Druhá strana ticha

V Ecully, ve středu ráno, se neděje nic. Šedivé nebe visí nízko nad zemí, clona sražené páry a smogu izoluje město od světla a drží ho v sevření mrazu.

Irena odvezla děti do školy a vrátila se do tichého domu. Uklidila nádobí od snídaně, zametla a ustlala postele. Mohla by jít do tělocvičny. Mohla by zavolat Desirée nebo Candice anebo Mireille. Nebo jít nakoupit.

Od návratu domů snad po desáté zapíná obrazovku telefonu. Ani zpráva, ani email, nepočítá-li nabídky z Gapu, Banana Republic, od francouzských drah, různých leteckých společností a dalších obchodníků, kterým v různých okamžicích svého života svěřila svoji adresu. Nic, co by ji potěšilo, co by narušilo jednotvárný sled úkonů, které ji čekají. Sahá po mobilním telefonu stejně dychtivě, jako dřív vybíhaly ženy na práh a vyhlížely pošťáka.

Mohla by zapnout televizi.

Mohla by zavolat rodičům do Prahy.

Nebo jít nakoupit.

Obývací pokoj je tmavý, roleta stažená.

Vysoká, štíhlá žena s platinově blond vlasy sedí v obývacím pokoji a vrůstá do ticha domu, ztrácí se v tmavomodrém polstrování pohovky.

Musí existovat spousta řešení. A alespoň jedno šťastné.

Proč je tak unavená? Proč se jí chce stále plakat?

Irena vstane, vyjde po schodišti do prvního patra a zamíří do ložnice.

Na dně skříně, v krabici, do které si ukládá v létě zimní a v zimě letní šaty, má schovanou krabičku s cigaretami.

Koupila si ji v létě v Praze, ještě je napůl plná.

Sejde dolů, oblékne si bundu a šálu a vyjde do zahrady.

Když dokouří, típne bílý nedopalek o zem a pečlivě ho zabalí do kapesníku. Odnese ho rovnou do popelnice. Matt se domnívá, že Irena nechala kouření už před mnoha lety.

Uplynulo dalších deset minut. Až si vyčistí zuby a umyje ruce, bude dalších pět minut pryč. A pak už jí zbývají jen čtyři hodiny, přesně čtyři hodiny a dvacet minut, než půjde pro děti do školy.

Kdo má takové štěstí? Čtyři hodiny a dvacet minut, kdy může jít, kam si zamane, anebo zůstat ve vytopeném, krásném domě. Lednice je plná jídla, konto plné peněz.

Irena zírá do prázdna. Mezi prázdnotou a jí nestojí nic, ani nutná denní práce, ani prašná cesta, ani rozbouřené moře nebo ostnatý drát.

Mohla by jet do města nakupovat. Mohla by zavolat kadeřnici a zeptat se, jestli nemá náhodou volno. Mohla by si najít milence. Ale k tomu je zapotřebí touhy a její tělo je jako mrtvé.

Ožívá jen někdy ve snu.

Například včera v noci se jí zdálo, že má na těle lehounkou zelenou tuniku a bílé střevíce na vysokém podpatku. Vracela se po dlouhém večírku s přáteli do hotelového pokoje ve starém oprýskaném paláci, snad někde v Havaně. Chodby hotelu byly otevřené do ulice a na pláž. Lidé smažili jídlo na ohni a přívětivě na ni volali. Sundala si boty a šla bosa po bílých kamenech a písku. Vycházející slunce ji hřálo do zad. Její tělo bylo volné, osvobozené tancem a únavou.

Čas je písek, který nenápadně, zrnko po zrnku, ohlazuje rysy bytostí, kterými jsme byli. Ale ve spící mysli se všechno vrací, počitky nasbírané myriádou našich minulých já.

Kdyby se Irena zamyslela nad tím, kdy ten uvolněný pocit z včerejšího snu už zažila, vybavila by se jí jedna ranní cesta přes Pražský hrad. Vracela se tehdy po protančené noci v některém dávno zaniklém pražském nočním klubu, mohlo jí být tak dvacet let. Ještě bydlela u rodičů. Bylo léto. Úsvit ji zastihl na Loretánském náměstí, u kamenných barokních andělů, kterých si tehdy možná poprvé všimla. Tlačily ji boty, zula je a šla dál po dlažbě bosa. Vycházející slunce ji hřálo do zad. Všechno bylo poprvé, čerstvé a neomezené. Otevřený prostor jejího života.

Nakonec se rozhodne přece jen zavolat rodičům do Prahy. Ještě jim neřekla o stěhování do Singapuru a ani dnes se určitě neodváží.

Přístroj zvedne matka. Je ráda, že Irena volá, už jí chtěla sama zavolat. Otci se nedaří dobře. Jsou sami. Stýská se jim po Oliverovi a Zoe. Cestovat nemohou. A otec se tolik rozčílil kvůli těm teroristům, až se mu udělalo špatně.

Jakým teroristům?

Ona nic neví? Jsou toho plné zprávy. V Paříži, přece. A co v L.? Děje se něco?

„Zapni si televizi,“ říká matka. „Hlavně na sebe dávejte pozor.“

Islámské extremisty ještě nemají, je možné, že zaútočí znovu. Jejich stopy končí na výjezdu z Paříže. Po celé Francii je vyhlášen stav pohotovosti.

Na jednom z televizních kanálů narychlo zřídili studio, ve kterém dávají dohromady všechny informace v reálném čase. Mezi tím, co se scházejí jednotlivé kousky údajů, telefonují různým osobnostem, aby se vyjádřily.

„Nacházíme se na konci cyklu,“ říká známý filosof. „Humanitní idea pokroku je pouze iluzí, inspirovanou novodobou vědou a křesťanským pojetím spásy. Civilizace není nic stabilního. Lidské zvíře se nepohybuje po vývojové lince kupředu, ale po spirále. Domnívám se, že v cyklu, který právě probíhá, jsme už dosáhli nejvyššího bodu, a začínáme klesat zpět, do chaosu a barbarství.“

Irena nebyla svědkem válečných rozvalin. Její rodiče ano, ale nepřímo, jako děti, které pociťují strach, ale nemyslí ještě na to, co budou zítra jíst a kde složí hlavu. Přes prarodiče se válka přehnala přímo, tělo na tělo. Obluda, moloch, smrtka překračující pohoří, v jedné ruce kosu, v druhé lidskou hlavu, kde ten obraz jenom viděla? Trčící kůly a kosti, zem v rozvalinách, sežehlá pod klopýtajícíma nohama lidí bez domova.

Na světě je dnes nejvíce lidí bez domova od konce druhé světové války.

Lidé opouštějí ruiny vesnic a měst, šlapou prachem a za ruce vedou malé děti. Vydávají se v chatrných člunech na moře, lezou přes ostnaté dráty, do bezpečí, které je také jen relativní, ale stále nesrovnatelně bezpečnější než to, před čím utíkají.

V pátek už všechny teroristy mají, ale ne živé. Matt a Irena pozvali Paula se Susan na večeři.

„Kdyby se museli sami uživit, neměli by na nic takového čas,“ rozčiluje se Matt. „Radikalizace mládeže v Evropě je důsledkem nerozumně štědrého systému podpor. Státy trestají vysokými daněmi lidi, kteří poctivě pracují, a odměňují naopak ty, kteří nedělají nic, což se musí obrátit proti nim. Být na sociální podpoře je ponižující a jediným výsledkem takového snadného života je to, že jedinec začne nenávidět ruku, která ho živí. Aby nemusel být nikomu vděčný, namlouvá si, že má na pomoc právo, a nejen to, má právo na mnohem víc, vlastně ho stále někdo šidí. Polámané autobusové zastávky, auta podpalovaná jen tak ze sportu. To jsou projevy té nenávisti. Od toho je ke střílení po lidech jen malý krok.“

Paul se domnívá, že otázka sociální pomoci je složitější. Je také třeba vzít v úvahu převládající rasismus, úpadek škol, nemožnost mladých lidí uplatnit se na trhu práce.

Susan souhlasí s Mattem. „Pokud se mladí lidé nemohou uplatnit, je třeba trh práce změnit. Přizpůsobit jejich potřebám. Ve Francii se toto neděje.“

„Copak můžou něco změnit? Vláda má svázané ruce. Jakmile na něco sáhnou, začne se stávkovat.“

„Nechat stát zbankrotovat a začít znovu, to je jediné řešení,“ řekne Matt. „Řízení státu se od řízení firmy přece zas tolik neliší.“

Jedí krevety a pijí suché bílé víno.

Vychází v nakladatelství Milan Hodek.