Kdo by potřeboval nějakou Nobelovku…

Nejsou literární ceny anachronickým pozůstatkem kulturního elitářství? Protože proč by o tom, co je výjimečné, měla rozhodovat úzká skupinka byť odborníků, nikoli široké vrstvy čtenářské? Nejsou literární ceny vpravdě nepochopením esence literatury, která se nedá vtěsnat do kategorií soutěže a pokroku? Sílu a smysluplnost literárnosti přece nejde exaktně měřit. Nejsou globální literární ceny nesmyslné? Řešené problémy i způsoby čtení lidí kulturně, sociálně, geograficky jinak situovaných jsou přece tak nesouměřitelné…   Proti literárnímu populismu Že by literární ceny měly být výsledkem hodnocení čtenářů, nikoli kritiků, jak navrhují někteří komentátoři, se zdá být trochu literárním populismem. Byť by se i kritici kamarádíčkovali se spisovateli (což je vzhledem k tomu, že pole jejich působnosti se u globálních cen překrývají zřejmě minimálně, zanedbatelné) a dosud by si ubránili svůj expertní status (to je v Česku skoro humorný předpoklad), nepredisponuje je jejich profese k tomu, aby měli důkladnější povědomí o literatuře? Asi celkem dost čtou a v průběhu toho si i bezděčně cizelují kritéria hodnocení a skrze další a další knihy si je revidují nebo upevňují. Krom toho, posuzujeme-li, kdo může mluvit do formování ne-li kánonu, minimálně pak současné dominantní představy o literatuře, postavení literárních kritiků a čtenářů celkem vyrovnané je. První se vyslovují prostřednictvím ocenění (případně novin a časopisů), druzí prostřednictvím statistik prodejnosti knih, případně blogů, sociálních sítí a hlavně vlivných databází typu Goodreads či v Česku ČBDB. Nenaznačuji, že kritik posuzuje kvalitativně, čtenář kvantitativně, z čehož by bylo jasné, koho považovat za povolanějšího. Opentlenost knihy literární cenou a její oštítkování jako bestselleru jsou podobné v tom, že mimo svědectví o mimořádné kvalitě, které oboje signalizuje, má rovněž oboje v literárním systému funkci tzv. recognition triggeru, jakéhosi poutače pozornosti a majáku uprostřed mediálního oceánu. A překvapivě to není výhradně ani především marketérská finta.   Literatura a ekonomie pozornosti S hromadícími se závějemi informací (včetně knih) se zvyšuje i pravděpodobnost, že ne všechno stihneme přečíst. Je pak diskutabilní, zda je rozhodnutí částečně delegovat zodpovědnost za výběr podnětných knih maskovaným návratem k překonanému snobismu, nebo aktuálně smysluplnou strategií čtenářského přežití. Mohlo by být užitečné přetočit perspektivu, že literární ceny negarantují výběr nejlepšího z nejlepších, ale nabízejí promyšlenou a prodiskutovanou volbu textu nějak svébytného, poutavého, nezapomenutelného – respektive v případě Nobelovy ceny volbu spisovatele, který takové texty píše. Potenciální zisky jsou následující: zpřístupníme si myšlenku, že literární ceny (i bestsellery) mohou velmi dobře vypovídat o tom, co je pro společnost palčivé nebo radostné. Snížíme svá neadekvátní očekávání literárních divů a zvýšíme svou literární i sociální citlivost. Zároveň tak minimálně z oblasti literatury vymeteme současností milované principy soutěže a pokroku. Připustíme, že přečíst vše nelze, neupadneme však do deprese ani nihilismu, že literární ceny prostě nemá cenu udělovat. A co tedy globální literární ceny? I tady se vrší námitky, že jsou a priori a z definice irelevantní, protože jsou buď sluníčkářsky dezorientované (soustředí se na různé etnické, národní, genderové atd. menšiny) nebo kolonizačně matoucí (všechny literatury světa stejně nemohou poznat a chtít mezi nimi rozsuzovat je proto od začátku podvodné). Ale ty nás vzhledem k vyrovnání se s tím, že nebýt schopen vybrat nejlepší z nejlepších není prohra, znovu nemusejí vést ke skepsi. Globální literární ceny podtrhují propojenost světa. Jestli ne, pak je to prostor pro kritiku, ideálně však konstruktivní, ne defétistickou. Nobelova cena za literaturu nebyla udělena v letech 1914, 1918, 1935, 1940–1943. V návaznosti na úvahy o vztahu literatury a společnosti, není vlastně letošní odložení Nobelovy ceny za literaturu taky v něčem výmluvné?