Pošta pro slovo. V Ostravě se setkaly žánry

Ostrava, Dolní Vítkovice, multifunkční prostor Provoz Hlubina. V jeho kavárně barmanka dává na stůl právě utržené kytky. Hřmí, pořadatelé kouří u prostorného vchodu, lehce nervózní. Svalím se do zeleného křesla a v klidu si tam zením. Na stěnách visí malebné obrazy. „Adame, co tady sedíš? Běž na film,“ staví mě do latě Ondra Hrabal. Inverzi pořádá spolu se třemi kluky z literární skupiny Harakiri Czurakami. Loni je pozval do Literárního stanu Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Podobný stan, ale větší, teď stojí před Provozem. Vysvitne slunce a písek vedle stanu, kterému tady říkají Pláž, se rozzáří. Kluci hrdě hlásí, že úplně nevychytali termín, protože se jim kryje s Cannes a Světem knihy.

„Jsem přijel spíš na ty básníky,“ bráním se. „Musíš to pojmout v celé šíři. Že nejsme jako obyčejné literární festivaly,“ hecuje. „Ty filmy jsou fakt dobré,“ pokračuje už smířlivěji, „Nico znáš?“ „Nico mám rád, ale do kina se mi nechce.“ „Non, rien de rien, non, je ne regret rien,“ zvučí Polka Erith na večerní koncert. Půjdu se raději projít, je totiž kam. Poloha festivalu je ideální. Na rozdíl od většiny festivalů skýtá možnost kdykoli uniknout společnosti a slovům do prostředí, které nenuceně koresponduje s tématem akce. Do trosek továrny.

Tiše se tyčí, člověk má pocit, jako by je četl. Oko ty skrumáže nedokáže pojmenovat, ale něco ve vás evokují. Příjemný pocit bezmoci, odevzdání něčemu většímu. Jako literatura. Ale tohle je skutečnější. Slova nerezaví, život ano. Scénou ladně zaplave holub. Moje oko sklouzne na dvě cizojazyčné turistky. Z krásy zašlé na krásu prošlou, právě procházející. Fotí si selfies, jdu jim pomoct. Jedna je z Ázerbájdžánu, druhá z Polska. Přijely na koncert Bobbyho McFerrina, který se hrál včera v multifunkční hale Gong pár kroků odtud. Vrátily se ještě se pokochat.

Sladká Hruška

Ze zasypané nádrže se zábradlím, které mi sahá sotva po pás, hledím dolů. Mou závrať kompenzují opačným pocitem dva tlusté, vysoké komíny, které vystřelují nade mě. Z ruin rostou stromy. Z festivalu zaslechnu zahajujícího Petra Hrušku. To nejlepší na začátek. Trochu líně tam směřuji, ale stojí to za to. Jeho mluvený projev je stejně záživný jako na papíře – vyváženost ne zcela běžná. Na rozdíl od fotek z medailonů má bílé vlasy i vousy. Košili Vesta modrou a – modré oči. Velmi modré. Oči, se kterými nejde nebýt básníkem. Zastává se slova kunda. „Jak se ti to líbí?“ ptám se zrzky, vedle které jsem si sedl. „Nevím, poslouchám,“ usměje se podobně pomněnkovýma očima. Správný přístup.

Hruška vypichuje jemnou nuanci mezi sprostotou a sprostotou. Sprostotou projevenou, ale prostou, tou Magorovskou. Z jeho úst to jméno zní měkce, ne jako nadávka. „Náměstí sálá teskným tepem uplynulého dne.“ Zatýkají Magora. Hruška příslušníkům legendu představí, aby věděli, „s kým mají tu čest.“ Magor je volný. Samozřejmě jde o polistopadové časy. Vystihuje rozpor mezi Magorovou slávou a Magorovým stavem. Přisuzuje mu vnitřní čistotu.

Sprostotu zlou dává do vínku prezidentu Zemanovi, který „není sprostý proto, že řekl kurvit, ale proto, že se kurví.“ Frustrující pointou je, že změně, kterou Hruška nastiňuje, „kurvafix nic nenasvědčuje.“ Pánovi sedícímu na paletě čouhá zadnice. Některá sprostota je lidská. „V mrazivém vzduchu sálají siluety těch druhých.“ Jáchym Topol, který bude číst po něm, naslouchá v rozkošné póze – bradu opřenou o loket a zavřené oči.

Mezi lidmi korzují tři fotografové a nemilosrdně je objektifikují. Hruška dramaticky diktuje: „Je podvečer a všude navařeno. Kdo to bude žrát, nevím.“ Něco je až příliš schématické, sebevědomé, papírové, ale tomu se ani zajetý básník nevyhne. Musí neustále objevovat, co to báseň, pojem, který mu kamení pod rukama, je. Možná víc než začátečník. Dopouští se i čirého humoru: „Nesebevědomý překlep. Básník poblikoval v Literárních novinách.“

Petr Hruška, foto: Jana Macečková

Přejde do skeptické úvahy o Nobelově ceně pro Boba Dylana. „Přitom jediné, co chce, je soustředit se na pár nových písní.“ Nejlepší je Hruškova báseň Na cestě z výletu stopem na ostrov Hvar, který absolvoval věčně mladý šedesátník se svým synem. Za jízdy se s Rakušanem Nikem pobavil o uprchlících. „Věřit je tak nebezpečné, řekl hořce Niko.“ V kavárně Provozu visí velký nápis „Neprovokuj náhodu zbytečným riskováním.“ Původně jsem ho omylem četl jako „Neprovokuj národu zbytečným riskováním.“

Niko je vysadil u záchodů a pokračoval k nedaleké benzínce natankovat s tím, že je pak zase vyzvedne. Hruška se synem si zapálili v místě, odkud na auto neviděli. Táta si uvědomil, že nechali bagáž v autě člověka, o kterém „ví jen to, že je fajn.“ Pointou je, že Hruška, aby před synem neztratil cool, neudělal těch pár kroků, aby se podíval za roh na benzínku, jestli Niko nepláchl. Akorát tu cigaretu vykouřil o něco rychleji než normálně. Žádná velká slova – prostá, až banální, ale evokující nebanální, jedinečný pocit. Asi hraje roli, že jsem ho zažil, tedy až na toho syna. Hruškovi se podařilo ho zakonzervovat. Mně se po čtení podaří s autorem zakonverzovat. Ani teď nezklame. Má všechny tři B velkého básníka – napsat báseň, básnit nahlas, být bezprostřední.

Košatý Topol

Trvalejší diváci si vstup platí, náhodní kolemjdoucí ušima ukradnou pár veršů zdarma a pokračují v procházce. Nikde žádné ploty kromě těch zabraňujících četným obdivovatelům pozůstatků těžební továrny proniknout do jejích útrob. Panuje velká pohoda. Následujícího autora Hrabal představuje jako hlavní hvězdu festivalu. Brigádnice z občerstvení mě počastuje čerstvou historkou. Nevěděla, o koho jde, a půjčila si od něj program. „Ten Topol by moh bejt dobrej,“ doporučil jí pán. Teď, když bere místo na jevišti, vidí dívka, jak šerednou neznalostí se prezentovala. Pán je Topol. Sympaťák, ale ne tak radostně přívětivý jako Hruška. Hruška je sladká, Topol se spíš dramaticky klátí ve větru. Editor časopisu Legalizace dává k dobru drb, že jejich redaktora prý Topol nedávno „poslal do prdele“, když se ho při rozhovoru zeptal na polistopadový vývoj. Topol mu doporučil, aby si o jeho osobě něco nastudoval a neobtěžoval zbytečnými otázkami.

Čte z Citlivého člověka. Zprvu ho není moc slyšet. Kniha má stovky stran – protipól Hruškovy úspornosti. „V plástvích přicházející noci…“ V přímých řečech přidá. „Nejde jí o šukání, ale objetí.“ Už se to dá poslouchat. Rozjede se a je z něj úplný Lábus. Teď bych zase ocenil, kdyby ubral, ale to už neudělá. Takhle to má vypadat, to je ten správný výkon. Běží po oválu. Citlivého člověka načetl herec Petr Čtvrtníček, ale mohl to klidně udělat autor sám. Sem by poslal jen audioknihu a na židli by se postavil jeho zarámovaný obraz.

Jáchym Topol, foto: Jana Macečková

Chytám dílčí skeče, které mě zabaví, ale celkově to má atmosféru divadla. Šarm prostého čtení jako by vybral bratr Filip. Ostatního šarmu má ale Jáchym spoustu. Je živý, aktuální, jako by to ani nebyl spisovatel. Přejde na stranu 285. Tryskající fantazii vyvažuje, respektive znevažuje strojovitost. „Je to jeho způsob, jak to přežít, dát si roli. Tak, je to vyléčenej alkoholik, že jo,“ přihne si piva editor Legalizace. Ano, pro čtení je alkohol jako dělaný. Ztuhne vás a zároveň rozvolní. V neposlední řadě dodá kalorie. Číst nahlas, respektive hlasitě, není žádná legrace.

Po čtení doporučuje knihy, které se mu v poslední době líbily. Trosky jednoho deníku a Lapače prachu. Zasvěceně vypráví o spisovatelích, kteří holdují alkoholu. „Hradecký, to je hladinkář.“ O nějakém polském spisovateli mluví jako o polském alkoholikovi, což je vtipné. Mluví výborně. Energie, se kterou píše, se představuje v přítomnosti. Improvizační slam. Zakončí to krátkou povídkou Červen a podotkne, že i Citlivý člověk byl původně jen povídkou. Na Inverzi se mu líbilo. Místo sobotního transportu na Svět knihy zůstal až do neděle. Vzal místo ve festivalové noclehárně, v přilehlém ateliéru po boku méně hvězdných účinkujících festivalu – slamerů.

Kytarový Imlauf

Dalším pánem na holení je ústečák Jiří Imlauf. „Město pije jako Dán. Tělo pije mi krev.“ Další pohledný muž středního věku, tentokrát i s kytarou. Už se stmívá. Osvětluje ho modrá, která sedí k jeho songům. Billboard u přilehlé magistrály mění barvy jako chameleón. Syn provozní Provozu hraje videohry na playstation připojené na starý televizor a nespoutaně u toho řičí. „Vadí ti to?“ ptám se jedné pořadatelky. „Ne,“ usmívá se mateřsky. Mezi písněmi Imlauf čte svou poezii – odlehčené skeče ze života. Třeba o tom, že zemřel americký spisovatel Salinger. „Kdo z vás věděl, že ještě žil?“ Báseň je samozřejmě staršího data. Přidává další jména. Další píseň vrátí atmosféru. Opravdová poezie je u něj ta muzika s kánonickými refrény. Kromě modrých reflektorů ji výborně doprovázejí taky louče a svíčky, které právě vzplály.

„A co to je? Všechny ty vášně, všechny ty pokoje. Kam to ještě může jít? Už tak je voda zvířená.“ Kápne na mě. „Začíná pršet a fest, óóóu,“ předpovídá Imlauf. „Prosvítá už jen pár hvězd. A dneska k večeři máme hlad, pod čáru ponoru půjdem. Teď ještě veslujeme od tmy do tmy, od tmy do tmy, od tmy do tmy…“ Ve výškách to hapruje, ale cover Sunny dává velmi hezky. Odpočívám pak v kavárně ve svém zeleném křesle. Kolem jde Hruška. Podívá se na knihu, kterou mám na stole. Nalistuje nějakou stránku. Zrovna po ní leze pavouk. Jako by ho z knihy přišel vysvobodit. „Já jsem velký ochránce pavouků,“ bráním se. Jsem si jistý, že on taky. „V Praze máme od Guttuse velký obraz,“ poznamená. Kniha je Guttusovo O malířích. U něj doma? Ve Veletržním paláci.

Psychedelický Hanačík

Přesunu se do Velkého sálu. Je tam trochu mrtvo. Čerstvý vzduch, pokud se o něm v Ostravě dá mluvit, je pro poezii příznivější než vnitřní stojatost. Probíhá pořad Psychedelikatesy. Tři kluci se zálibou ve vize vzbuzujících podpůrných prostředcích – psychoaktivních a psychedelických látkách, halucinogenech, meditaci a slovech jako tapiserie nebo meandry. Bývají čtyři, ale jeden je v Číně. Z úst frontmana Viktora Hanačíka zurčí „říje vřídel“. Vlastním nákladem vydal knihy Opálové fluidum, Sluneční princ a další chystá do tisku. Dělá kulisáka v divadle, občas i hraje.

Teď přehrává. To je u performerů častý nešvar. A nedělají to jen před publikem. Lamentuje, jako by před ním sedělo tisíc lidí v Metropolitní opeře. Texty při čtení dobře fungují, protože mysl není zatížená významy. Naopak ji uvolňuje neustálý pohyb „básnílka“. „Radost ať nezaženou vlci, psáno doma,“ chodí sem a tam. „Musím to ze sebe dostat,“ reaguje Viktor na mou výtku. Dostat to ze sebe ale nesmí být víc než dostat to do diváka. Musí to být v symbióze. „Den se změnil v noc a harém.“ Jinak dobré. „Teď se pokusíme stvořit okamžik,“ zahájí aktor-Viktor skupinovou improvizaci, která ale shoří ve školáckém ušklíbání. Okamžik je věc subjektivní. Snažit se ho stvořit je snažit se ho vnutit.

Sobotní Stančík

V sobotu ráno je teplo, mlha, smog a vlhko. Zavřu oči a jsem v Bangkoku, vzduch tam voněl podobně. Akorát mě dnes nečeká džungle a moře, ale továrna a poezie. „Nesmíš mít strach z času. Uplynulého ani přicházejícího. Když je něco psáno, je to dáno. Literatura je reálno,“ píšu si. Rezavá monstra vypadají zase jinak. Do Provozu přichází skupina v hornických přilbách na prohlídku.

Sobotní program zahajuje medvědí povídání Petra Stančíka. Viktor Hanačík staví na pláži hrad z písku. Stančík sedí na pódiu u stolku se džbánem vody. V kombinaci se sluncem, které se právě nelítostně rozpražilo, a při manku spánku typickém pro festivaly, je to trochu rohypnol. Stančíkovo čtení působí jako podkres pro meditaci. Je vhodnější do komorního prostředí, které zaplní.

Zrychlený Rimmer

Děkuje divákům, že přišli na jeho čtení, místo aby seděli na zahradě (podobně vytrhující činnost). Přitom diváci přišli na festival s mnoha interprety. Sleepy flow statného Stančíka poslouchá z lehátka na pláži paní s cígem. Prchám do Velkého sálu, kde je to tentokrát v izolaci od léta příjemné a účinkuje tam matroš diametrálně odlišný. Jirka Charvát aka Rimmer olízl halucinogenní žábu a v následném flashbacku sekl s džobem copywritera Seznamu. Teď objíždí markeťácké konference, nadává tam na reklamy a dostává za to desetitisícové honoráře, protože „jim se to líbí“.

Na stolku leží jeho kniha Eskejp. Vznikla po dopsání stejnojmenného internetového blogu. V psaní tohoto druhu pokračuje, což by měl být základ jeho živobytí. Čtyřicet odběratelů dá dohromady asi tři a půl tisíce korun za epizodu. Za tuto almužnu ale dílo mohou odemknout jenom oni. Takže zaniká spisovatelský drive, že si jeho dílo může přečíst kdokoli. Třeba nějaká krásná neznámá. To Jirku demotivuje.  Za dlouhou dobu napsal jen jeden díl a zase uvažuje o změně systému.

Jiří Charvát, foto: Jana Macečková

Vidím ho teď poprvé od jeho polibku pouštní krásky Bufo Alvarius. „Jsme jak rybičky v akváriu. Jste tady, posloucháte a doufáte, že kolovrátek ve vaší hlavě na chvíli utichne. Žiješ s člověkem a nevíš, kdo to je. Pak mám jeden víc genitální set.“ Zkazky nelhaly, je šílený, ale v dobrém slova smyslu. Aspoň co se týče stand-upu, který předvádí. V poslední době se věnuje hlavně tomuto žánru. Je vyndaný a rychlý. Vtipný, absurdní, hluboký. Když blbý, tak dobře blbý, protože přirozeně sebevědomý. Jako by neměl, co ztratit.

Kromě Eskejpu představuje taky komiksovou knihu Qejci, na kterou vybral crowdfundingem. „Je to o dvou spermiích – jedné slušné a druhé cynické s cigárem – na jejich cestě k vejci.“ Ptá se, jestli se lidé chtějí zapojit (věnuje se taky improvizačnímu divadlu), nebo jestli má číst. Dva hlasují pro čtení, jeden pro zapojení, takže vyhraje méně zábavná varianta – Rimsey čte. Chvilkama pobaví. Jak psal Janoušek v Tvaru – ta kniha je vlastně stand-up. U čtení mi ale chybí ten intenzivní pocit dobře stráveného času, který jsem měl předtím, při přímé komunikaci. Někteří lidi tvrdí, že Jirka momentálně patří k tomu nejlepšímu v českém stand-upu. U slam poetry se o tom polemizuje, ale tady je to jasné – stand-up se číst nedá.

Spokojená Ábelová

Venku je po dešti. Stančík v kavárně dává interview gymnazistovi, který přikyvuje jak Marek Eben. Na pódiu ho vystřídali blogeři z 1000 věcí, co mě serou. Čtou jednotlivě tak zvané hejty. Na nerozlousknutelné pistácie, kávový fašismus nebo třicítku, samozřejmě z ajfounů. Jdu raději zase dovnitř na sympatickou Slovenku Mirku Ábelovou. Už jsem ji viděl v Uherském Hradišti na Portále. Mezitím porodila spolu s novými básněmi i dítě. Usmívá se jak Monica z Přátel. Čte z noťáku a popíjí bílé. Levou rukou si mne vyzuté pravé chodidlo na levém koleni. Zábavně obscénní těhotenské texty.

Mirka Ábelová, foto: Jana Macečková

„Synovi zpievam. Za trest mi z vnútra stláča plíce. Vyložiť prsa z podprsenky a škrabať,“ prociťuje, graduje, dovádí vedle mě sedící ženy k erupcím smíchu. „Už skoro zalije Bratislavu moje mléko.“ Její básně jsou ke čtení ideální a ona je tak čte. „S mojim psom čuráme ve stejnej frekvenci. Najhnusnejšia ženská ve meste. Odsávačka na bradavkách monotónně vibruje. Keď kolem projde moj muž, zpýtá sa, či som nenadojila nejak málo.“ Užívá si to, je vidět, že ji vlastní básně baví, je s nimi spokojená. Přidává další a další poslední věc. „Moc pěkné,“ chválím při odchodu. „Ďakujem,“ usměje se. Venku se pak prochází s manžou a mimískem.

Hýsek v transu

V Malém sále se koná slamový workshop Boba Hýska. Vypráví spíš genezi žánru a jeho českou historii, charakteristiky současných slamerů a jejich přístupů spíš, než aby učil, co to je slamovat. Jeho spontánní vhledy tu schopnost ale vlastně mají. Ono to stejně nejde naučit, leda jít příkladem. Upadá do hitlerovských transů. V jednu chvíli křičí na cizího kluka v první řadě: „Chápeš to? Chápeš to!?“ „Chápu,“ pronese stoicky týpek a Hýsek ho obejme s úlevným: „Děkuju.“

Sál je plný a Hýsek ho má k tomu, aby přišel na definici trapnosti. Je to marné. Až je toto téma zapomenuté, nějaká paní hlesne, slamne na nějaký Hýskův exces: „To je trapnost.“ To je slam. Lidé, kteří přišli a o slam poetry před tím nic nevěděli, teď vědí. Po skončení Hýsek tvrdí, že by slamoval, ale nemá téma. Uvnitř to tak nevypadalo. Je jako Jindřich Plachta ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše: „Ještě nemám vše nastudováno.“ Jeho slam je workshop. Workshop poetry.

Bob Hýsek, foto: Jana Macečková

„Teď máš před sebou další výkon, co?“ „To už bude pohoda snad,“ bafá z cíga a neohroženě se vydává moderovat festivalovou slam poetry, jejíž je v českých luzích a hájích, jak já říkám, „orgazmizátorem“. Problém trochu je, že poetry slam se kryje s Těsnohlídkem, který je mezi jejími příznivci hodně populární. Současný mistr slam poetry Dr. Filipitch o něm napsal diplomku. Problém je ale zároveň důvod. Hrabal nechtěl mít prázdný sál, a tak proti slamu, který je pro festivaly jak dělaný, dal pořádný tahák. Ten přetahuje mě a osm žen.

Obřadný Těsnohlídek

Těsnohlídek si sundává sako. Pomalu, obřadně ho zavěšuje na židli a odhaluje tetováže. Rozloží po stole komíny knih a jeden pivní. Začíná číst v souladu s předchozími pohyby – jako prvňáček vyvolaný paní učitelkou. Ženy se shovívavě smějí. „Já jsem myslela ze začátku, že to přejde,“ svěřuje se mi pak jedna studentka bohemistiky. „Nic není, jak má bejt, a nebude to lepší. Radši jít spát, probudit se a jít. Jít spát, probudit se a jít. Jít spát, probudit se a jít – už nejde,“ vyfoukne pointu. Ten patos člověka pohltí, ale monotónnost brzy omrzí. Scénu oživí, když upije z piva a z publika zazní: „Na zdraví.“ „Na zdraví,“ odpoví přátelsky.

„Tady všude jsme mohli bejt šťastní. Tady všude jsme mohli bejt spolu,“ zpomaluje a zase zrychluje naivně znějícím, ale zjevně promyšleným, konzistentním stylem. Solí své sentimentální básně v mírných vlnách. „Tady ta kniha zrovna včera vylezla z tiskárny,“ pochlubí se a něžně zakašle. Zdraví nově příchozí a vybízí je, aby se posadili. „Deprese, možná sebevražda a možná někdy později děti – tohle máme.“ Snad nejvíc ze všech básníků u tohoto nechápu, kam na to chodí.

Za pokašlávání vytáhne ze saka přes židli pleskačku něčeho tvrdého a lokne si energie. Minimalistické divadlo. „Podzim je dávno mrtvej a vzpomínky na něj sežral sníh. Viděl jsem lidi kopat si hroby. To bude dobrý, říkáš. Ale dobrý to nebude.“ Čas od času přejde ke stolu a vymění publikaci. „Hlavně zachraň sebe.“ Solidní tvorba, solidní biceps. Dovnitř doléhá řev Tomáše Straky, jdu se podívat. Slovenský slamer má nastudováno, co slam opravdu je. Ne ty české interpretace, ale co znamená v Americe. Křičí.

Slam a skon

Louče hoří, všude proudí rozjívení středoškoláci, pořád noví a noví. Hýsek nazývá Rimmera šamanem českého slamu, Slamanem. O přestávce hajpuje, ať se jdou všichni podívat na Těsnohlídka, který už ale sedí venku u stolu se svou Ruskou a směje se tomu. Ellen Makumbirofa poněkolikáté se stejným textem. „To už jsem slyšel mockrát.“ „Já taky. Úplně bych teď uvítala nějaké impro. Ježiš, já jsem chtěla říct porno,“ říká HysTerka. Improvizace Schwitzera to ale zabije úplně. Strká krk žirafy do komína, „KO, míň a…“ Slam se točí v kruzích. Vítězí manický Anatol Svahilec, ještě v jet lagu po návratu z poetry slamu v Québecu.

Anatol Svahilec, foto: Jana Macečková

Kytarovka Acute Dose. Démonický zpěvák vykřikuje jako Filip Topol. Katarzní vibe. Uvolnění vší té poetické energie do noci. Prachsprostý trs. Týnky. Ve Velkém sále Ščurková a Nelkafofelka. Sličné děvy z lokálních zdrojů leží na zemi ve tmě, zatímco na plátno se promítá ještě jiná ležící dívka. „On neusne beze mě. Já neusnu bez chlastu. Až moc krásná tíha. A tlak a manipulace.“ Ze zadních řad nejsou vidět. Celou dobu žiju v omylu, že to je celé jen film a čtení začne až pak. „Chci spát navždy.“

Autor je spisovatel.