Dospěla generace žen, kterým nestačí sedět v koutě

Jak projekt vznikl? A proč má v názvu zrovna žárovku? K nápadu mě přivedly děti přátel a blízkých. Kromě klasických otázek „Může být žena pilot nebo prezident?“, „Může řídit lokomotivu a operovat?“ je na výletech i procházkách zajímalo, proč nejsou na většině soch a pomníků žádné „paní“. Došlo mi, jak veřejný prostor může utvářet náš pohled na to, koho vnímáme jako významnou osobnost, a že konkrétních žen je v něm nejen z historických důvodů žalostně málo. Základem projektu I žárovka má sochu je fotografická mapa soch a bust v Brně a jeho název vyplynul z debaty o tom, kdo a co všechno má svůj pomník – v Brně je to i sirka, liška, žába, ptactvo nebo právě žárovka – tedy „Pocta T. A. Edisonovi“. Její autor Tomáš Medek ostatně celou iniciativu podpořil. Podle jakého klíče jste vybíraly jedenáct kandidátek pro novou sochu v Brně? Spolu s programovou ředitelkou festivalu Meeting Brno Kateřinou Tučkovou a literární kritičkou Evou Klíčovou jsme chtěly upozornit na významné ženy z české historie, které nějak přispěly k rozvoji Brna nebo jsou s tímto městem spojeny jinak a které by mohly být inspirativním vzorem pro jiné – nejen ženy. Výběr zahrnuje osobnosti z oblasti umění, vzdělávání, lidských práv či boje proti totalitním režimům a dospět k němu bylo těžší, než jsme původně čekaly. Od lidí také stále přicházejí návrhy na další, jiná jména.

Socha Marie Kudeříkové v Brně, foto: Sylva Ficová

Říkají vybrané osobnosti něco dnešním Brňanům, potažmo Čechům? Historik Jiří Rak v Českém rozhlase poukázal například na to, že takovou Elišku Rejčku málokdo zná… Stejně tak bychom se mohli ptát, co dnešním Brňanům říkají osobnosti, které už ve veřejném prostoru jsou – jaký smysl mělo vztyčení druhé sochy Jošta na Moravském náměstí? Kdo při procházení městem přemýšlí o významu těch desítek a desítek soch a bust – politika z přelomu 16. a 17. století, sbormistra nebo rektora VUT z 30. let? Smyslem iniciativy I žárovka má sochu není ani tak dosáhnout vztyčení „sošné“ ženy, jako spíš podnítit diskusi a upozornit na to, jak nás veřejný prostor, zaplněný převážně muži, může nenápadně a podprahově ovlivňovat a že významných žen v české historii opravdu není tak málo, jak si myslíme. S panem Rakem ovšem souhlasím v tom, že pokud skutečně dojde na konkrétní sochy či busty, má smysl připomenout osobnosti, které jsou nám dobově bližší a které něco dokázaly svým dílem, statečností nebo pomocí bližním. V Londýně nedávno vztyčili sochu sufražetky Millicent Fawcetttové, čemuž The Guardian zatleskal, ale zároveň řekl „stop — ve veřejném prostoru je až příliš mnoho soch“. Poselství nové sochy se prý ztrácí ve starém kontextu. Neplatí to i pro český prostor, zvlášť historických center? Ano, možná je ve veřejném prostoru příliš mnoho soch – i když je zvláštní, že i v Guardianu se nad touto skutečností pozastavili, až když se vztyčil pomník jedné konkrétní ženě. Těžko říct, jestli si tuto otázku položí i Brno, kde se od roku 2009 koná bienále Sochy v ulicích – a kde některé realizace, třeba už zmíněná žárovka, v ulicích zůstávají natrvalo. Ostatně, už teď se mluví o přenesení sochy Josefa II. do centra města a postavení sochy kontroverznímu architektovi Adolfu Loosovi nebo páterovi Martinu Středovi, proč tedy nepřipomenout i významné ženy? Bude iniciativa někam dál pokračovat? Třeba do dalších měst nebo sfér veřejného prostoru? Jak jsem už řekla, naším cílem bylo především popsat situaci a podnítit diskusi. Zájem a reakce lidí na samotnou myšlenku sochy nebo busty ženy mě, přiznám se, překvapil – na organizaci dalších akcí nebo uměleckých realizací ovšem nemáme kapacitu. Mě osobně potěší, pokud se projektem inspirují jiní a pokud si obecně začneme víc všímat veřejného prostoru a zajímat se o historii i z jiného – můžu říct ženského? – pohledu. Pokud skutečně vznikne i nějaká socha, nejlépe nějaká moderní a provokativní, jen dobře a jen houšť.

Sylva Ficová, foto: archiv Sylvy Ficové

Socha se hledá v rámci akce Meeting Brno ženám. Proč se festival letos zaměřuje i na feministickou tematiku? Celý letošní festival Meeting Brno má podtitul „re:vize“ a reflektuje sto let od vzniku Československé republiky. V rámci programu „Meeting Brno ženám“ se chceme prostřednictvím debat, promítání i výstav zamyslet nad tím, jak by taková „revize“ dopadla, pokud jde o postavení a práva žen – sto let totiž uplynulo i od ustavení jejich volebního práva. Budeme se ptát, kam se vývoj za tu dobu posunul a proč se některé z ideálů a nadějí dodnes naplnily jen částečně. Kromě festivalu zaměřeného na širokou veřejnost hýbe mediálním prostorem #MeToo, ve školách se organizují workshopy o rovnosti pohlaví, začal vysílat program bulvárního Blesku Branky, Body, Kokoti... zažívá česká společnost feministické probouzení? Nebo je to stále téma „kavárny“? Kamarádka z USA mi nedávno řekla, že jediná věc, kterou po zvolení Donalda Trumpa prezidentem vidí jako pozitivní, je množství ženských organizací a iniciativ, které v zemi nově vznikly nebo se probudily k životu. Možná že podobnou reakci na současný politický vývoj a náladu ve společnosti zažíváme i ve střední Evropě – v Polsku, na Slovensku i u nás. Dospěla totiž generace mladých žen, kterým nestačí sedávat v koutě, ale chtějí být aktivní, mít své slovo a budovat občanskou společnost – a dospěli muži, kteří umí ženám naslouchat a mají zájem o skutečné partnerství. Nedávno vznikla mladá feministická organizace Čtvrtá vlna, v Brně je aktivní „něžná“ guerilla Užaslé, objevují se „dámské salóny“, vyrostla nová generace dokumentaristek, které se věnují problémům žen různých generací, vycházejí knihy jako Ženy v disentu nebo Ženy 60+… takže ano, možná se přinejmenším část české společnosti probouzí.