Kdo je užitečný idiot?

„Klip, v němž Kristus sestupuje z muk, aby klátil muslimku, lze sice chápat jako drsný marketingový tah (…), avšak v době, kdy se skoro každý měsíc, ne-li týden, dozvídáme, kolik lidí na ulici, na nádraží, v redakci zabili islamisté, je to pro mě stejně za hranou, jako plnit si kasu divadla popíráním holokaustu. Je jasné, že je úplně jedno, co se bude na jevišti po dvě hodiny dít. Všichni budou čekat jen na ‚to‘! A až se ‚to‘ odbude, obecenstvo povstane k ovacím (…), protože všichni pokrokoví lidé odjakživa přece vědí, že za všechno můžou flanďáci! Takže nadšené obecenstvo povstane a bude tleskat své pokrokovosti a tolerantnosti. Už se přitom asi nebude skandovat do taktu: ‚Stalin! Gottwald! Kim Ir Sen!‘, jako za mého mládí. Ale opět to bude, obávám se, shromáždění „užitečných idiotů".“

Pavel Švanda má bohužel pravdu. V těch vyhrocených debatách posledních dnů jsme přišli o možnost vnímat Frljićovu hru jako umělecké dílo a učinili z ní symbol hodnotového sporu, který se jí samé netýká. A má bohužel pravdu i v tom, že za to ve velké míře skutečně mohou právě „flanďáci“. Ti „flanďáci“, kteří se pokusili zamezit jejímu uvedení.

Jestliže se během představení stane inkriminovaná scéna záminkou k ovacím, nebude to už pro její uměleckou hodnotu. Ale nepochybně ani proto, že by diváci měli potěšení z urážení Krista. Potlesk bude demonstrativním vyjádřením podpory svobodě slova a svobodě vůbec. I to bude ale špatně. Půjde o další důkaz toho, že v současném hodnotovém pnutí ztrácí umění svou estetickou funkci, a mění se na hodnotu etickou, skrze niž se vymezujeme vůči totalitním tendencím, které kolem narůstají v různých podobách.

Aby bylo nicméně jasné: v žádném případě neupírám lidovcům, křesťanům ani komukoli jinému právo Frljićovu hru kritizovat. Dost možná je opravdu pitomá, prvoplánová, kýčovitá nebo nudná. Neměli by z ní však činit něco jiného, než čím je a než čím chce sama být, tj. uměleckým dílem. A především upírat ostatním právo a možnost na ni takto nazírat.

Jsem přesvědčen, že dramaturgická rada festivalu nevybrala Naše násilí, vaše násilí pro to, že uráží Krista a vysmívá se křesťanským symbolům. A pokud náhodou nějakým omylem ano, tak těch padesát diváků, kteří by na ni za normálních okolností přišlo, by ji nepochybně odmítlo. Pro člověka, který chodí do divadla, ví, že výtvarné umění nejsou omalovánky a přečetl víc než Káju Maříka, není dehonestace křesťanství ničím, co by ho samo o sobě mohlo esteticky vzrušit nebo nedejbože naplnit. V rámci umění (i společnosti) nemají křesťanské symboly dávno tu sílu, aby jejich prvoplánové znesvěcení a urážení mohlo inspirovat umělce a vyvolávat katarzi. Tím nebezpečnější však je pokoušet se jim ji vracet násilně prostřednictvím zákazů uměleckých děl.

Pokud to církev (a KDU-ČSL) bude činit, dostane se zákonitě do konfliktu s uměním, což bude pro oba, i celou společnost, znamenat výrazný hodnotový regres. Ba hůře. Chtít zakázat šíření jakéhokoli uměleckého díla, znamená učinit z něj pouze záminku v hodnotovém sporu, provázejícím dnešní zjitřenou dobu a přispět k jeho další radikalizaci. O tom, že se Frljićova hra stala právě takovým ventilem hodnotového vymezování, svědčí nejen to, že zákaz hry byl požadován bez její znalosti, ale že se v tomto „boji“ spojili někteří křesťané, komunisté a polofašisté.

Nemyslím si, že by právě toto církev chtěla. Nebo že by měla zapotřebí posilovat takto svoje postavení ve společnosti. Měla by si však uvědomit, že začne-li se tímto způsobem stavět proti soudobé kultuře a umění, může se stát sama užitečným idiotem, který mimoděk poskytne hlas a morální oporu té části společnosti, která autentickou víru jistě nesdílí a křesťanství bude brát jako nástroj k vyjádření své frustrace, nesouhlasu a potlačované agrese vůči společnosti. Znásilňující Kristus by se v takovém případě mohl stát skutečně smutným symbolem.