Řekni mi, jak čteš Marxe, a já ti řeknu, kdo jsi

Řekněme si však na rovinu, že neznalost dnes není ve veřejném prostoru žádnou překážkou pro to, aby člověk zaujal silný a jednoznačný názor. Dokonce by se dalo říct, že právě důvěrná obeznámenost s tím či oním problémem tvorbu silných a jednoznačných názorů neúnosně komplikuje. Nevyplácí se. Zvichřené tempo zvláště elektronických médií vyžaduje rychlou a krátkou reakci. Jakápak analýza? Případně, jaképak rozpory? Pokud se s takovými povrchními proklamacemi setkáváme na sociálních sítích, lze nad tím mávnout rukou. Svět virtuálního sociálna je koneckonců specifickým místem, kde se nekomunikuje, ale spíš verbálně „ulevuje“. Horší je, když předsudky ve formě názorů vyslovují publicisté nebo dokonce akademici, u nichž znalost věci právem očekáváme a požadujeme.

Pochybuji ovšem, že všechny dehonestace Marxe a útoky na něho, které opakovaně zahlcují společenskou rozpravu a které s kritikou (jakkoli tvrdou) nemají nic společného, můžeme vysvětlit pouhou individuální neznalostí. Jde také – a objektivně především – o proces udržování postkomunistické kulturní hegemonie, a to prostředky sice primitivními, avšak stále docela účinnými. Umrtvují totiž racionální diskusi tím, že ji chirurgicky rozříznou na černobílé schéma „pro“ a „proti“. Buď jsi „pro Marxe“, a tudíž pro socialismus, tudíž pro minulý režim, tudíž pro nesvobodu, lágry a popravy. Nebo jsi „proti Marxovi“, a tudíž pro kapitalismus, tudíž proti minulému režimu, tudíž pro svobodu a lidské podnikání.

Rozbor podobných názorových střetů by byl asi poměrně nudný. Uplatňují se v nich celé řetězce rétorických postupů a schémat, které jsou v podstatě velice stereotypní a očekávatelné. Rozlišil bych proto zhruba pouze tři základní postupy delegitimizování Marxe a jeho filozofie:

1. Záporná psychologizace. Marx je líčen jako „démon“, který svou chorobnou nenávist uložil do své stejně nenávistné ideologie (mezi autorem a jeho dílem tak údajně existuje psychologický soulad). Užívaným postupem bývá i kladení rovnítka mezi Marxe a Hitlera. Anebo je Marx charakterizován jako „příživník“, pokrytec, který naopak žil v rozporu s vlastními teoretickými postuláty (byl to „somrák“, který nepracoval a který se nechal vydržovat bohatým kapitalistou Engelsem). Záporná psychologizace se pak pochopitelně přenáší na všechny (nebo většinu) stoupenců Marxovy filozofie. Ti bývají charakterizováni přinejmenším jako problematické osobnosti, naivové nebo kariérističtí prospěcháři fascinovaní mocí.
2. Důsledná ahistorizace. Spočívá v tom, že zpochybníme Marxovu „teorii“ poukazem na pochybnou historickou „praxi“ (Marx může být rovnou označen jako „otec komunismu“). Slova „teorie“ a „praxe“ záměrně dávám do uvozovek, protože v obou případech dochází k jejich zjednodušení – složitá Marxova teorie a rozporná, kulturně, geograficky a politicky členitá praxe jsou zploštěny do podoby nerozborného monolitu: jako by Marxova „teorie“ spočívala v několika tezích a jako by praxe komunistických režimů spočívala pouze v budování lágrů a plnění věznic. Obrana proti ahistorizaci je ošemetnější než obrana proti venkoncem bulvární záporné psychologizaci. Potřebná historická relativizace (tj. neustálé připomínání dobových souvislostí, nejednoznačností, ba i paradoxů) se často účelově zaměňuje s relativizací morální (tj. se zpochybňováním zločinů komunistických režimů).
3. Paranoidní obrana budoucnosti. Marxova filozofie je popsána, zpravidla velmi sugestivně, jako „minulost, která nechce odejít“; jako číhající nebezpečí, které dokonce „věčně“ ohrožuje nejen naši současnost, nýbrž také naši budoucnost. Marxova filozofie je představována jako rozvratný nepřítel naší civilizace, který každou chvíli vystrkuje své drápy, kupříkladu skrze různá feministická a socialistická hnutí, neziskové organizace apod. Typický produkt této paranoidní fikce představuje nesmyslné slovní spojení „kulturní marxismus“, které patří do rétoricko-ideologického arzenálu ultrakonzervativců.

Všechny tři uvedené postupy jsou ve své čisté formě krajními příklady, a pokud se už setkáváme v mainstreamových médiích s pokusy o Marxovo uznání, pak většinou s použitím alibistických formulí „ani – ani“, nebo „na jedné straně – na druhé straně“.

Opakem delegitimizací nebo bezbarvých alibismů by však nebyla oslavná chvála a takřka kultické vzývání Marxe jako největšího myslitele všech dob. Těchto rituálů jsme si užili dost za minulého režimu a nevedlo to k ničemu jinému než právě k obsahovému vyprázdnění některých jeho tezí, k jejich znevěrohodnění, a dokonce k cynickému falšování jejich emancipačního smyslu. Opakem všech vypjatě negativních nebo pozitivních tanečků by bylo to, čemu Marx říkal „bezohledná kritika“ (die rücksichtslose Kritik), čili kritika, která se nebojí svých důsledků a ani konfliktu s mocí, zmíněnou kulturní hegemonií. Zdá se, že první vlaštovky kritického jara už přilétají, jak dokládá zajímavý esej Ondřeje Slačálka se skeptickým názvem „Co zbylo z Marxe“. Kritické motivy se objevily také v anketě Alarmu, i když zároveň platí tvrzení, které zde vyslovila Tereza Stöcklová: že autor nemá své dílo ve svých rukou. Jedná se o poznatek, k němuž dospěli například poststrukturalisté a všichni kritici moderního mýtu Velkého Autora (jeho závěrečnou kapitolu píše ve svých esejích „poslední modernista“ Milan Kundera). Mytický Velký Autor prý ručí za své dílo, které má být dokonalou manifestací autorova filozofického (v případě umělce estetického) projektu. Jenže jak naznačuje Stöcklová, autor za nic ručit nemůže: to dílo má v rukou svého autora.

Zdánlivě náhodnou zmínkou o moderně jsme vlastně pronikli k jádru věci. Marxova filozofie je epochálním dílem, které založilo jeden z nejvlivnějších metajazyků moderny – marxismus. Jestliže Marx mluví o tom, že historie je jedinou skutečnou vědou, a Fredric Jameson klade důraz na historizaci teorie, pak historizovat musíme i samého Marxe (i sám marxismus), protože také Marx je dítětem své doby, ovlivněný sociálními podmínkami, do nichž se narodil a které utvářely jeho každodennost. Marxovo dílo je eminentním textem moderny, ale my už jej čteme obklopeni troskami rozpadlého mýtu o Velkém Autorovi.

Způsoby, jakými v současnosti – dávno po revolucionizujícím patosu moderny, kdy se ironická revolta postmoderny proměnila v cynickou frašku a agresivní nostalgii retrotopií (Zygmunt Bauman) – čteme Marxe, vypovídají především o nás samých. Ti, co v Marxovi hledají neomylné proroctví naší doby a čtou jeho dílo jako písmo svaté (jako vtělení Myšlenky), jsou ve skutečnosti nepřiznanými idealisty platónského střihu. Jsou teology marxismu, případně „komunistické ideje“ (například Alain Badiou, s nímž zajímavě polemizoval Chris Cutrone, u nás Michael Hauser). A ti, co ho chápou jako odpovědného za většinu hrůz 20. století, jsou vulgárními platoniky rovněž – i pro ně je Marx všemocným prorokem, byť negativním. Ať tak či onak, v obou případech dochází k upřednostňování idejí a nostalgických mýtů před neustále se proměňující (hmotnou) skutečností, v níž se také proměňují významy a přesouvají důrazy smyslu. A v obou případech je Marxovo dílo čteno proti jeho hlavním intencím, kterou představovala mimo jiné hluboká kritika idealismu odtrženého od životní praxe.

Ne že by k takové idealizaci sám Marx místy paradoxně nevybízel. Jeho materialismus totiž není zrovna důsledný. Dokonce bychom mohli říct, že se v něm nachází příliš mnoho stop po hegelovském idealismu; že v Marxově představě negace proletariátu a nastolení beztřídní společnosti je příliš mnoho z Hegelovy koncepce sebe-vědomého absolutního ducha, tedy mnoho spekulace a povážlivě míň empirické řeči dějin; že filozofický projekt občas předchází a „formuje“ evidenci a kritiku. Nicméně takovým úskalím je vystaveno zřejmě každé myšlení. Marx v tomto ohledu není výjimkou. Nejde také o konec Marxe, naopak. Marx, podobně jako Aristoteles, Kant nebo Husserl, tu s námi zůstává jako trvalá hodnota a zároveň jako výzva k aktivním pokusům o překonání současného stavu a rozmanitých podob fatalismu. Jako výzva k myšlení, které je praxí.