Radikalita lásky

Každý pokus mluvit nebo vůbec psát o lásce je nevyhnutelně spojen s nemalými obtížemi, s úzkostí: slova jsou totiž vždy nedostačující. Nicméně navzdory tomu, že naše pokusy připomínají skok do neznáma, bychom se měli o debatu o lásce pokusit, a to se všemi riziky, která v sobě zahrnuje. Měli bychom to zkoušet znovu a znovu, i když zase neuspějeme, neboť příště bude neúspěch menší. Na tuto knihu je nutno pohlížet se zřetelem na následující: milostný diskurz se stále potýká s extrémním osamocením, tak jako před čtyřiceti lety, kdy Roland Barthes ve svých Fragmentech milostného diskurzu s tímto krédem přišel.

Nemělo by nás tolik překvapovat, že v hypersexualizovaném vesmíru západní civilizace láska chybí, ale je do očí bijící, že nemá žádné reálné místo (má vůbec místo láska jako taková, nebo je sama o sobě nelokalizovatelná?) nebo nehraje zásadní roli v nedávných společensko-politických převratech po celém světě, od káhirského Tahriru po istanbulský Taksim, od parku Zuccotti po náměstí Puerta del Sol, od Hongkongu po Sarajevo. Láska překvapivě schází. Skrývá se při okrajích, šeptá se ve stanech, je prováděna v temných koutech ulic. Polibky na taksimském náměstí a milostné aférky v parku Zuccotti samozřejmě probíhají, ale láska není otázkou vážných debat. Tato kniha – ačkoliv si se smutkem v duši uvědomuji, že jde jen o malý krůček v rámci dlouhé cesty, která před námi leží, že je to možná jen malá předehra – musí být nazírána jako riskantní příspěvek do této scházející debaty.

Tento pokus směřovat k možnému významu radikality lásky nechápe lásku ve vulgárně materialistickém smyslu jako, řekněme, hippie explozi nebo „sexuální revoluci“ osmašedesátého, která byla ve finále bohužel redukována na komodifikovanou touhu, nebo postmoderní liberálnost, kde „vše je možné“, zachází nebo se alespoň snaží dosáhnout mnohem dál jako loď vyplouvající z přístavu následujícího předpokladu: nestačí jen být ve své touze upřímný a být připraven následovat ji až na samotný konec – Lacanovo slavné dictum ne pas céder sur son desir („nevzdávej se své touhy“); je zapotřebí ji stále znovu vynalézat. Rimbaudovo slavné krédo „láska musí být znovuvynalezena“ je tou nejlepší rekapitulací této revoluční povinnosti.

Nádherně je toto zachyceno v jednom z nejhezčích příkladů boje proti zvyku, který byl kdy sveden, v Kierkegaardových Skutcích lásky:

Ať ti střelba ze tří set kanónů třikrát denně připomene odpor proti zvyku! Vydržuj si ji jako jeden mocný východní císař otroka, který by ti to denně připomínal, měj jich na sto, měj přítele, který tě upomene pokaždé, když se s tebou setká, měj ženu, jež tě v lásce upomene každé ráno i večer – ale dej si pozor, aby se ti i to nestalo zvykem! Můžeš si totiž zvyknout na kanonádu ze sta kanónů a budeš sedět u stolu a slyšet každou maličkost o mnoho zřetelněji než hřmění ze stovky kanónů, na jejichž rámus sis zvykl. A můžeš si zvyknout i na to, že tě bude každodenně stovka otroků upozorňovat, takže je už vůbec neuslyšíš, protože ti zvyk přizpůsobil ucho a ono slyší i neslyší.

Nejhorší věc, která se může lásce přihodit, je zvyk. Láska je – pokud je to skutečně láska – formou věčné dynamiky a stálosti zároveň. Je to napětí nebo lépe – druh dialektiky: mezi dynamikou (to neustálé znovuvynalézání) a stálostí (až po onu fatální a neočekávanou díru ve světě). To samé platí pro revoluci. Ve chvíli, kdy revoluce přestane znovu vynalézat nejen společenské a mezilidské vztahy, ale přestane také znovu vynalézat, „re-inventovat“, své vlastní předpoklady, obvykle skončíme v re-akci, v regresi.

Skutečně revoluční moment je jako láska; je to díra ve světě, v běžném chodu věcí, v prachu, který vše pokrývá, aby zabránil čemukoli novému. Je to moment, kdy vzduch zhoustne a zároveň jsme schopni dýchat volněji než kdy dříve. Ale vzpomeňme si na Kierkegaarda: když si zvykneme na hřmění ze stovky kanónů do takové míry, že můžeme sedět u stolu nevšímajíce, víme, že revoluce je v sázce a moment kontra-revoluce číhá v onom hřmění. V ten moment, kdy si na hřmění ze stovky kanónů zvykneme, pravdivost události zmizí. Z tohoto důvodu všechny povrchní klasifikace („arabské jaro“, „hnutí Occupy“, „nová levice“ atd.), které se vyvinuly z neustálé lidské potřeby odcizovat věci pomocí definic, nebezpečným způsobem, uvádějí v omyl původní událost a stávají se nepravdivými vzhledem k ní nebo k touze (ne z minulosti, ale z budoucnosti).

Srećko Horvat, foto: Petar Marković

Neexistuje nic jako arabské jaro. Neexistuje nic jako hnutí Occupy. Ano, pro všechny platí vlastní charakteristiky (od samotné formy organizace až po většinu jejích cílů) a my jsme momentálně svědky specifické politické sekvence, která může přinést obrovské změny (nebo skončit totálním fiaskem), ale identifikovat je, zredukovat je na nejmenší společný jmenovatel s sebou vždy nese nebezpečí pádu do pasti zjednodušení: definovat znamená limitovat, limitovat definicí. Samozřejmě jsou všechny tyto události v hlubším významu propojeny, ale každá z nich, nakolik je součástí společné sekvence nebo vzorce, s sebou přináší i něco nového.

Abychom to nové skutečně zachytili, nemůžeme říci, že Syntagma nebo Puerta del Sol jsou něčím totožným. Jak už bylo řečeno, existuje zde vzorec. Jsou zde samozřejmě velmi specifické historické kontexty (od převratů v roce 2011 po nové levicové strany jako Syriza nebo Podemos), za kterých takovéto revoluční potenciály vznikají. Ale to, co je spojuje více než cokoli jiného, nemůže býti redukováno na pouhá fakta. Co nemůže býti redukováno, je tento pocit přítomnosti mimo klasifikaci nebo definice; přítomnost ponoření; pocit, že jsme naprosto osamoceni, ale ne opuštěni, že jsme osamělejší a ojedinělejší než kdy dříve, ale zároveň také více než kdy dříve jsme propojeni s davem. A tento pocit může být popsán jako láska. Revoluce je láska, pokud svého jména chce být hodna.

Jen si vezměte onen zázrak, který se stal na tahrirském náměstí, když křesťané vsadili své vlastní životy všanc, aby ochránili modlící se muslimy uprostřed násilných střetů protestujících a Mubarakových podporovatelů. Vytvořili „lidský řetěz“ okolo modlících se, aby je ubránili. Toto bylo – a stále je – jedním z nejpozoruhodnějších výjevů takzvaného „arabského jara“; ten moment spojení, kuráže a… disciplíny. Nebylo něco takového v očích režimu šíleností? Ale zároveň, není uprostřed celé téhle šílenosti čisté racionálno? Nebo jak by Hegel řekl v kontextu Napoleona, nebyl to ten „světový duch na koňském hřbetu“, ten Godot, na kterého jsme čekali v nejtemnějších časech?

Něco podobného se stalo během íránské revoluce. Když Chomejní v březnu 1979 nařídil ženám nosit čádor, stovky feministek se začaly shromažďovat na dvoře teheránské univerzity a během následujících pěti dnů demonstrací proti závoji protestovaly desítky tisíc. Potom se událo něco, co připomíná právě Tahrir: ženy byly obklopeny nově zformovanou Stranou boží (Hizballáh) a, aby je ochránili, muži – přátelé, milenci, bratři – kolem nich vytvořili kruh.

Toto je znamení lásky. A znovu je to právě Kierkegaard, který nám poskytuje nejlepší možné vysvětlení této události: člověk musí v lásku věřit, jinak si nikdy nebude vědom toho, že existuje. A to samé platí pro revoluci. Ale proč znamení? Protože stále ještě nejde o lásku. Jde o solidaritu. Každý akt solidarity obsahuje lásku, jde o druh lásky, ale láska nemůže být redukována na solidaritu. Vezměme si charitu jako protiklad k solidaritě. Obvykle zahrnuje jistý odstup: kdybyste například prošli kolem žebráka a dali mu minci nebo chléb, stále nejde o solidaritu. Dokonce i kdybyste zorganizovali obrovskou charitativní kampaň, zřídili účet pro příspěvky atd., stále se nejedná o solidaritu. Solidarita je něčím mnohem větším než jen lítostí. Většinou, když chlácholíte své svědomí (finančními příspěvky na hladovějící děti v Africe po vzoru Starbucks), můžete ve svém každodenním životě pokračovat, jako by se vlastně nic nestalo. Jakmile nicméně jednou solidaritu vymezíte, nemůžete se od charity nebo soucitu distancovat: dokonce kdybyste dali peníze každému žebrákovi, nemohli byste už ve vašem každodenním životě pokračovat, jako by se nic nestalo. Proč? Protože toho žebráka pustíte do svého života; žijete s ním ne jako s něčím, co se vás netýká (jako v dnešní době žijeme s imigranty nebo uprchlíky), ale je součástí, nebo dokonce předpokladem pro vaše samotné jednání: nemůže být nikdy plně přijat, protože nespravedlnost ve skutcích lásky nemůže být přijata. Proto solidarita sama o sobě lásku zahrnuje. V tomto ohledu je vytváření ochranných lidských řetězů kolem muslimů, židů nebo žen krásným příkladem solidarity, ale abychom se dostali k lásce, museli bychom ještě o krok popojít. Milovat by znamenalo udělat něco bez ohledu na konkrétní událost nebo úroveň uvědomělosti. To by byla skutečná situace: kdyby láska byla vyprovokována nejen mimořádnými dírami ve světě, ale nacházela by se v každé zdánlivě nudné denní aktivitě, i v těch opakovaných nebo znovu vynalezených.

Překlad Jaroslav Michl a Magdaléna Hajdučková

Vychází v nakladatelství Broken Books.