Hrdina bez vlastností mezi symboly

Ten okamžitě popadne nejbližší krásnou mladou ženu (citově vázanou sice jinde, ale co už) a ne úplně nejbližší umělou inteligenci a vyráží na další křížové tažení za vyšší pravdu po muzeích a veřejnosti nepřístupných zákoutích významných památek — tentokrát tedy v devíti z deseti případů v Barceloně.

Pátá „langdonovka“ je příkladem přírůstku série, která se vyčerpala už před řádnou dávkou let, ale jaksi to ještě nikdo nenašel odvahu jejímu autorovi sdělit. Asi proto, že i když už nesnáší zlatá vajíčka, nějaké to stříbrné z něj pořád ještě vypadne. Je pochopitelně čím dál obtížnější vytasit se pokaždé s relativně uvěřitelnou konspirací a zásadním, svět a historii či budoucnost (nebo obojí) měnícím odhalením… Stejně jako vymyslet si, proč by měl hrdina pár stovek stran luštit čím dál obskurnější symboly (přičemž slovo „luštit“ berme v nejširším možném slova smyslu; „domácí mazlíček na tři — koza, protože autor křížovky četl v mládí Dikobraz a tam v roce 1986 omylem vpravo dole zveřejnili Peroutkův článek a rady chovatelům koz k tomu“). Součástí dobré detektivky je, že by měl čtenář být schopen sledovat logiku detektiva nebo vraha. Podobně by to mělo fungovat u procedurálních thrillerů — a to knihy Dana Browna jsou, protože v nich jde o onen proces luštění (doprovázený VIP vstupy do běžně nepřístupných míst památek). Jenže logika a intuice Roberta Langdona jsou… hm, nad naše chápání.

Langdon… co o tomhle chlapovi mimochodem vlastně víme? Protože na postavu, která má táhnout sérii bestsellerů, se nejedná ani tak o hrdinu či antihrdinu, ale hrdinskou slepou skvrnu. Brown obsesivně opakuje pár drobků (například hodinky s myšákem), ale co nějaké zázemí, vztahy, reakce Langdona samého i jeho okolí na to, co všechno už zažil? To se jaksi nekoná. Langdon je tabula rasa, nebo prostě neustále resetovaný automaton (což vysvětluje, proč a jak jej ve filmech hraje znuděný Tom Hanks). V Počátku tak vzniká paradoxní situace — jakákoli pasáž s kýmkoli jiným než s Langdonem je zajímavější než ta s ním.

Samozřejmě že Dan Brown není kdovíjak dobrý (nebo alespoň slušný) spisovatel, to se ví dávno. Ale je s podivem, že v sérii, která je důsledně mechanická, rozebratelná na jednotlivé poměrně dobře analyzovatelné součástky, není schopen udělat vůbec nic, aby její životnost nějak prodloužil. Pokud tedy nepočítáme radikální rozhodnutí věnovat poslední přibližně čtvrtinu knihy popisu počítačové prezentace, během níž se mimochodem ukáže, že celá zápletka byla o… ničem. Hodně štěstí.

Problém Počátku je tak komplexní. Zcela se rozpadla koncepce, protože román je ve všech myslitelných ohledech jen slabým odvarem předchozích „langdonovek“. Kniha nefunguje ani žánrově, když její padouch (a jeho odhalení) nedává moc smysl, ještě méně ho dává chování některých Langdonových potenciálních spojenců a hrdina sám už nedává žádný, protože ho prostě nemá. A vše doráží styl založený na hromadění výtahů ze středoškolských učebnic z kapitol světové kultury, v lepším případě tipů z Lonely Planet, které prokládá opakovaně reprodukovaný symbol, jenž má vytetovaný padouchem vyslaný vrah — jako kdyby měl autor strach, že to čtenáři napoprvé nepochytili, případně napodruhé zapomněli.

Když pak připočteme roztomilou představu o tom, jak funguje celosvětové pokrytí nějaké významné události na sociálních sítích a v moderních médiích, vrací nás Brown jako čtenáře k románům Barbary Woodové z dob, kdy autorka ke svému úžasu zjistila, že existuje něco jako internet. Ta se však alespoň snažila držet prst na krkavici doby, Brownovi doba bohužel dávno ujela, odletěla, odteleportovala se. Počátek je tak bohužel příkladem knihy, která jako by se snažila vyřešit, jestli dal mléko do ledničky bůh, nebo člověk, aby po mnoha luštících peripetiích zjistila, že je z večerky… ale kdo ho tam dal? Na tento druh otázek je už ale Langdon příliš unaven.

Dan Brown: Počátek, přeložili Michala Marková a David Petrů, Argo, Praha 2018