Krása je stigma

Když mu bylo třináct let, přišel k nim domů jakýsi muž s neobvyklou prosbou, „Dovolte mi, abych tady zemřel.“ Jeho matka nemohla takovou žádost odmítnout, takže ho pozvala dovnitř a nabídla mu pití. Kliwon nevěděl, jakým způsobem muž u nich doma zemře. Možná zemře hladem, protože vypadal, že již několik dní nejedl. Jenže když matka nabídla hostovi večeři, jedl hltavě, jako by sám ještě nebyl na smrt připraven. Snědl úplně všechno, co mu nabídli, dokonce i kosti ze solené sušené ryby rozkousal beze zbytku. Spokojeně si odříhnul a konečně zase promluvil: „Kde je soudruh?“

„Popravili ho Japonci,“ odpověděla matka úsečně.

„A ten kluk,“ řekl host, „to je vaše dítě?“

„Samozřejmě,“ odpověděla matka poněkud příkře, „přece to není sele.“

Host se jmenoval Salim. Ačkoliv to vypadalo, že Mina není z jeho návštěvy nadšená, naléhal, že u nich bude bydlet. „Nechte mě přebývat v koupelně a jíst kaši z otrub pro kuřata, ale dovolte mi tady zemřít,“ řekl. Kliwon se snažil matku přesvědčit, že je rozhodně lepší nechat toho muže zemřít doma než ve stoce. Salim nakonec dostal místnost v přední části domu, což byl vlastně obývací pokoj, který nikdo nikdy nevyužíval, a Kliwon slíbil, že mu bude až do smrti nosit jídlo.

Nebyl to tulák. Kliwon se o tom přesvědčil, když si Salim sundal boty, protože jeho nohy byly celé rozedřené do krve.

„Jsi jako psanec,“ řekl Kliwon.

„Jo, zítra mne přijdou popravit.“

„Koho jsi okradl?“ zeptal se zase Kliwon.

„Indonéskou republiku.“

Ten rozhovor je spřátelil. Salim dal chlapci svoji leninku a přitom mu řekl, že ji získal během svého pobytu v Sovětském svazu, a dodal, že všichni dělníci tam nosí takové čepice s kšiltem. Tvrdil, že od roku 1926 navštívil mnoho zemí.

„To ale nebyl výlet,“ řekl Kliwon.

„Máš pravdu, byl jsem uprchlík.“

„Koho jsi tehdy okradl?“ zeptal se zase Kliwon.

„Holandskou Východní Indii.“

Tak ten člověk byl povstalec. A komunista, protože se mu říkalo soudruh Salim. Byl to jeden z původních komunistů, patřil do skupinky lidí, kteří přijali komunistické ideje od holandského komunisty jménem Sneevliet. Přiznal, že dobře znal Semauna a od založení Indonéské komunistické strany byl jejím členem. Když pobývali v Semarangu, dokonce každé ráno ohříval mléko pro Tan Malaku, který trpěl tuberkulózou. Indonéská komunistická strana byla první organizací, která měla ve svém názvu slovo Indonésie, řekl s hrdostí. Byla rovněž první stranou, která povstala proti koloniální vládě, dodal. Holandská Východní Indie je nenáviděla ještě před tímto povstáním. Sneevliet byl vypovězen v roce 1919 a jeho přítel Semaun byl poslán do vyhnanství o čtyři roky později, rok po Tan Malakovi. Zbývající významné osoby, včetně jeho samotného, si sbalily věci a připravily se na cestu do vyhnanství nebo do vězení.

Skutečnost byla taková, že se koloniální vláda konečně rozhodla pro jeho zatčení v lednu 1926. Ukázalo se, že se už dozvěděli o povstání, o kterém se diskutovalo o měsíc dříve v Prambananu. Salima nikdy nezavřeli, protože společně s několika dalšími lidmi včas utekl do Singapuru. Bylo to poprvé, co cestoval, ačkoliv nebyl cestovatelem.

„Jestliže komunista nezamýšlí udělat revoluci,“ řekl Kliwonovi, „věř, že to není komunista.“

Ležel na posteli úplně nahý, což bylo poněkud výstřední. Svlékl si veškeré špinavé a bahnem páchnoucí oblečení, a přestože byl Kliwon laskavý a chtěl mu půjčit staré otcovo oblečení, Salim to odmítl. Zpočátku byl celý nesvůj, když před sebou viděl starého nahého muže, ale po nějaké době se posadil na židli u dveří tak, aby na něj viděl, ale aby se v jeho přítomnosti cítil příjemně.

„Chci zemřít bez jakéhokoliv majetku,“ řekl soudruh Salim a pokračoval, „mám strach, že mne zastřelí ve spánku.“

„Tak tedy nespi,“ řekl Kliwon, „po smrti můžeš spát dlouho. Navždy.“

To byla pravda. A tak se snažil mít oči stále otevřené, i když Kliwon věděl, že musí být značně vyčerpaný. Aby neusnul, soudruh Salim bez přestání mluvil, někdy mu bylo sotva rozumět, a navíc to znělo jako vzdychání. Kliwon si myslel, že mluví ze spaní. I když to nebylo výhradně určené pro Kliwona, pravil, že se velice dobře zná s prezidentem republiky. Kdysi bydleli ve stejném podnájmu v Surabaje, učili se u stejných lidí a občas se zamilovali do téže dívky. Nedávno, když přijel po dlouhé době na útěku a žil v Moskvě, znovu se s ním setkal, padli si do náručí s uslzenýma očima plnýma radosti.

„Jestli tomu nevěříš, tak se o tom jednou dočteš v novinách,“ řekl, tentokrát to zcela jasně patřilo Kliwonovi. „Ale nyní ti stejní lidé poslali vojáky, aby mne zabili.“

„Proč?“ zeptal se Kliwon.

„Přesně to se stane, když někoho okradeš,“ odpověděl soudruh Salim.

„Koho dalšího jsi okradl?“

„Už jsem ti to řekl: Indonéskou republiku.“

Řekl, že nerozhodnost byla příčinou neúspěchu povstání komunistické strany v roce 1926. Po svém prvním útěku se setkal s Tan Malakou v Singapuru, aby prodiskutovali plány povstání. Tan Malaka byl člověk, který se nejvíce stavěl proti myšlence na revoltu, odůvodňoval to tím, že komunisté ještě nejsou připraveni. Odjel do Moskvy, aby získal posouzení Kominterny, ale Kominterna to velmi ostře odmítla.

„Stalin mě dokonce dal na tři měsíce zadržet,“ řekl soudruh Salim, „kvůli reindoktrinaci.“

Ale myšlenku na povstání nedokázal pustit z hlavy. Poté co mu bylo dovoleno odjet z Moskvy, se vrátil do Singapuru a byl odhodlán, že revoluci udělá bez podpory kohokoliv. Mezitím komunistické povstání v zemi vypuklo a bylo poraženo. Koloniální vláda stranu rozpustila a zakázala všechny její aktivity. Většina jejích představitelů byla uvězněna, pokud nebyli přímo posláni do vyhnanství do tábora Boven Digoel. Co však bylo frustrující, že Kominterna nyní toto povstání podpořila, což bylo pošetilé a přišlo to příliš pozdě.

„Byl jsem povolán zpátky do Moskvy,“ řekl, „na vzdělávání.“

Prohlašoval, že je stále čas na uskutečnění jiného povstání ve vhodnější době. Donesly se k němu špatné zprávy, že někteří z komunistů, kteří byli posláni do tábora Boven Digoel, to vzdali a rozhodli se pro spolupráci s koloniální vládou, která i nadále trvala na tom, aby byli posíláni ještě mnohem dál než na Papuu, do míst, kde nemilosrdně zabíjí malárie. Vstal, protože chtěl jít na záchod, a Kliwon ho ve spěchu zahalil do sarongu a řekl: „Moje matka by hrozně vykřikla, kdyby tě uviděla takhle nahého chodit po domě.“

Ačkoliv si ho nechal na sobě, stejně mu soudruh Salim oponoval: „Jaký je v tom rozdíl, zítra mne uvidí mrtvého a rovněž nahého.“

Povídali si dál, tentokrát na verandě domu, soudruh Salim byl stále pouze v sarongu. Z místa, kde seděli, bylo vidět široširé tmavé moře, poseté tečkami lamp rybářů. Doléhal k nim poklidný zvuk příboje. Mladík se zeptal, co komunisté hledají, a soudruh Salim mu odpověděl: „Nebe.“ Přesně o půlnoci zahlédli po cestě projíždět nákladní auto s vojáky KNIL, nicméně oni dva muže sedící na ztemnělé verandě neviděli.

Svět se mění, řekl soudruh Salim. Německo a Japonsko jsou stejně silné jako kterákoli jiná rozvinutá země a požadují svůj díl pro sebe. Po celá staletí byla více jak polovina zemského povrchu ovládána evropskými zeměmi, které si tam vybudovaly kolonie, vysály z nich, co se dalo, a odvezly si to domů a z toho zbohatly. Ne však Německo a Japonsko. Tyto země svůj podíl nedostaly a teď si ho nárokují. To byl prapůvod války, války mezi nenasytnými zeměmi. (Soudruh Salim se zeptal, jestli má cigaretu, a Kliwon mu z pokoje přinesl svůj vlastní tabák.) Místní lidé jsou nejnešťastnější, ti nejnešťastnější z nešťastných. Dlouhé roky je obelhávali králové, potom najednou přišli lidé z Evropy. Ti, kterým byla touha po poctách úplně cizí, to začali na Jávě přehánět. Zemědělci, kteří poté co museli nuceně pracovat a odevzdávat část sklizně koloniální vládě, si dokonce museli sednout do podřepu na cestě, když kolem procházela holandská slečna. Komunisté se zrodili kvůli jednomu krásnému snu, že něco takového už nikdy na zemi nebude, už nebudou líní lidé, kteří si dobře hodují, zatímco jiní těžce pracují a hladoví. Kliwon se zeptal, zdali je revoluce cestou vedoucí k tomuto krásnému snu.

„Přesně tak,“ odpověděl soudruh Salim, „utlačovaní lidé mohou bojovat pouze jediným způsobem, dostat amok, a jestli to chceš vědět, tak revoluce není nic víc než hromadný amok, zorganizovaný jedinou stranou.“

To je důvod, proč komunisté nakonec musí povstat. Poněvadž s buržoazií nelze žít v míru. Nepřipadá v úvahu, že by se jen tak vzdali své moci, též nepřichází v úvahu, aby dobrovolně odevzdali své bohatství, a není ani možné, aby souhlasili se ztrátou poklidného života. Neradi se dělí, protože kdyby k něčemu takovému došlo, už nikdy by nebyli lidé, kteří by jim dělali kávu, už nikdy by nebyli lidé, kteří by jim prali prádlo, už nikdy by nebyli lidé, kteří by jim startovali auta, už nikdy by nebyli lidé, kteří by jim sklízeli kakaové boby. V komunistickém světě všichni lidé musí umět lenošit a všichni lidé rovněž musí umět pracovat. „To buržoazie nepřipustí, takže jediným řešením je povstat.“

Ze zahraničí se vrátil několik dní před oslavami nezávislosti. Už tři roky existovala republika, ale Holandsko bylo stále všudypřítomné. Ještě smutnější bylo, že republika musela prohrát všechny bitvy i všechna jednání u jednacího stolu, takže ovládala jen malou oblast ve vnitrozemí. Setkal se s prezidentem republiky, starým přítelem, který mu ihned řekl: „Pomoz nám podpořit zemi a zahaj revoluci.“

„To je nepochybně moje povinnost. Ik kom hier om orde te scheppen,“ řekl. Přišel jsem udělat pořádek.

Zcela jistě přišel proto, aby zjednal pořádek. Věřil, že zdrojem zmatku je především prezident republiky, viceprezident, ministři a straníci. „Za Japonců zaprodali lid za nucené práce a nyní zaprodávají území Holanďanům,“ řekl. Důvěřoval jen jedinému uskupení, Komunistické straně Indonésie. Strana ho přijala s otevřenou náručí, přestože ihned otevřeně řekl, ze PKI se předtím dopustila zásadních chyb při směřování vlastního boje. Chtěl stranu reformovat, dali mu k tomu volné ruce a povstání nakonec vypuklo v Madiunu. Jistěže to byli komunisté. On sám tam tehdy nebyl, ale nakonec se tam vydal, aby jim poskytl morální podporu. Povstání trvalo pouze týden a z něho se stal uprchlík.

„A teď jsem tady a čekám, až bude vykopán můj hrob.“

„Urazil jsi poměrně dlouhou cestu,“ řekl Kliwon, „ještě máš čas, kdybys chtěl utéct.“

„Už jsem zažil dvě povstání, obě byla neúspěšná, to stačí k tomu, abych si uvědomil, kde je moje místo,“ řekl muž s hořkostí, která jímala u srdce. „Už nastal čas, abych zemřel, dokonce i přesto, že jsem znovu uprchl, nějakým způsobem stejně zítra ráno zemřu.“

Kliwon v žádném případě nerozuměl jeho uvažování.

„Když zemřeš, tak všechno skončí,“ řekl mladík.

Soudruh Salim zavřel oči, protože mu do obličeje foukal večerní vítr. „Teď přišla řada na tebe, soudruhu.“

Soudruh Salim přiznal, že není dobrým marxistou, protože ještě neporozuměl všem teoriím společenských tříd, nepochyboval však o tom, že s nespravedlností se musí bojovat jakýmkoliv možným způsobem. V této zemi nejsou marxisté, řekl, je zde však masa hladových lidí, pracujících mnohem více, než kolik za to dostanou zaplaceno, kteří se musí uklonit pokaždé, když se objeví někdo důležitý, kteří pouze vědí, že jediným způsobem, jak se od toho všeho osvobodit, je bojovat. Přemýšlej, řekl: v oblastech, kde se pěstuje cukrová třtina, jsou tisíce dělníků v cukrovarech. Pracují po celý rok, zatímco majitelé žijí v naprostém pohodlí ve svých bungalovech na úpatí hor. Dělníci žijí od výplaty k výplatě, zatímco majitelé plantáží hromadí obrovské zisky. Ke stejným věcem dochází na čajových plantážích i na jiných místech. To je jediný důvod, proč musíme bojovat, a jediný Marxův výrok, který zanechal stopu v jeho srdci, byl: Proletáři všech zemí, spojte se!

Když se v dálce ozvalo kokrhání, jejich rozhovor ustal, jako kdyby byl cítit pach smrti. Soudruh Salim seděl tiše na své židli, jako by zemřel dřív, než nastal jeho čas. V každém případě nespal, ba právě naopak, byl úplně probuzený a s velikou trpělivostí čekal na příchod svého posledního rána. Jako svatí lidé, kteří věří, že přijdou do nebe, tak se ani skutečný komunista nebojí smrti, řekl potichu, skoro až neslyšně.

„Věříš v Boha?“ zeptal se opatrně Kliwon.

„To je irelevantní,“ odpověděl. „Lidé nemají přemýšlet o tom, zda Bůh je či není, zejména když víš, že před tebou jeden člověk pošlapává jiného člověka.“

„Přijdeš do pekla.“

„Raději přijdu do pekla za to, že jsem celý svůj život zasvětil tomu, aby bylo vymýceno utiskování člověka člověkem.“ Pak pokračoval: „Jsem toho názoru, že přítomný svět je peklem a naším úkolem je vytvořit nebe.“

Konečně přišlo ráno, a jak to předpověděl soudruh Salim, znenadání se objevila jednotka vojáků republiky vedených kapitánem, aby ho popravila. Přišli potají, oblečení jako civilisté, protože Halimunda podporovala KNIL. Obklíčili je, zatímco on stále klidně seděl na verandě s Kliwonem.

„Chce zemřít nahý jako právě narozené dítě,“ řekl Kliwon.

„To nejde,“ řekl kapitán. „Nikdo netouží po tom dívat se na to, jak se mu houpe sem a tam, navíc když to je komunista.“

„Je to jeho poslední přání.“

„To nejde.“

„Tak to udělejte v koupelně,“ řekl Kliwon. „Tam může být nahý, možná se nejdřív vykadí, a pak vystřelíte.“

„Lídr komunistické strany zemřel v koupelně,“ řekl kapitán a přitom pokýval hlavou. „To bude jednou dobrý příběh do učebnic dějepisu.“

Nakonec to tak dopadlo. Soudruh Salim si sundal sarong, potřel se hlínou a přitom se několikrát zhluboka nadechl, jako by se loučil. Kliwon i kapitán ho společně s několika vojáky následovali do koupelny a přitom Kliwon snažně doufal, že jeho matku ten ranní hluk neprobudí. V koupelně, předtím než ho zastřelili, zazpíval jako právě zamilovaná dívka Darah rakyat a Internacionálu, která Kliwona dohnala k slzám. Jakmile dozněla druhá píseň, kapitán pootevřenými dveřmi namířil pistoli a zastřelil ho třemi po sobě jdoucími ranami. Soudruh Salim zemřel nahý v koupelně; když se narodil, tak neměl nic, a když zemřel, tak také neměl nic. Minu probudily výstřely a běžela se podívat, co se stalo, a narazila na vojáky, kteří právě táhli Salimovu mrtvolu, zatímco její syn tomu všemu přihlížel.

„Už jsi viděl svého otce, když ho popravili Japonci,“ řekla. „Teď vidíš, jak tento člověk zemřel v rukou vojáků republiky. Přemýšlej o tom, a ne aby ses někdy chtěl za jakýchkoliv okolností stát komunistou.“

„Mnoho králů skončilo na šibenici,“ řekl Kliwon, „to však neodrazuje lidi, aby se nechtěli stát králi.“

„Copak se mu za noc podařilo tě přesvědčit?“ zeptala se Mina trochu s obavami.

„V každém případě jsem kvůli němu nastydl.“

Vojáci odnesli mrtvolu na křižovatku. Hlídky KNIL je netrápily, jelikož stejně tak časně zrána ještě nebyly vzhůru. Kliwon šel za nimi a viděl, jak tělo hodili na cestu. Stále měl na hlavě čepici s kšiltem, kterou od něj dostal. Také ji bude mít na hlavě jednou za mnoho let, v den, kdy ho budou chtít vojáci popravit. Stál v hloučku lidí, co se přišli podívat na mrtvolu ozdobenou třemi dírkami po kulkách. Všude byla jeho krev. Jeden voják ho polil petrolejem a jiný hodil zápalku. Mrtvola ihned vzplanula, bylo to cítit jako opečený jelen.

„Kdo to je?“ zeptal se jakýsi muž.

„Určitě to není prase,“ řekl Kliwon.

Mladík tělo hlídal, dokud oheň nevyhasl a vojáci neodešli. Sebral jeho popel, uložil ho do krabičky a odnesl ho domů. Jeho matka si z jeho přehnaného chování, které předváděl, začala dělat starosti a okomentovala to slovy, že ten popel přinese jen neštěstí.

„A sundej si tu čepici.“

Sundal si čepici s kšiltem a položil ji na stůl a sám se natáhl na postel.

„Chvála bohu,“ řekla jeho matka, „jsi rozkošné dítě.“

„Nebuď na omylu, mami,“ odvětil Kliwon. „Tu čepici jsem si sundal proto, že jsem byl celou noc vzhůru a teď se chci vyspat.“

Překlad Libor Havránek

Vyhází v nakladatelství Odeon.