Ctnost a Neřesti

Stalinova smrt Barbora se rozpomenula na ten okamžik, byla tehdy také tady v Kuksu. V jídelně byli ještě tři neznámí výletníci, zjevně penzisti. Obrovské ruksaky měli uložené v koutě. Usilovně nabírali hliníkovými lžícemi polévku a hlasitě srkali. Z rozhlasu po drátě zněla taneční hudba. Kuchařka vystrčila hlavu z okénka a oznámila, že dnes večer kromě dršťkové polévky s párkem není jiná nabídka. Sotva jim donesla talíře s kouřící polévkou a položila je na stůl, v tom okamžiku jako když utne, přestávka a najednou se z rádia ozval hluboký hlas: „Oznamujeme smutnou zprávu. Vůdce národů, veliký Josif Vissarionovič Stalin, byl stižen záchvatem mozkové mrtvice a utrpěl výron krve do levé mozkové hemisféry…“ Po dlouhé lékařské zprávě o příčinách úmrtí vůdce národů zazněla v přijímači smuteční hudba. Fotograf nepřestal hltat polévku, zatímco Barbora položila lžíci vedle talíře a celá ztuhla překvapením. Penzisti, dva muži a jedna žena, byli též celí ztuhlí, žena začala nahlas vzlykat. Kuchařka vyběhla z kuchyně a mechanicky si utírala rudé napuchlé ruce o špinavou zástěru. Vzdychala a opakovala: „Umřel, Stalin nám umřel, umřel…“ Penzisti položili potravinové lístky na stůl, potichoučku se zvedli a bez pozdravu opustili jídelnu. Barbora zůstala sedět. Kuchařka k ní přišla a zoufale se zeptala: „Myslíte si, že skutečně umřel? Vždyť to není možné, takový člověk…“ Fotograf se najednou nečekaně zeptal: „Zajímalo by mě, proč ten pomník ještě staví.“ Barbora se nad fotografovou otázkou zamyslela. „Měli by to prostě dokončit. Už kvůli těm kameníkům a dělníkům, co už se na tom natrápili. Možná mají něco jako stavovskou čest. Asi ti to je k smíchu, ale mysli na tu všechnu dosavadní dřinu na Letné.“ Kuchařka byla zašitá v kuchyni a nevydala ani hlásek. Z kuchyně byl slyšet jen zlostný hlas jejího manžela. Fotograf vyzval Barboru, aby raději odešli z jídelny, kde byli úplně sami. Barbora se zvedla a společně s fotografem vyšli ven. Do Prahy se jim jet ještě nechtělo. Barbora si uvědomila, že fotograf se nevyslovených otázek, které už ale dlouho doslova visely ve vzduchu, nebojí a říká bez zábran to, co si málokdo z jejích známých vůbec kdy dovolil. Odkdy ho poznala, začala vidět chování lidí, se kterými se stýkala, v novém světle. Fotograf si dovolil vyjádřit názory, jaké by jiní sotvakdy vyslovili, a jestli, tak jen ztišeným hlasem před důvěryhodnými přáteli anebo nejbližší rodinou. V práci měla tu výhodu, že kolegy díky pobytům v Kuksu často nepotkávala, a když, tak se s nimi bavila výlučně o postupu prací na kolaudační zprávě, případně o tom, co dělali v neděli. Fotografova upřímnost a otevřenost jí imponovaly a nabyla dojmu, že se takto účastní na něčem zakázaném, na něčem, co je výsostně nebezpečné a současně naivní.

K Stalinově sedmdesátce ve čtyřicátém devátém sbírala jedna soudružka účetní z ředitelství podpisy na gratulační archy. Barbora se podepisování mimoděk vyhnula, protože právě byla na dovolené. Po návratu už bylo prostě pozdě, archy byly odeslané. Účetní jí to však s vyčítavým pohledem nezapomněla připomenout. Barbora se jí od té chvíle vyhýbala. Cesta pěšky do kanceláře na Malé Straně, po vltavském nábřeží a přes most jí sloužila k tomu, aby mohla posoudit postup prací na megalomanském díle. Dělníci a kameníci na lešení byli drobní jako mravenci, maličcí lozili nahoru dolů. Pro Barboru to byla metafora dnešní doby. Pomník stál nad Vltavou jako ledoborec v zajetí polárních ker. Zahalovala ho síť lešení, což mu při ranním svítání dodávalo hrozivý charakter. Jednou se jí zdálo, že se celý podstavec s pomníkem uvolnil a sklouzl po příkrých vrstvách břidlic na Čechův most, který se s rachotem zřítil do Vltavy. Všechno proběhlo jako zpomalený film. Jeden oblouk za druhým se prolamoval a z přervaného kanalizačního sběrače se valila odpadní, kupodivu purpurově zabarvená voda. Pouze jako zázrakem se zachovaly čtyři bronzové sochy géniů na vrcholcích sloupů. Byly silně nakloněné, ale udržely se. Zbytky mostu a balvany z pomníku zahradily lenivou vodu Vltavy a hladina začala stoupat. Řeka zaplavila staroměstský břeh a valila se jako krvavě rudý proud Pařížskou třídou na Staroměstské náměstí. Nesla s sebou auta a lidi. V tom okamžiku hrůzy se Barboře chtělo křičet z plných plic. Ale neznámá síla ji doslova škrtila a přes obrovskou námahu se jí nepodařilo vydat ani hlásek.   Garinus aneb Jak zvednout hlavu Hned jak vešli do Nového lesa, Barbora se nadšeně obrátila na fotografa: „Dnes ti ukážu něco zcela mimořádného. Jeskyni se sochou katalánského poustevníka Juana Garina. To bylo jedno z oblíbených míst hraběte Šporka k meditaci. V jeskyňce měl vytesanou lavičku, na které při meditování sedával. Do kamenné lavičky je vytesán otisk Šporkovy ruky. Socha samotná je možná jedna z nejlepších, jaké kdy Braun vytvořil. Prostě geniální zázrak. Ve své kolaudační zprávě chci doporučit, aby se nad jeskyní odstranila hlína a humus až na povrch pískovce. Potom ať se vyplní trhliny a spáry vhodným tmelem, který zabrání dešťové vodě pronikat přes vrstvy nadloží do prostoru jeskyně.“ Umělá poustevnická jeskyně byla vytvořena z obrovských balvanů pískovce. Na čelní straně byl vytesaný hraběcí erb. Na zadní stěně byl vytesán Kristus na kříži. Dílo mělo nízký reliéf a bylo silně poškozené. Hlavu mu nějaký vandal před mnoha lety urazil. Před jeskyní se plazil po čtyřech kamenný obr, bájný poustevník Garinus. Socha starce je srostlá s podkladem. Jednota spojení lidské bytosti a přírodního prostředí našla v Braunově sochařském pojetí jedinečný výraz. Mytická postava poustevníka Garina umožnila Braunovi volnější použití vlastní fantazie než postavy světců vázané normou. Člověk a zvíře se nedobrovolně sblížili v strašidelné, hrozivé blízkosti. Brauna zřejmě fascinovala představa trpícího kajícníka přeživšího desítky let v samotě jeskynního příbytku. Garinus, násilník, zákeřný vrah mladé dívky, dcery katalánského hraběte Winifreda, se uchýlil do dobrovolné poustevnické existence na hoře Montserrat, aby tak odčinil smrtelný hřích znásilnění a vraždy. Sochař ho zachytil v okamžiku, když ho náhodou objeví lovci divoké zvěře. Lovečtí psi, kteří ho našli, patřili otci zavražděného děvčete. Přísnost osudu, hřích, trest a milosrdenství. Poprvé po půlstoletí pokání se plachý hříšník odváží zvednout pohled nahoru k nebesům, k lovcům, kteří se strachem a s určitou lítostí sledují podivnou bytost poníženě se plazící po zemi. Celý gigantický sochařský výtvor je nekonečnou spletí svalstva, uzlin a šlach. Poustevníkovo tělo je v úžasném napětí a zdá se, že kamenný obr se náhle z přebytku energie roztrhá na střapce lidského masa. Svalstvo je jakoby ve stálé křeči. Pravá noha připomíná katapult těsně před výstřelem. Asketa Garinus by se zbavil svého trestu. Stal by se znovu rovnoprávným člověkem. Svoboda je pouze otázkou okamžiku. Levou rukou se opírá o skálu, odkud jako by čerpal sílu na další pohyb. Pravicí si shrnuje dlouhatánské kudrnaté vousy. Jeho zoufalý pohled patří svědkům jeho utrpení člověka-zvířete. Jeho ústa nevydala celou věčnost ani hlásku. Také lovci se zalekli a nevědí co dál. Nakonec polapili tohoto člověka-zvíře do sítě a odnesli ho do Barcelony zavěšeného na tyči jako loveckou trofej otci znásilněné a zavražděné dívky. „To hlavní je však pocit soucitu. Jsem přesvědčená, že Braunovi šlo zejména o to, aby pozorovatelé, návštěvníci Betlému pocítili lítost nad nešťastným Garinem a současně přijali nekonečnost božího milosrdenství.“ „Někdy se mi zdá, že jsi věřící katolička, když mi věci takhle vysvětluješ,“ zasmál se fotograf. „Já jsem spíš bezbožný nevěřící Tomáš. Víš, moji rodiče byli ze samého nadšení z první republiky v Církvi československé. Takový střízlivý podnik, jaká nuda v porovnání s katolickou konkurencí. Navštěvovali moderní kostel na Vinohradech. Mají tam dokonce už rezervované místo v kolumbáriu.“ Všechny sochy, které měl fotografovat, dostaly novou dimenzi díky legendám, kterými byly opředené. Fotograf měl při fotografování sochy poustevníka Garina pocit nekonečné melancholie a současně klidu. V Praze na Starém Městě často míjel Clam-Gallasův palác. Barbora ho v Kuksu upozornila, že sochařská výzdoba je z velké části prací Braunovy kamenické dílny. Hlavní bránu elegantního paláce, díla slavného vídeňského architekta Fischera z Erlachu, hlídají dvě dvojice atlantů, nesoucích bohatě vyzdobený portál. Obři mají ohnutá záda, nesouce obrovskou zátěž, silácké svalstvo je napjaté a přes blízkost postav jsou Herkulové samostatní a vzbuzují pocit bezpečnosti. Fotograf najednou rozpoznal příbuznost siláků z portálu paláce s Braunovým poustevníkem Garinem. Figurální reliéf tympanonu hlavního průčelí Clam-Gallasova paláce vyzdobil Braun uhlazenějšími postavami bohů z řeckého panteonu. V případě sochy nešťastného poustevníka se sochař oddal náporu fantazie, nemusel se podřizovat architektuře. Braun vytesal poustevníkovu sochu jako plastický protiklad. Svaly hodné bájného Herakla a hlava starce zoufale obrácená ke psům, kteří ho objevili. Fotograf se rozhodl, že nebude zbytečně pospíchat, nechá se tématem vést, aby snímky vyvolávaly podobný pocit v divákovi. Jeho fotografie byly vlastně předurčeny k tomu, aby zmizely jako průvodní dokumentace zprávy Barbory Paukertové v hlubinách archivu ministerstva. Času měl dost, nikdo z vedení se nevyjádřil k termínu odevzdání fotodokumentace. Fotograf měl však jako většina jeho známých kolegů přirozenou ctižádost vytvořit fotografie, které přetrvají díky své mimořádné kvalitě. V hloubi duše doufal, že přijdou jiné časy a bude moct snímky vystavit, anebo dokonce vytvořit pěknou publikaci. Nadšený přístup Barbory se mu velmi líbil. Napadla ho povzbuzující myšlenka, že právě Barbora by se mohla stát spoluautorkou knihy o mistru Braunovi a jeho Kuksu. Vzpomněl si na osamělé skalisko na západním konci Nového lesa. Stojí na malé mýtince obklopené vysokými pokroucenými břízami. Jedna strana skaliska je hladce opracovaná. Podle Barbory na té hladké ploše orientované na sever byla kdysi malba Petra Brandla na téma útěk z Egypta. Dobová pověst však zaznamenala původní obraz na skále. Mělo to být vyobrazení pekla, ve kterém se čerti nápadně podobali jezuitům v sousedním konventu. Po inkvizičním zásahu a obvinění z hereze dal Špork malbu zatřít a povolal Braunova přítele Brandla, aby namaloval biblickou scénu útěku svaté rodiny. Po Brandlově malbě už není ani stopy. Nedaleko osamělého skaliska stála kdysi srubová rodinná chata sochaře Wagnera, který se tak zasloužil o sochy v Novém lese. Nechce se ani pomyslet, že by tak jako Brandlova malba jednou mohla skončit sláva celého Kuksu. Překlad Lubomír Machala   Vychází v nakladatelství Novela bohemica.