A zase se smějeme politikům

Co se týče vztahu fikčního a aktuálního světa, existují v zásadě dva základní typy satirických textů. Jsou satiry tak říkajíc na jedno použití – reagují na aktuální situaci, kupř. na konkrétní exces představitele moci. Využívají prvků průhledné alegorie, jejich fabule a hrdinové jsou snadno rozpoznatelní, recepci umožňuje zejména detailní znalost poměrů. Takové texty slouží především k „tepaní nešvarů“, popř. povzbuzují ke konkrétní akci či odporu. Zdá se ovšem, že ambice Bilerova románu jsou vyšší – překročit hranice aktuálnosti a pojmenovat obecné problémy. V tomto případě především virtualitu politických střetů, kdy jakkoli tupý kandidát může pomocí marketingových a mediálních poradců uspět ve volebním souboji, prázdnotu politických debat a předvolebních kampaní, ale i sociální a kulturní zanedbanost některých regionů, ba celé země.

Autor projevuje dávku pozorovacího talentu, především tam, kde lakonicky charakterizuje českou a moravskou periferii – Šumpersko, Havířov, Liberecko, dojde i na Bruntál: „V brzkém sobotním ránu je Bruntál stejně pulzující jako v libovolnou jinou hodinu. Nijak.“ V těchto okamžicích opouští próza žánrovou škatulku satiry a stává se spíše sociálně kritickou sondou do života na okraji.

Román se nicméně potýká s řadou potíží. Asi největším úskalím jsou postavy. Vypravěčka, Johana Rottová – poněkud cynická asistentka Jana Nováka, nečekaného kandidáta na prezidenta, je načrtnutá značně ledabyle. Její hlavní charakterová vlastnost, lhostejnost, není nijak opodstatněná – ba ani chatrná zápletka se záměnou na konkurzu, popř. její vztah s matkou a babičkou, její chování a uvažování příliš nevysvětlují. Lhostejnost je nakonec jedinou emocí, kterou si od čtenáře zasluhuje.

Je-li vypravěčka spíše jednorozměrná, platí totéž – ba ještě mnohem výrazněji – o onom nejlepším kandidátovi, Janu Novákovi. Jde o postavu pohybující se zcela mimo realitu, plácající nesmysly, o hlupce, který jako by se politikem stal naprostou náhodou. Jistě, taková postava může být v reálném světě celkem věrohodná, a zřejmě by se i našla. Román ale neutáhne. Zvlášť když je jeho struktura do značné míry epizodická a repetitivní – mítink, Novák má nesouvislý projev, opije se, čeká se, až vystřízliví, mítink, Novák má nesouvislý projev, opije se… občas debata v televizi, občas si kandidát hraje s kuřaty, někdy jde Johana na výlet. Zejména Novákovy projevy postupně postrádají moment překvapení a záhy bohužel i humor.

Jazykově Stanislav Biler navazuje na tradici haškovsko-poláčkovskou. Odhaluje politické a žurnalistické fráze a floskule jejich důsledným používáním. Názvy kapitol tvoří nesmyslné titulky místního periodika, do textu občas pronikají fiktivní novinové články: „Hlava na hlavě. Přátelská a vřelá atmosféra. Naděje. Takové jsou hlavní dojmy, které za sebou zanechal prezidentský kandidát Jan Novák.“ Ale, nejen v případě Novákových projevů, jako by potřeba vyřknout vtip chvílemi vítězila nad uměřeností a trefností: „Dobrý den, vážení diváci, vítám vás v krásných prostorách nové Giga extra cool mega arény 59800XI…“

Navíc je Bilerův román až příliš okatě svázán se současnu politickou situací a tam, kde by mohl odhalovat obecné mechanismy moci, se soustředí na konkrétní politické aktéry. Jan Novák je stejně jako Andrej Babiš bohatým podnikatelem, majitelem obrovské drůbežárny, má potíže s vyjadřováním a souvislostí svých projevů a jeho politická moc se do značné míry odvíjí od šikovnosti jeho marketingových poradců. Ale – a zde se dostáváme zpět k výchozí tezi – román Nejlepší kandidát se ve světle pitoreskní skutečnosti stává poněkud nadbytečným. Neříká o ní nic nového, není ani o moc bizarnější, a dokonce, viděno z cynického odstupu, ani zábavnější.

Stanislav Biler: Nejlepší kandidát, Druhé město 2017