Jak se měří odpornost?

David Foster Wallace vydal tři romány, tři sbírky povídek a několik esejů, přesto se řadí mezi možná nejdůležitější americké spisovatele posledních desetiletí. Proč? Autorem „pouhých“ tří románů je i Joyce – a Wallaceův Nekonečný žert (1996) má ve vztahu k postmoderní kultuře a literatuře podobné renomé jako Odysseus. Vysvětlit příčiny masivního ohlasu je nejspíš v obou případech stejně těžké, jisté však je, že Wallaceova osobitá kombinace populárních či aktuálních témat a zvláštní strukturace textu se specifickou citlivostí a snahou o vzdor „zevnitř“ vůči etablovaným postupům postmoderních umění se ke čtenářům dostala v příhodnou chvíli a dosáhla naprosto jedinečného ohlasu. Jak to, že vychází první prozaická kniha Davida Fostera Wallace v češtině až dnes? Centrem Wallaceova díla je nepochybně Nekonečný žert, a ten vyšel německy až v roce 2009, portugalsky 2012, španělsky 2014 a francouzsky 2015; nakladatelské domy, které by si v České republice mohly na podobný projekt troufnout, jsou nejspíš tak dva, a i to možná přeháním. Pokud jde o nynější vydání v Rubatu, zaslouží zdůraznit, že jde také o nakladatelství vysoce specifické, v němž Petr Januš a Jaroslav Tvrdoň vydávají právě a pouze to, co mít vydáno chtějí, a příliš se přitom neohlížejí na realitu. Okolnosti, za nichž se Wallace svého času stal kultovním autorem, lze těžko zopakovat v jiné zemi a jiné době.

David Foster Wallace v roce 2006, foto: Steve Rhodes

Wallace se proslavil hlavně jako prozaický experimentátor. Jak se Krátké rozhovory s odpornými muži překládaly? Rozhodně ne snadno, kniha střídá postupy od střídmé básnické prózy přes ostentativně obludnou syntax až po spleť mediálních narážek či futuristické slovníkové heslo. Především je ale do značné míry věrna svému názvu a nabízí důvěrné setkání s ne právě sympatickými jedinci. „Zápletkou“ knihy – nejde o soubor povídek, spíše o zvláštní koláž různě stylizovaných próz – pak je otázka, zda a do jaké míry nám jsou tito mluvčí skutečně odporní a vzdálení a co je v tomto vyměřování rozestupu vlastně v sázce. David Foster Wallace proslul i jako esejista. Proniká jeho esejistika a akademické vzdělání do povídek? Wallaceova esejistika vykazuje jistě s prozaickým dílem paralely, o ovlivnění by ale mělo smysl mluvit spíše opačným směrem, tedy od umělecké prózy k esejistice. Podtitul obsahující výraz „Essay“ obsahuje již Wallaceova filozofická dizertace o svobodné vůli, která byla publikovaná posmrtně, jedná se ale o exaktní analýzu problému z hlediska modální logiky. Jako slavný autor byl též angažován řadou významných amerických deníků a časopisů a vydal úvahové reportáže například o prezidentské kampani Johna McCaina v roce 2000, o útocích 11. září, o pornografickém průmyslu nebo o tenisovém turnaji US Open. Třetí výrazná skupina textů se pak věnuje vztahu lidského vědomí a postmoderní situace a podává vlastně reflexi autorovy existenciální poetiky. Nejslavnější je tu osmistránková stať o přehlížení samozřejmého nazvaná „Toto je voda“. O Wallaceovi se často mluví jako o diagnostikovi americké, potažmo západní společnosti a kultury. Co nám diagnostikoval? Hlavním předmětem Wallaceovy diagnózy je jednak ironie, jednak televize jakožto výsadní médium postmoderní kultury. Ironii a televizi je společné, že rozmazává hranici mezi skutečností a fikcí a nastoluje stav, z něhož zdánlivě není návratu. Wallaceova diagnostika je vlastně jen hledání způsobu, jak z tohoto daného stavu pokročit dál. Pro seznámení s Wallaceovým uvažováním a sebeprezentací mohu zvláště doporučit půlhodinový rozhovor s Charliem Rosem z roku 1997.