z Apalačského pohoří a vžilo se pro ně označení „hillibilly“ (český překlad „horal“ má bohužel trochu jinou konotaci). Ti vytvořili svébytnou kulturní oblast, která se do jisté míry překrývá s americkým Jihem. „Horal“ je stereotyp pro méně vzdělaného, po generace chudobou sužovaného venkovana s divným přízvukem, sklony k alkoholismu, vyhroceným smyslem pro čest rodiny a náchylností k výbuchům hněvu a násilí. Současně však představuje člověka soběstačného a odolného vůči svodům moderní civilizace. Střet horalské mentality z Apalačska se středostavovskými hodnotami bohaté průmyslové zóny severu dá vzniknout celé řadě vtipných momentů i konfliktů. Z tohoto hlediska je rozhodně nejzajímavější postavou svérázná Vanceho babička, již rodina nazývá mamá. Ostatně zejména v první části knihy jsou portréty výrazných osobností podány velmi realisticky, kriticky, ale s nadhledem a vtipem. Druhý nesporný klad knihy spočívá v tom, že Vance vidí vlastní rodinu s odstupem cizince stojícího současně na obou společenských pólech. Z širšího hlediska tak do memoárů zahrnuje ekonomické, politické, sociální a historické aspekty, čímž předestírá problém v celé jeho komplexnosti a podává obraz hluboce rozdělené americké společnosti. Střídá vzpomínky na události z dětství a dospívání a uvádí je do kontextu s fakty a hlubšími sociálně kulturními úvahami. Nepředkládá nostalgické vzpomínky, u nichž má lidská paměť vždy tendenci realitu harmonicky zkreslit, ale spíše se blíží terapeutické próze. O zodpovědném přístupu ke kontextu vlastních zážitků svědčí i přiložený bibliografický aparát. Třetím plusem je popis v podstatě univerzální zkušenosti. Fungování globalizačních procesů se tak neomezuje na americké reálie, například na situaci černochů ve velkoměstech, ale našel by svou platnost v postindustriálních regionech našich zeměpisných šířek. Proto nás může Vanceho příběh poučit, inspirovat a motivovat. Vance si svět mládí nijak neidealizuje, sleduje jej velmi kriticky. Bez sentimentu popisuje, jak si lidé lžou do vlastní kapsy, zavírají oči před vlastními problémy a svádí vinu na okolnosti: na Obamu, na Číňany, na „nespravedlnost“. Přesně a upřímně odhaluje, že za zoufalou životní situací stojí lenost, falešná hrdost a sebeklam. Začarovaný kruh závislostí, domácího násilí, špatných výsledků ve škole se zacyklí s nezaměstnaností, chudobou a předsudky. Chaos a nestabilní domácí prostředí jsou větší překážkou úspěchu než mizerné veřejné školy a podprůměrná mzda.   Návod pragmatického horala Když přichází věk dospívání, začíná se Vance na věci dívat jinak: vzdělává se, ptá se, (ne)chápe paradoxy. Tím, jak odhaluje pozadí komplexních problémů, porušuje pravidlo horalů z Apalačského pohoří: totiž že se o rodinných záležitostech mluví jinak navenek než uvnitř. Zachovávat dekorum a zdání normálnosti, vyžadovat naprostou loajalitu rodině se stalo společenskou normou, ačkoli za dveřmi domova řádí alkohol, drogy a domácí násilí. Vance musel překročit pomyslnou hranici slušnosti, aby za cenu odhalení vlastních traumat podal obraz problematické skutečnosti. Největší síla textu spočívá bezesporu v autenticitě, s níž přiznává, že se vlastně obloukem vrací k pohledu na svět, který zastávala jeho milovaná mamá. Přejímá babiččinu téměř náboženskou víru v americký sen a ve Spojené státy americké. K tomu, aby se vyhnul šikmé ploše, kterou mu statistika předpovídala, potřeboval Vance jen na pár let její bezpečný domov a milující náruč. Ale tak dokonalé to není. Místy by mohl čtenář autora podezírat z jisté zaujatosti. Zatímco se na svou komunitu dívá velmi ostře, vlastenecké cítění vyznívá trochu naivně: „má vlast mě potřebuje“. Ve skutečnosti prostě sháněl peníze na školu, tak se upsal na čtyři roky námořní pěchotě. Část, v níž líčí, jak vojna dělá z kluků chlapy, působí oproti jiným částem knihy až příliš podezřele uhlazeně. Armádní dril a služba v Iráku dosavadního analytického pohledu zůstávají ušetřeny. Patriotismus a národní hrdost odkapávají ze stránek. Vděk je pochopitelný, ale působí jako opsaný z armádního náborového letáku — pochopitelně, Vance totiž působil v armádě coby důstojník pro styk s veřejností a tiskem. I přes snahu o nezaujatost se Vance přece jenom dopouští jistých zjednodušení a zobecnění. Zejména u soudů, že místo investice do vzdělání a zdraví chtějí horalé velké televize a iPhony a zneužívají sociální dávky. Ani Vance nemůže házet všechny do jednoho pytle. Tím totiž sklouzává do stereotypizace, proti níž se snaží bojovat. Navíc to pak vypadá, že si znevýhodnění žádnou pomoc nezaslouží. Přitom i on sám dokázat vystudovat díky federálním půjčkám a stipendiu. Nelze se rovněž ubránit pocitu, že finanční zabezpečení jako by bylo samo cílem, z nějž se vytrácí obsah. Pragmatismus a podnikavý duch v praxi: potřebuji slušnou práci a peníze, které mi mohou přinést štěstí, čili měl bych být právník nebo lékař. Nesnáším krev, budu tedy právník. V druhé polovině knihy se Vance projevuje jako homo economicus v plné síle. Uvědomuje si skutečně osmnáctiletý mladík, že nejlepší investicí je vzdělání, aby mohl následně rozšiřovat svou ekonomickou základnu? Vance, konzervativní republikán, dovedl do dokonalosti ideál o soběstačnosti. Bylo by jistě zajímavé podívat se zblízka na Americkou elegii a srovnat ji s Weberovou Protestantskou etikou a duchem kapitalismu. A je tu ještě jeden důvod, proč memoáry přečíst. Vance totiž svým osudem oslavuje to, čemu se Češi tak rádi vysmívají: cílevědomost, sebekázeň a pracovitost (snaživost). Odmítá tezi, že štěstí a úspěch jsou dány vrozeně, řekněme třídně, nebo je přinese geniální talent. Z obojího se vytrácí tvrdá práce, na níž Vanceho úspěch spočívá. Vance klade mnoho otázek a některé odpovědi pouze naznačuje. Ale statečně a inteligentním způsobem otevřel debatu o dlouho přehlíženém problému, zhmotněném v současném obyvateli Oválné pracovny, který bude ovlivňovat dění na celém světě.

---

J. D. Vance: Americká elegie, přeložil Miloš Calda, Argo, Praha 2018