Nedokonalé sny o dokonalosti

Podivínský spisovatel Xavier Forneret, jeden z tzv. malých romantiků a blíženec Aloysia Bertranda, napsal a za své peníze vydal mimo jiné knížky Bez názvu a Páry, ani verše, ani prózu, které údajně sepsal „černý muž s bílou tváří“. Dnes by se při něčem takovém dralo z hrdel: „Skandál!“

Ve Forneretových básních nalezneme „hřbitovní schránku na hřbitově“ a slyšíme zvon, který „o půlnoci odbíjí jinak než ostatní hodiny“. Když je čtu, v žilách mi místo krve teče med. Cítím, že nepoukazoval pouze na temnotu, ale na vyvržení. Asi by mi to nikdy nepřišlo na mysl, kdybych nyní — tak jako miliony dalších joudů — nečelil faktu, že skončila vláda bílého muže.

Forneret to s „černou tváří“ sice mohl myslet prostě tak, že v tváři zbělelé strachem se odráží temnota, nebo že prostě je běloch a má černé myšlenky. Tak či onak mi do úvahy o ubohosti posuzování umění podle přítomné škály barevnosti a o groteskních aspektech nyní již úspěšné, ne-li triumfující snahy krásu normalizovat (například v tezi Grace Jantzen, že Foucault trpěl genderovou slepotou) vběhl článek Jana Němce „Ti lidé nebyli cikáni“ z květnového Hosta. Týká se korektnosti vyjadřování, od Danta (který homosexuálům sliboval peklo) po Čapka (ten napsal o mulatkách „jaké tehdy měly malé a kulaté zadničky“).

Jakkoli jsou některé Němcovy návrhy chytré — „Čapek by si jistě nepřál, aby se v Povětroňovi mluvilo jako na srazu nácků,“ píše v souvislosti se změnou jazykového úzu a uvažuje nad jistými zásahy ve prospěch autorů, kteří by jinak byli in memoriam zataženi do politických debat, přičemž cítím navrhovanou filiaci negr-černoch-Afroameričan (nepochybuji o tom, že kdysi zaužívané slovo negr má dnes jiný význam, ale pochybuji o údernosti varianty nadávání do „prašivých a nemocných“ Afroameričanů) —, padám smíchy na zem, že někdo tak soudný jako on by se patrně přiklonil k cenzuře.

V mé oblíbené komedii s Eddiem Murphym říká černošský správce kina: „Teď mě tu prudili nějaký negři, ale už jsem, lásko, u tebe.“ V této věci předpokládám, že ztropil žert a že nešlo o to oslovit publikum blízké Ku-klux-klanu. Jako černoch si to ovšem může dovolit. Mohu napadnout svého soudruha a napsat o něm, že je jako básník pěkný manták, ale kdybych totéž napsal o nějakém z romských básníků, docela jistě by se našel někdo, kdo by mě osočil z rasismu.

Jan Němec na závěr svého eseje píše: „Čapek má vlastně pravdu: ani ty mulatky už nejsou, jaké bývaly — dnes se na ně díváme úplně jinak.“ Jak se na ně díváme?

Tolik mužů sní o mulatkách s kulatou prdelkou a bílých ženách ve vaně, tolik holek má na ploše Banderase a na plakátech Budaře. Lidé doopravdy nesní o čisté rase, jak tvrdí eugenici, Ultima Thule, W.A.S.P., rastafariáni a podobní. Lidé sní o kráse a dokonalosti — a díky tomu, že dokonalí sami nejsme, můžeme přijmout nedokonalou minulost jako utěšující, inspirativní fakt, nebo se opékat v paranoidní, od materie světa odpojené ulitě.

Veškeré naše osobní — řekněme to sprostě — tělesné preference, se však v okamžiku jejich realizace stanou jaksi věcí veřejnou. A proto vždycky bylo tolik strážců dobra, kteří rádi a důrazně poukázali, jaká preference je vhodná a jaká se opravdu nenosí. Dnes tito dobrodějové demonstrují své umění retrospektivně střečkovat a hledat možnosti, jak vyvolat rasovou antipatii, jak poukázat na chyby jiných: Shakespeare je v Kupci benátském antisemitský, Jules Verne je machista, Honza Krejcarová je... výčet je nekonečný a nikdy nebude úplný.

„[…] funkcí tvořivé literatury je pouze vyjadřovat a vykládat události a city tak, jak jsou, bez ohledu na to, k čemu směřují a co dokazují — zda jsou dobré nebo zlé, přitažlivé nebo odpudivé, povzbuzující či skličující, a že autor vždy působí jako pozorný a nezaujatý zapisovatel, a ne jako učitel, sympatizant nebo propagátor,“ napsal možná trochu fanfarónsky H. P. Lovecraft ve své studii Nadpřirozená hrůza v literatuře.

Literatura, respektive umění není rasistické, sexistické a modrooce fašounské. Jak může někdo, třeba i v maličkostech, uvažovat o cenzuře (jak o tom — nemohu si pomoci — delikátně mudruje Jan Němec ve svém článku)? Děsí mě to. V této věci snad není a nesmí být pochybností, umělec si může, ano i musí psát, co chce, i kdyby mu tlusté slušné krky dávaly přes tlamu.