Rychlé šípy způsobily svého druhu revoluci

Co pro současné české kreslíře a autory komiksů znamenají Rychlé šípy? To je trochu obtížné generalizovat, vztah jednotlivých tvůrců k Rychlým šípům se samozřejmě liší. Do jisté míry se ale jedná o generační záležitost – čeští autoři narození po roce 1989 už v některých případech Rychlé šípy ani pořádně neznají, u slovenských je pak to zlomové datum narození potřeba posunout ještě o nějakých deset let zpět, protože tamní scénu už fakticky minul i foglarovský boom z první poloviny 90. let. Obecně ale snad lze říct, že současní komiksoví tvůrci vnímají Rychlé šípy jako legendu, přičemž pro některé je skrze dávné dětské okouzlení ještě velmi živá, pro jiné už méně. Vnesl Foglarův a Fischerův příběh nějaký typický, standardní prvek do domácí komiksové tvorby? Rychlé šípy na konci 30. let způsobily v rámci domácího komiksu svého druhu revoluci. Je třeba připomenout, že ve většině kontinentální Evropy v té době měla silnou pozici forma obrázkového seriálu s průvodními textovými komentáři pod jednotlivými panely. Práce s promluvovými bublinami byly mnohými kulturními a pedagogickými autoritami vnímány jako méně hodnotné. A v českém kontextu právě Rychlé šípy prokázaly, že bubliny umožňují efektivnější propojení výtvarné a textové složky, a tím pádem i plynulejší naraci. Zároveň tento seriál své náměty inovativně napojil na obsah časopisu a umožnil tak redakci Mladého hlasatele navázat těsnější spojení se čtenáři.

Jaký vliv měly příběhy o Rychlých šípech na dobovou komiksovou produkci? Po úspěchu Rychlých šípů začaly komiksy s promluvovými bublinami tisknout další periodika z jejich domovského vydavatelství Melantrich a brzy se tato „novinka“ začala šířit i do ostatních novin a časopisů. Zároveň Rychlé šípy ustavily svébytný český žánr, dnes nazývaný klubácký komiks. Příběhů o dobrodružstvích nejrůznějších klukovských part nebo pionýrských oddílů zde v dalších dekádách vzniklo bezpočet – v jiných zemích jsou podobné náměty zastoupeny nepoměrně méně. Když se člověk probírá všemi díly Rychlých šípů, zarazí počty kreslířů, kteří se na tvorbě podíleli. Byl Foglar ohledně grafické podoby náročný? Ono těch kreslířů zase tolik nebylo. Kromě Bohumíra Čermáka a Václava Junka, kteří jako dočasný „záskok“ vytvořili pouze pár pokračování, to byli jen Jan Fischer a Marko Čermák. Foglarovo autorské setkání s Fischerem bylo mimořádně šťastné, ale podle všeho trochu náhodné. Když pak Foglar po Fischerově smrti hledal jeho nástupce, z dostupných pramenů se zdá, že vedle výtvarných kvalit pro něj bylo hodně důležité i to, aby nový spolupracovník respektoval jeho výsadní autorské postavení.

Tomáš Prokůpek, autor: Barbora Linková

Mnozí čtenáři se s Mirkem Dušínem a jeho partou potkali prvně na stránkách románové trilogie a až potom zjistili, že existuje i komiks. Měl Jaroslav Foglar od počátku psát i romány? Myslím, že ne. Ve svých pamětech Foglar uvádí, že původně vůbec neplánoval „nekonečný“ seriál – zpočátku počítal jen s několika epizodami. Romány nicméně svět Rychlých šípů výrazně rozšířily a určitě mají důležitý podíl na jejich popularitě. Vydávání Rychlých šípů bylo hned třikrát zakázáno. Co každý zákaz pro komiks znamenal? Ačkoli byly Rychlé šípy důsledně apolitické, jejich popularita i „americká“ forma dráždily jak nacistický, tak komunistický režim. Poprvé zmizely v roce 1941 spolu s časopisem Mladý hlasatel v rámci postupné likvidace české kultury za protektorátu. Podruhé v roce 1948, kdy byl zákaz důsledkem komunistického puče, a potřetí v roce 1971, kdy už se naplno rozjela normalizace. Všechny zákazy tedy kopírují známé historické zlomy, které měly zásadní dopad nejen na tuzemský komiks.