Marketing nezná zapomnění

Viewegh píše do lidovkové rubriky pravidelně a povaha jeho příspěvků je velmi různá, což nechtěně odpovídá neprofesionálně editovanému obsahu celé rubriky. V jakých standardech se pracuje v Lidovky.cz nechme nyní stranou, literární část tohoto byznysu totiž není o nic méně tragická.

Michal Viewegh je dost možná posledním spisovatelem, kterého znají i ti, kdo prakticky nečtou. Čtivé reflexe současnosti očima úspěšného autorova alter ega se prostě potkaly s devadesátými i nultými roky, navíc si Viewegh jako jeden z mála držel míru bestsellerové komunikace: nebyl ani úplně hloupý, ani příliš nesdílný a komplikovaný. Mezi jeho knihami si své najde příznivec „laskavého humoru“ (Báječná léta pod psa) i melancholičtějších nálad (Vybíjená). Pro koho byla příliš Báječná léta s Klausem, nemusel ještě zavrhnout Účastníky zájezdu a podobně.

Vieweghův způsob psaní „ze života“ z něj zároveň udělal literární celebritu – neváhal chodit do všemožných pořadů a bavit i dráždit publikum příhodami ze svého života plného jednoduchých zájmů („ženy, víno, zpěv“ v prémiové kvalitě – alespoň z pohledu českého průměrného platu, který zároveň málokdo vydělá). Součástí autorova mediálního obrazu se stal i jeho soukromý život, jakkoli se to obracelo i proti němu (soudy s bulvárem kvůli narušení soukromí). Viewegh tak představuje v Česku spíše ojedinělý postmoderní způsob úspěšné existence literáta, který nepíše jen knihy, ale spoluvytváří kulturně mediální balíček „výstupů“. Zde se navíc hranice mezi psychofyzickým autorem a jeho sebereflexí prostřednictvím literárních eg a sebestylizací zamlžují.

Silným motivem autorova života-příběhu byly peníze a materiální úspěch včetně toho u žen. Muž všech možností nicméně narazil, když mu v roce 2012 praskla aorta. Konjunktura zaručeného úspěchu náhle ztratila dynamiku, růst se zastavil. Na své meze narazil i způsob, kdy autor hledá značnou část inspirace ve své sebevědomé (jakkoli sebeironizující) existenci: Michal Viewegh se stal především pacientem.

Přežil, ale opratě osobního úspěchu se mu nečekaně vysmekly. Jaké knihy má náhle psát stárnoucí muž se selhávající pamětí a depresemi, který je závislý na ostatních i v běžných každodenních činnostech? Stále ironické, nicméně také značně sebelítostivé i zahořklé. Poslední povídkové knihy se navíc vyznačovaly recyklovaným obsahem a svým způsobem se zjednodušovaly. Znovuzrození literárního playboye, ono Zpátky ve hře, se moc nedařilo. Viewegh nakonec vyměnil svého letitého vydavatele Druhé město za mediálně a marketingově silnější Euromedia Group, konkrétně jejich nakladatelskou značku Ikar. A opět celý přechod, jak je jeho zvykem, poněkud přízemně komentoval v médiích.

Literární a mediální sebestylizace nutně musí kopírovat autorův pokles životní aktivity – jinak to ani neumí. A tak zatímco jeho letitý ideový a politický nepřítel korzuje po světe v módních slim džínách za pomoci titanových kloubů, bohémský intelektuál pije svůj hořký kalich za přihlížení médií. Literární stroj je ale hnán dál, nově s pomocí výkonného marketingového oddělení – jehož učebnicové poučky možná ani nemohly odhalit, že to, co tento někdejší literární generátor peněz píše, už jede trochu na prázdno. Tady už nejde médium za literaturou, ale unavený literát generuje obsah stále pochybnějšímu médiu.

Možná to nikomu ani nevadí. Všem nakonec stačí to nějak prodat, a to za každou cenu, což se za pomoci zpravodajského portálu, který má stabilní problémy s obsahem, povedlo. Viewegh tak s pomocí profesionálních šíbrů sestupuje do hlubin lidské trapnosti: povídka „Jaké by to bylo být svou ženou? Chytil jsem se za ňadro a pak strčil ruku do kalhotek“ v sobě má všechno, co by Vieweghovým někdejším studentům z literární akademie mohlo sloužit jako tahák ve stylu „jak ne“. Chudou slovní zásobu, jednoduché bezbarvé věty, vskutku insitně pojednanou zápletku, kterou autor prostě nedomyslel – vypravěč se probudí v těle své ženy, leč poněkud potrhle přepíná mezi svou mužskou myslí (lačně sám sebe osahává) a parodickým výsměchem myšlenkám své někdejší manželky, ezo-zlatokopky… Povídka, která možná pobaví cynického rozvodového právníka i misogyny všech profesí, bude navždy jedním z mnoha důkazů, že existují dobré knihy, ne autoři. Že není radno se nechat opojit sám sebou, uvěřit, že jsem-li jednou spisovatel, ba umělec, je každé mé slovo nadáno géniem – ne, i v našich literátech kypí žluč a jedové ego, jež se snadno prodere zpod vznešeně blazeované umělecké image.

Zapomenutí je pro mnoho jistě nejen tvůrčích lidí hlavní existenciální hrozbou. Pro ty, kteří jsou uvyklí koexistenci s mediální slávou, může být zničujícím. Nová doba ale přinesla něco, vedle čehož je zapomenutí a sestup z výsluní milosrdným vyústěním úspěchu – vaše jméno bude nově mediálně macerováno až do dokonalého ztrapnění se všech účastníků tohoto krutého zájezdu za úspěchem.