Lidé mění šat, nikoli povahu

Jo Nesbø se v rámci projektu Hogarth Shakespeare pokusil o noirovou verzi slavné a notně krvavé tragédie, na jejímž půdorysu vystavěl například Terry Pratchett jeden z nejvtipnějších dílů své Zeměplochy — Soudné sestry. A nutno říct, že právě vtip nejnovějšímu Macbethovi chybí, naopak se bere až trapně vážně a v rámci autorova díla se rozhodně neřadí k tomu nejlepšímu.

Pravda, Nesbø si občas zajímavě pohraje s některými původními motivy (tři čarodějky, věštba), je velmi sugestivní (aniž však přichází s něčím novým) ve svých oblíbených disciplínách — tedy v popisech stavů, v nichž jeho postavy propadají nejrůznějším formám závislosti a šílenství. Bohužel neváhá hru citovat i doslova, občas za cenu toho, že to stylisticky vůbec nezapadá do románových reálií a celek působí… bohužel v negativním slova smyslu divadelně. A bude hůř.

Zásadní zvraty a rozhodnutí totiž nejsou v jeho podání motivovány logikou charakterů, jak se s nimi na začátku seznámíme, ale prostě tím, že k nim došlo v předloze, v jejímž duchu je také třeba docílit rozřešení. Nejlépe je to vidět na samém Macbethovi, u něhož se nedá mluvit o sebemenší psychologické konzistenci. Proklamovaný správňák s jasným kodexem cti se mění v psychopatického kruťáka a zase zpátky čistě podle toho, kolik aktů zbývá do konce, a zdatně mu sekunduje i jeho vyvolená. Nesbø naneštěstí podobně pracuje i s dalšími potenciálně silnými motivy — například rivalita mezi Macbethem a novým šéfem mordparty Duffem, s nímž jej pojí dávné tajemství, se buduje za pochodu a s pomocí proklamací.

Výsledkem je paradoxní situace; co se motivací postav a budování propojené sítě příčin a následků, nejrůznějších skrytých významů a aluzí na zákonitosti noirových příběhů (o skvělé femme fatale nemluvě) týče, neobstojí více jak pětisetstránkový Macbeth ve střetu s rozsahem titěrnou (a zasazenou do přibližně stejného časového období) knihou Krev na sněhu. Jako by se Nesbø zalekl věhlasu kanonického textu a vycházel mu za každou cenu vstříc. Základní změna spočívající v přesunu z aristokratického prostředí na policejní oddělení, a tedy příležitost vystavět drama srovnatelné s některými filmovými opusy Martina Scorseseho či hongkongské kultovky Volavka (známé i jako Infernal Affairs) jako by šla vstříc potenciálu autorových silných stránek. Jenže třebaže na papíře zní i další kroky správně, zůstane jen u příslibu. Například rozhodnutí zasadit děj do sedmdesátých let a neurčité země plné narážek na Spojené státy americké i Velkou Británii mělo snad posílit mystický a mlžný rozměr příběhu, v němž se pohybují vančurovské typy, co „hnedlež jiné hrdlí“, a vůbec se potkáváme s archetypy, pro něž je přirozeným řešením jakéhokoli střetu zabití soupeře.

Jenže to s sebou nese i nutnost mnohem více popisovat reálie. Prvek, který Nesbøova Macbetha nejvíc odlišuje od divadelní tragédie, ale působí už v úvodu románu vyloženě nudně a i později je slušně řečeno retardérem. Nepomáhají ani triky, které si Nesbø vyzkoušel už v holeovkách (zde uvedení do scény pomocí padající kapky deště) a svět románu je nakonec ne neurčitý a tajemný, ale prostě řídký a natažený.

To jediné, čím nakonec kniha vyloženě boduje, jsou akční scény. Věrny době děje a tehdejším akčním spektáklům jsou krvavé, brutální a nevyhýbají se ani vedlejším ztrátám, ať už jimi jsou nemluvně v krabici od bot či těhotná žena. Sám Macbeth preferuje vrhací dýky, ovšem jeho podřízení s oblibou sahají po kulometech, gangsteři usekávají svým obětem hlavy, démoničtí padouši prodávají nezletilým trochu fetu za vlastnoručně vydloubnuté oko. Jenže sebezábavnější (v žánrovém slova smyslu) atrakce nenahradí soudržný příběh.

Román, který Nesbø vystavěl na základech čtyři sta let staré hry, by asi nejlépe fungoval osekán o vše románové. Zůstal by úderný a syrový scénář ryzího filmového béčka, v němž by hlavní roli opět ztvárnil Michael Fassbender (protože ten by měl hrát ve všech nesbøovských adaptacích).

Jo Nesbø: Macbeth, přeložila Jana Jašová, Práh, Praha 2018