Laboratoře rasismu

Alegorie protisystémového odboje

Podzemní železnice Colsona Whiteheada je situována do první poloviny 19. století, do doby ještě před americkou občanskou válkou, po níž došlo k legálnímu zrušení otroctví. Ústředním narativem je příběh mladé Afroameričanky Cory, která se, stejně jako její matka, narodila do otroctví na bavlníkové plantáži v jihoamerické Georgii. Společně s dalšími otroky je Cora součástí rozbíhajícího se kolosu divokého jihoamerického kapitalismu: protože po bavlně je stále větší poptávka (především z Evropy), dováží se na kontinent stále více Afričanů a zesiluje se tlak na jejich práceschopnost a efektivitu. Vztah mezi otrokem a otrokářem-kapitalistou není ničím jiným než vztahem mezi investorem a majetkem, u nějž se očekává návratnost investice. Pokud „majetek“ vykazuje závadovost, používají se nápravné prostředky (bití a jiné fyzické tresty), v případě potřeby dojde k exemplární popravě, která slouží k motivaci dalšího „inventáře“ k větší efektivitě. Otrok i otrokář dobře vědí, kde je jejich místo, a pokud ze své role nějak vybočí, doplatí na to jeden jako druhý – otrokář bankrotem, otrok životem. Role otroka a otrokáře je zde vylíčena sugestivně, dramaticky, ale zároveň velice funkčně – jak v otrokyni Coře, tak v jejím majiteli panu Randallovi je ztělesněn panující společenský řád. Tento řád určuje nejen pozice všech lidí ve společenské hierarchii, tj. bohatých a chudých, černých a bílých, žen a mužů atd., ale představuje především určitý způsob nezpochybnitelného vidění světa a kategorií, podle nichž se v něm lidé orientují. Základní kategorií přirozeného vidění světa, s níž Whitehead ve své knize pracuje, je nikoli překvapivě „černošství“, neboli souhrn vlastností, které odlišují ty, jež nejsou lidmi (protože jsou pouhým majetkem), od těch, na něž je přirozeně nahlíženo jako na lidi a jsou jim na základě tohoto lidství přiznána „přirozená“ práva. Cora jakožto typický nositel kategorie „černošství“ nemůže v lidech, kteří jsou součástí tohoto přirozeného řádu, vyvolávat soucit ani empatii – její černá kůže, nevytříbená mluva, nekulturní chování či „pohanské“ způsoby, to všechno funguje jako rozlišovací znaky, na jejichž základě je s ní takřka mechanicky nakládáno jako s pouhým majetkem, věcí, podčlověkem. Zápletka románu se začne poutavě odvíjet od chvíle, kdy se Cora, společně s dalším mladým otrokem Caesarem, rozhodne pro útěk. Hned od začátku se čtenář seznamuje s tajemnou „podzemní železnicí“, kterou autor nejdříve představuje jako síť utajených vlakových tunelů, jimiž se otroci na útěku mohou dostat z nebezpečných oblastí (reprezentovaných převážně jihem) do států, v nichž převládá abolicionistické smýšlení – tedy hnutí usilující o zrušení otroctví. Podzemní železniční stanice v této síti mají svoje „podzemní přednosty“ a další důvěrníky, kteří udržují její hladký provoz a pomáhají uprchlíkům na jejich cestě za svobodou. Není zcela jasné, kdo a kdy síť přesně zbudoval, a v postupných náznacích čtenář dokonce nabývá pochybností, kde přesně končí hranice mezi podzemní železnicí jako skutečnou fyzickou infrastrukturou a podzemní železnicí jako metaforou, která má evokovat charakter protisystémového hnutí. Jak už to u dobře napsané prózy bývá, toto pnutí v románu nikdy zcela nevymizí.   Rasismus jako lovecraftovský horor všedního dne Lovecraftova země Matta Ruffa (Baronet 2018) začíná rokem 1954, tedy v časech, kdy se ideál amerického snu má stát hnacím motorem poválečné ekonomiky založené na konzumu a individualismu. I když papírově se americký sen má stát univerzálně platným – a tudíž všeobecně férovým – měřítkem pro všechny občany USA, ve světě každodenních situací se nám stále vracejí situace analogické k těm z počátku 19. století. Byť na skutečné fyzické násilí nedochází tak často, násilí v měkčí podobě (násilí symbolické) pomáhá neustále udržovat kategorii „černošství“ jako něčeho, co si automaticky spojíme s podřadností, ošklivostí, cizotou atd. Velice přesvědčivým příkladem takového násilí je policejní šikana, jíž jsou hrdinové knihy neustále vystavováni: auto je zastaveno k rutinní kontrole, protože policista vidí za volantem sedět černocha; černoch udělá prudší pohyb rukou do přihrádky pro technický průkaz od vozidla a policista to vnímá jako ohrožení, protože v jeho perspektivě je každý černoch zároveň potenciálním nositelem zbraně a gangsterem... Analogické situace se pak odehrávají při žádání o práci, shánění bydlení, komunikaci s úřady atd. „Černošství“ se projevuje jako vrozená vada, které se nelze zbavit a která dělá život ve všech ohledech náročnější a hůře snesitelný. Vedle společenského rozměru je kniha zároveň zdařilou parafrází mysteriózních hororových příběhů lovecraftovského střihu. Hlavní hrdina Atticus – zde na nás pomrkává intertextuální odkaz na Attica Finche, ústřední postavu jednoho ze zakládajících antirasistických románů Jako zabít ptáčka – se na pozvání svého otce vydává do záhadného městečka Ardham v Nové Anglii, aby se vzápětí ocitl ve víru spiknutí tajného spolku, jehož členové disponují temnou magií a neštítí se ji použít pro dosažení svých neméně temných cílů. Kniha je členěná do kapitol-povídek, které jsou propojeny do jednoho příběhového celku, ale zároveň fungují jako samostatné epizody. Postupně se v nich setkáváme s fantastickými prvky jako strašidelný dům, duchové, meziplanetární cestování, mimozemské nestvůry nebo převtělování. Podobně jako v případě Podzemní železnice i zde se ryze fiktivní důmyslně propojuje s realistickým dobovým vyobrazením společnosti. Žánrové postupy neslouží pouze k pobavení čtenáře, ale umožňují svého druhu myšlenkové experimenty, které by bez nich nebyly možné.   Posouvání hranic čtenářské představivosti V roce 1959 vydal americký sociolog Charles Wright Mills dnes již legendární knihu Sociologická imaginace (česky SLON 2002). Sociologická imaginace je podle Millse schopnost propojovat ve svém myšlení perspektivu obecných lidských dějin a perspektivu konkrétní zkušenosti jednotlivého člověka. Typickým příkladem je přemýšlení o nezaměstnanosti: to, co se z perspektivy osobní zkušenosti může jevit jako osobní selhání (nejsem pro žádnou práci dost dobrý), se v širších souvislostech stává problémem, který jednotlivého člověka přesahuje (kvůli ekonomické krizi je obecně vysoká nezaměstnanost, mnoho lidí si proto nemůže najít práci). I když konkrétně sociologové jsou v tomto druhu myšlení školeni profesně, podle Millse jím disponují i novináři, umělci, vědci – a v neposlední řadě spisovatelé. Protože sociologická imaginace je především způsobem myšlení, román se pro její rozvíjení nabízí jako ideální myšlenkové hřiště či myšlenková laboratoř. Spisovatel může na tomto hřišti předkládat fiktivní postavy a příběhy a experimentováním s jejich vývojem, vztahy a vlastnostmi nachází nová, mnohdy překvapivá spojení, která tak či onak skrze umělecké výrazové prostředky (metafory, alegorie...) odrážejí stav reálného světa. To, co Mills popisuje jako vztah mezi osobními problémy a problémy společenskými, vnímáme u dobře napsaných románů jako příběh jednoho nebo několika konkrétních hrdinů a hrdinek, u nichž jsme nicméně přesvědčeni, že vypovídají o daleko širších souvislostech světa – že jejich osobní příběhy přesahují hranice jednotlivých osudů a stávají se něčím podstatným a obecnějším. Jak v případě Podzemní železnice, tak Lovecraftovy země se setkáváme právě s takovýmto způsobem myšlenkového experimentování. Podzemní železnice jako fantastická infrastruktura sloužící otrokům na útěku je zároveň velmi dobře představitelnou metaforou skutečného protiotrokářského disentu v Jižní Americe první poloviny 19. století. Pracně zbudovaný a obsluhovaný mechanismus železnice odkazuje k pracně budované „undergroundové“ síti lidí, kteří nabízejí prchajícím Afroameričanům zázemí a morální oporu. Tím, že autor popisuje železnici jako cestu fyzicky vytesanou do skály, umožňuje čtenáři představit si reálné protisystémové myšlenkové klima. To se sice nemohlo opřít o „tvrdou“ a hmatatelnou jistotu podzemní železnice, ale mnohaletá mravenčí práce jeho příznivců přinesla neméně „tvrdé“ a hmatatelné výsledky v osvobozeneckém hnutí. Lovecraftova země si oproti Podzemní železnici daleko více zakládá na neustálém a často velmi doslovném propojování fantastických a reálných prvků. Nejlepším příkladem takového propojení je kapitola, v níž se mladá Afroameričanka Ruby dostane k magickému lektvaru, který promění její tělo na tělo pohledné bělošky. I když se Ruby chová stejně jako kdykoli jindy, najednou má dojem, jako by se celý svět kolem ní převrátil vzhůru nohama. Lidé na ni v totožných situacích reagují úplně jiným, často zcela opačným způsobem, než je zvyklá. Policista jí místo nařčení z přestupku nabídne pomoc. V obchodě se na ni nedívají jako na potenciální zlodějku, ale jako na lukrativní zákaznici. U pracovního pohovoru se Ruby nestačí divit, jak všechno probíhá najednou hladce – zatímco jindy by zaměstnavatel hledal sebemenší záminku, proč ji nezaměstnat, v atraktivním bílém těle se její přijetí od začátku jeví jako samozřejmost. Matt Ruff nám tímto dává jedinečnou příležitost se skrze fikční, nerealistické prvky ve vyprávění velice intenzivně a zblízka seznámit s realitou rasové segregace. Protože se rasismus a xenofobie často projevují v jemném, málo nápadném předivu mezilidských vztahů, bývají běžně neviditelné nejen pro nezainteresované pozorovatele, ale i pro lidi, kteří se na něm svým jednáním přímo podílejí. Tím, že autor nechá černošku „zbělat“, probouzí k životu sociologickou imaginaci čtenáře, který je tak schopen si fiktivní prvky vztáhnout na zcela reálné situace ze svého života. Zda takový myšlenkový experiment povede například k hlubšímu zájmu o téma, prohloubení empatie nebo k přehodnocení morálních a etických postojů, to už zůstává na čtenáři a jeho ochotě na myšlenkové experimentování přistoupit.