Vodník není černobílý

Baron de Caus se coby titulní Hastrman vrací do krajiny svých předků, aby zde pokračoval v jejich tradici – rybníkářství. Mezi prostými vesnickými lidmi, kteří ještě dodržují staré tradice a pohanské zvyky, ho okouzlí mladá, nespoutaná dívka Katynka.

Hlavní záměr Ondřeje Havelky je po pár scénách filmu zřejmý – zobrazení protikladů. Člověk versus zvíře, pohanské rituály v rozporu s křesťanskou vírou, osvícenství a pověrčivost. Nenásilné vyobrazení těchto kontrastů, aniž je kterýmkoli z nich straněno, funguje skvěle. Nejednoznačnost dobra a zla se nejvíce odráží v povaze hlavní postavy barona de Cause neboli hastrmana v dechberoucím podání Karla Dobrého. Tento „člověk ve zvířeti, zvíře v člověku“, jak zní motto filmu, rozhodně není monstrem celého příběhu. Díky perspektivě, nahlížené stejně jako v předloze z jeho úhlu pohledu, se jako největší oběť jeví právě on sám. Svůj původ si nezvolil a kvůli němu musí snášet celoživotní samotu.

Konflikt naprosto odlišných světů, křesťanského a pohanského (nadpřirozeného), graduje ve filozofujících dialozích mezi hastrmanem a knězem. Duchovní (Jan Kolařík) je zde zachycen jako vzdělaný, chápající, ale i chybující člověk, který má také svých „pár kostlivců“ ve skříni. V otázce víry i důsledků nevíry je nekompromisní. Baron obhajující „staré pohanské časy“ dokáže ale svými pohotovými sečtělými odpověďmi kněze odzbrojit. Dynamika těchto rozhovorů asi nejvíce posouvá děj, jinak potlačený romantizujícími záběry na Kokořínsko.

Dialogy mezi ostatními postavami se bohužel tolik nevydařily. Strohé a popisné promluvy působí samoúčelně, někdy i neúmyslně směšně. Škoda, že z románu, který se honosí propracovaným vzletným jazykem, bylo použito tak málo. Rozmluva mezi baronem a jeho rurální femme fatale Katynkou (Simona Zmrzlá), která by měla odrážet vzájemnou vášnivost a energii, stagnuje a vyznívá mdle. Jiskra mezi nimi nepřeskočí ani zdaleka. Problém tu spočívá v ploché charakteristice Katynky. Dívku, která by měla být sečtělá, nekonvenční a odvážná, scénář omezil na rozevlátou intrikující divoženku. Přehnaná mimická expresivita herečky scénám nikterak nepřidává.

Značná část filmu se věnuje pohanským rituálům. Detailní zpracování zachycuje staré tradice provozované ještě před příchodem křesťanství, které se ve filmu dostávají do konfliktu s církví. V knižní předloze působí obřady temně. V těchto momentech se Havelka drží až zbytečně při zemi a tam, kde by se mohlo rozvinout drama, sklouzává k radostné venkovské zábavě, plné tance a zpěvů. Vezmeme-li však v úvahu, že i tak děsivý čin, jakým je vražda, je odlehčen humorem, pak lze předpokládat, že režisér nezamýšlel vybavit snímek mysteriozní atmosférou.

Nejen ateistické oslavy, ale i ostatní významná období roku jako svatý Jan, seč či Velikonoce rozdělují film na několik pasáží. Právě fragmentárnost Hastrmanovi ubližuje nejvíce. Ve chvíli, kdy se začne rozvíjet děj, je narativní linka přerušena novým vyprávěním. Dílčí segmenty by mohly fungovat jako samostatné povídky a až na pár výjimek i bez časové souslednosti. Neucelenost, která vytváří téměř povídkový film, zbytečně upozaďuje některé zajímavé scény a divák po zhlédnutí filmu poměrně rychle zapomene vedlejší epizody.

Hastrman není zavrženíhodný film. Bez přehnaného kýče, ke kterému díla zobrazující romantismus můžou svádět (vzpomeňme díla F. A. Brabce), se podařilo beze zbytku zachytit náladu jedné epochy, především zásluhou práce kamery. Velkoplošné záběry, snímající nekončící mokřady a vodní plochy, se střídají s minimalistickými, čímž skvěle vystihují osamoceného hlavního hrdinu zmítaného nenaplněnými city v rozervané divoké krajině a vesnický folklor 19. století

Pokud vezmeme v potaz žánrové zařazení podle oficiální anotace, tedy romantický thriller, naplní tuto definici absolutně. Nelze než souhlasit s Jiřím Lábusem, představitelem baronova sluhy, který film přirovnává k Vláčilově Ďáblově pasti. V prvé řadě totiž nejde o nadpřirozeno, ale o mezilidské vztahy, manipulaci lidského chování a strach z neznáma.