Oheň vytváří rovnost

Před tím, než se člověk do snímku režiséra Ramina Bahraniho zadívá, je třeba si říct jednu věc: dějově (ale nejen tak) je film jiný než kniha. Ale to byla už Truffautova verze – a to dokonce ještě víc. Vlastně je tato verze dějově docela konzervativní.

Problém je jiný – nový Fahrenheit není nijak výjimečný, je to jen velmi dobrý televizní film, který by mnohem lépe vynikl jako minisérie. V téměř stominutové – na dnešní dobu relativně podprůměrné – stopáži (což hravě překonává i každý druhý brakový horor pro náctileté) se najednou zdá, že se honí příliš mnoho zajíců.

Pravda, občas se chytře vyřeší problém, jak sdělit divákovi něco o pozadí světa, v němž se vše odehrává – například přednáška Montaga a jeho nadřízeného kapitána Beattyho před školáky, případně jejich instruktáž mužstva –, ale stejně tak často vedou zkratky k určité zmatečnosti. To když se pomocí montáže máme ponořit do prohlubujícího se vztahu Montaga a dívky na pomezí dvou světů Clarisse (v knize puberťačky, v první filmové verzi zcela vypuštěné) a zároveň hlouběji pochopit, jak moc je Beatty krutý bastard (který by se nakonec mnohem lépe vyjímal v nějakém brutálním thrilleru ve stylu Taxikáře). Ve výsledku je to půl napůl. Každý dobrý nápad a fígl je vynahrazený nějakým nepovedeným nebo klišovitým.

Papundekl z HBO

Je to vlastně určitý paradox – zatímco dříve byly televizní seriály vysmívány, nyní jako kdyby jejich úspěch provedl výmaz scenáristů schopných vytvořit komplexní příběh na ploše menší než dvě hodiny. Přitom základní rozestavení sil je zde velmi slibné, minimálně co se obsazení týče. Nastupující hvězda Michael B. Jordan si bohužel ve společných scénách moc nerozumí jak s Michaelem Shannonem aka Beattym, tak se Sofií Boutella aka Clarisse. Každá z těchto postav funguje nakonec mnohem lépe samostatně. Montag razící si agresivně cestu světem či jeho až raperská dikce při přednesu požárnických hlášek, hesel a manter jsou působiví (stejně jako plamenná verze trumpovského „Make America Great Again“). Clarisse zase působí při svých toulkách městem zranitelně a rozpolceně (aby se v ní náhle a nepravděpodobně probudily svědomí, láska a solidarita).

Samostatnou kapitolou je pak kapitán Beatty. Právě jeho vztah s Montagem je jedním z nejvíce fascinujících motivů knihy a těžko si představit výraznější herecký typ pro tuto roli (snad kromě Stephena Langa), než je Michael Shannon. Ten ale jede bohužel jen na půl plynu a nestřídá ani tak herecké polohy, jako spíš nevyužité výrazy a úšklebky z Muže z oceli (kde si střihl záporáka generála Zoda se svého druhu otcovským komplexem vůči Supermanovi) a z Tváře vody (kde si zahrál magora Stricklanda s otcovsky perverzním komplexem vůči hlavní hrdince). A opět – tahle průměrná recyklace vynikne právě v interakci s dalšími postavami; pokud je na scéně jen Shannon, dokážeme pochopit, že Beatty má své démony, že není jednorozměrnou postavou.

Podobně nevyužitý a rozpolcený je nakonec i celý fikční svět. Komunikační systém Yuxie, Devítka, kapky omezující paměť (a na ni navazující svědomí), to vše je jen načrtnuto, ale nijak rozvinuto. A občas to věrohodnosti snímku dokonce podráží nohy. Pokud je požárnický výjezd na jedné straně pojat doslova jako reality show a je dokonale pokrytý, je minimálně podezřelé, že v jedné scéně hrdina prostě zdrhne za roh baráku a úplně se ztratí – bez ohledu na drony, všudypřítomné kamery a desítky kolegů-požárníků kolem.

Celý časoprostor filmu je podivně vyprázdněný. Jako kdyby nikdy neexistovalo nic jiného, než co vidíme v mantinelech jediné scény. Je to divadelní pojetí, kdy nevěříme, že někde mimo záběr kamery může probíhat děj, život, cokoli. A navíc je to svět vyloženě laciný v provedení. Jediný futuristický výstřelek je uniforma požárníků, jinak se musíme smířit s genericky nudnými neony na deset způsobů.

Dystopie druhé cenové

Vnímání snímku bude navíc jistě silně formulovat kulturní zázemí diváků – viz mimo Ameriku takřka nepostřehnutelné odkazy na Fredericka Douglasse (otroka, pro kterého bylo tajné osvojení si schopnosti číst aktem osobní vzpoury). V tu chvíli je pro některé komentátory zajímavější i obsazení a původ jednotlivých zúčastněných (režisér má íránské předky, Boutella je Alžířanka atd.).

Samozřejmě že úvahy o tom, co nás činí šťastnými a jak se dokáže člověk postavit člověku, protože je „zmatený“, svedený na scestí rozdílnými odpověďmi na jedinou otázku, skutečností, že někdy jsou dvě a dvě pět, ne čtyři, jsou zajímavé samy o sobě. Ale jak je jasné z výše uvedeného – bohužel se jedná o prvky, které fungují spíše samostatně, ne v součinnosti s dalšími. Vlastně jediným motivem, který se podařilo tvůrčímu ansámblu rozvinout, je fascinace ohněm, jeho adorace nejen coby dobrého sluhy, ale i jakési ultimativní zkoušky charakteru.

V HBO předloze ostudu rozhodně neudělali, je evidentní, že chtěli a měli hodně co říct. Ovšem nedokázali najít tu správnou míru a dostat to nejlepší nejen z herců, ale i autora hudby, který se evidentně rozjel jen při titulcích a jinak se držel hesla „hlavně se neangažovat, jeden motiv je pro televizi dost“. Výsledkem je adaptace, která připomene slavnou předlohu a naznačí, co všechno může tato kniha a její příběh sdělit i nám. Rozhodně se ale nejedná o nový kult či snímek definující současnou podobu dystopií.