Pro koho je festival flirtu?

Společnost pro queer paměť se v otevřeném dopise adresovaném vedení festivalu RE:PUBLIKA vymezila proti jednomu z jeho nejvíce mediálně pokrytých programových bodů: hromadné seznamce v režii umělkyně Kateřiny Šedé. Projekt EX:PO s podtitulem „Největší československé rande“ se společně se stoletým masarykovským výročím snaží hledět vpřed a poukazovat na problémy zítřka — konkrétně na problém osamělosti a vysoké rozvodovosti. Šedá se proto rozhodla pozvat 959 mužů a 959 žen z internetových seznamek, aby sobě a možná i společné budoucnosti pohlédli do tváře.

Společnost pro queer paměť ve svém dopise argumentuje skutečností, že se akce má zúčastnit stejný počet žen a mužů, a na základě této skutečnosti ji označuje za heteronormativní čili beroucí heterosexualitu jako samozřejmost. Bohužel se setkáváme pouze s vysvětlením pojmu heteronormativita, ale už ne s tak přesvědčivým vysvětlením toho, jak se přesně v tomto případě projevuje. Autoři vytýkají Šedé, že proklamuje inkluzivitu (Šedá píše, že festival je otevřený pro všechny orientace a typy vztahů), ale zároveň se nezajímá o způsoby, jakými navazují vztahy lidé s menšinovou sexuální orientací.

Kdo může být queer

Silný argument pro zvláštní zdůraznění queer sexuality, který je důležitý i v tomto případě, je právě paměť nebo zkušenost diskriminace. V otevřeném dopise se dočteme, že snad není třeba připomínat miliony neheterosexuálních občanů, ke kterým se státní moc chovala vyloženě nepřátelsky. V tomto bodě s autory dopisu zcela nesouhlasím — miliony neheterosexuálních občanů a hrůzy, kterých se na nich dopustila státní moc, je třeba připomínat neustále.

Pro současnou queer aktivistickou scénu je nicméně zásadní, aby některé queer kauzy česká společnost přijala za vlastní, a najít tudíž dostatečně širokou koalici pro toto přijetí. Už teď si víc než polovina Čechů a Češek myslí, že by stejnopohlavní páry měly mít možnost se vzít, a přes 70 tisíc občanů podepsalo petici za manželství pro všechny. Ombudsmanka Anna Šabatová se postavila za práva trans­­* lidí. Naopak osoby s orientací, které zatím nebyla věnována taková pozornost, jako lidé asexuální, bisexuální, intersexuální nebo nebinární, se v aktivistickém prostředí zaměřeném především na práva gayů a leseb nemusí cítit dobře a mohou potřebovat ujištění, že jsou součástí této komunity.

Sečteno a podtrženo, české queer hnutí v současné době potřebuje hledat a nacházet propojení s lidmi, kteří si zatím myslí, že jim nemůže nic přinést. Heteronormativita jako tendence neustále vše přizpůsobovat párům složeným z muže a ženy se koneckonců dá odbourat určitým rozšiřováním hranic přijatelného. K překonání tíživých norem jsme často motivováni láskou, pochopením, sdílenou radostí a tyto emoce je někdy velmi těžké vykřesat z kritické, přísné reflexe, často zatížené akademickou hantýrkou.

Láska, sex a kapitalismus

Téma projektu Kateřiny Šedé — osamělost — je palčivou otázkou i pro neheterosexuály. Mladá lesba na maloměstě se může cítit stejně osaměle jako rozvedená matka na vesnici. Projekt Kateřiny Šedé se vyznačuje určitou otevřeností a naivitou v nejlepším smyslu slova. Umělkyně patrně postupovala nečekaně důsledně při výběru tématu — podle svých slov mluvila s řadou lidí o tom, co by chtěli vůbec oslavovat a jakým způsobem. Došla k názoru, že je hlavní mít s kým oslavovat, oslava bez přítomnosti milovaných bytostí není tím pravým. Téma osamělosti diagnostikovala jako nemoc dnešní společnosti a rozhodla se na něj vymyslet lék v podobě seznamky. Umělecký jazyk Šedé je v tomto ohledu jednoduchý a křišťálově průzračný. Tyto vlastnosti nemusí být na škodu, přinejmenším problém pojmenovávají a otevírají tuto otázku před širokou společností.

Bylo by poctivější vnímat osamělost spíše jako jeden ze symptomů nemoci západní společnosti. Naše vztahy mohou být omezovány špatnými pracovními podmínkami a nízkými platy, které nás nutí k přesčasům a neumožňují kvalitní využití volného času. Potíže při seznamování mohou být spojené i s absencí veřejného života. Čím dál častěji jsme sami sobě šéfem, sami řídíme svůj pracovní život, našimi pracovními kolegy jsou častěji než lidé různé přístroje a přísná logika výkonu nás štve jednoho proti druhému. Ačkoli by technologický postup mohl pomalu otevírat období, ve kterém budou mít lidé více volného času, zůstává tato možnost stále nevyužitá. Snad jen sílící odborové hnutí přináší naději na kratší pracovní týden a do módy opět přicházejí komunitní a kolektivní aktivity. Tyto společenské posuny by snad mohly vést k tomu, abychom byli opět více spolu.

S osaměním nelze bojovat neochotou

Šedá upozorňuje na nenahraditelnost osobního kontaktu při svádění. Opakovaně kritizuje virtuální světy sbližování a ve své koncepci se vrací ke snu o romantickém osudovém setkání, které proběhne naživo v dramatických okolnostech uprostřed estetizovaného prostředí. Důležitost osobního kontaktu v případě lidských setkání je neoddiskutovatelná. Stejně tak nelze přehlédnout změny, které do našeho života přináší přesouvání „sociálna“ na sociální sítě, které chvílemi vedou spíše k rozdělování a izolaci lidí než k jejich propojení. Navíc mohou zhoršovat psychický stav člověka, a tak prohlubovat negativní dopady osamění.

Projekt Šedé mi připomíná umělecké začátky této autorky. Před osmnácti lety spolupracovala Šedá s bezdomovcem, kterému vyrobila ze slupek od salámu, jimiž byl obklopen, několik předmětů, které mu v životě chyběly. Oba projekty spojuje touha po jednoduchém řešení přístupném na dosah ruky. Zároveň ale zobrazují společenský problém v určité bolestné nahotě. Jsme společností prolezlou osaměním a krátká úleva jednoho podařeného rande nám tuto tíži někdy jen zvědomí. Vracíme se domů s kocovinou a touhou, aby přechod přece jen nebyl tak výrazný. A přesto začínáme zase znova naivně hledat i po stu letech místa plodného dialogu a sdílené radosti.

Kritika, kterou nabídla Společnost pro queer paměť, nakonec vede k pozornějšímu náhledu na společnost nejen v logice „co si lidé přejí“, ale také v logice „kde druzí nejvíce trpí“. Není náhoda, že Kateřina Šedá argumentuje výhledem do budoucnosti a Společnost, která se vůči ní vymezuje, má v názvu slovo paměť. V symbolické rovině to můžeme vnímat nejen jako střet naivního optimismu s kritickým škarohlídstvím, ale také jako střet výhledu do budoucnosti s vědomím ran minulosti. Pro začátek vzájemného vztahu je důležité integrovat obojí, stejně jako pro pobyt ve veřejném prostoru. Pokud se Kateřina Šedá výběrem svého tématu skutečně dotkla hluboké rány v naší společnosti (což pestrost a intenzita reakcí naznačují), nepomůže jen lehce přezíravá víra v lehká řešení, stejně jako kritika, bezzubá svojí těžkopádnou nesdělností. Proti osamění nelze vést jen partyzánskou válku, neochotnou přijmout nedokonalosti našich spojenců.